Osobnost vepsaná do skvrn: Jak funguje Rorschachův test a co na vás prozradí?

Když vytvoříte náhodnou inkoustovou kaňku a zeptáte se různých lidí, co jim připomíná, pravděpodobně uslyšíte pokaždé něco jiného. Rozmanitost jejich odpovědí má jednoduché vysvětlení – zkrátka odráží rozdíly v unikátních osobnostních rysech. To je základní myšlenka, z níž vychází jedna z nejpoužívanějších psychologických metod. Navzdory své popularitě má však tzv. Rorschachův test i řadu odvrácených stránek.

Mluvící skvrny

Princip testu je vlastně natolik jednoduchý, až je skoro s podivem, že jej nikdo nesestavil již mnohem dřív. Experimenty s barevnými obrazci sice historie zná již po staletí (údajně se jimi hlouběji zabývali mimo jiné i renesanční umělci jako Leonardo da Vinci nebo Sandro Boticelli), ale standardizovaná podoba testu se zrodila teprve v roce 1921. Tedy v době, kdy poměrně nový vědecký obor nazvaný psychologie už pomalu akceptoval myšlenky Sigmunda Freuda a právě vrcholila výzkumná činnost jednoho z jeho nejslavnějších následovníků – švýcarského psychologa Carla Gustava Junga.

I on hrál při vzniku slavného testu svou roli, o devět let mladší Hermann Rorschach byl totiž rovněž Švýcar a myšlenky Junga jej nemohly minout. Psychiatr, který se původně chtěl stát malířem, ke studiu celkem čtyř set pokusných osob zvolil způsob, jenž mu byl nejbližší: hru s barvami. Pomocí inkoustu vytvořil stovky skvrn a nakonec z nich vybral deset (pět barevných a pět černobílých), u nichž zaznamenal nejrozmanitější reakce. Z původního souboru odstranil například všechny nesymetrické skvrny, protože jejich interpretace se jevila příliš komplikovaně. Své závěry následně publikoval v díle s názvem Psychodiagnostik.

Počítá se každá maličkost

Psychologové se tradičně rozdělili na dva tábory – jedni na Rorschachovu metodu dodnes nedají dopustit, druzí mají k abstraktním obrazcům své výhrady a v ordinaci s nimi raději nepracují. Pokud se však rozhodnou je akceptovat, měli by zcela určitě dodržovat základní pravidla, která maximálně omezí veškeré zkreslující vlivy. Psycholog by například měl sedět vedle testované osoby, a nikoliv naproti ní, čímž sníží pravděpodobnost, že nevědomky ovlivní její odpovědi vlastním chováním, gesty nebo výrazy. Jednotlivé karty se předkládají ve dvou fázích – při prvním náhledu má testovaný subjekt vyslovit první asociaci, která mu vytane na mysli, druhé prohlížení už je důkladnější.

Psychologovým úkolem přitom není pouze podávání obrázků – aby byl test proveden správně, po celou dobu musí bedlivě zaznamenávat veškeré vědomé i nevědomé reakce svého klienta. Při interpretaci výsledků totiž hraje roli každá maličkost, například jestli testovaný kartu otáčí v ruce (a pokud ano, zda to udělá spontánně, nebo nejprve požádá o svolení), pokládá doplňující otázky či zda odpovídá hned, nebo až po chvíli přemýšlení. Někteří lidé se při prohlížení zaměřují spíše na detaily, jiní obrazec hodnotí jako celek a pro další jsou zajímavější barevné skvrny než černobílé.

Odhalí homosexualitu?

Vyhodnocení testu je mimořádně složité, takže různí psychologové mohou ze stejných reakcí pacienta vyvodit odlišné závěry. Právě to bývalo v minulosti (a ostatně i dnes) častým terčem kritiků, kteří poukazovali na nízkou objektivitu. Někteří dřívější badatelé test používali mimo jiné pro odhalení homosexuality – pokud testovaný v některých skvrnách viděl například pohlavní orgány, stalo se to pro zkoušejícího tím „správným“ indikátorem.

Později však vědci prokázali, že je tato teorie zcela mylná. Šlo pouze o reakci, již by průměrný heterosexuál očekával právě u homosexuála bez ohledu na to, že ve skutečnosti jsou podobné odpovědi zhruba stejně časté v obou skupinách. Stejně tak test nedokáže příliš vypovídat o inteligenci nebo třeba míře úzkostlivosti, ačkoliv právě k tomuto účelu jej většina psychologů v minulosti s oblibou používala. Co naopak podle některých badatelů odhalit může, jsou sklony k sebevraždám.

Netopýr i chameleon

Řada Rorschachových následovníků se ve snaze zjednodušit a sjednotit vyhodnocování testu pokusila sestavit přehledy nejběžnějších odpovědí spolu s jejich vysvětlením. V rukou psychologů se tak ocitla užitečná pomůcka usnadňující práci: Zjednodušeně řečeno stačí zaznamenat podrobnosti jednotlivých odpovědí a následně v tabulce vyhledat, co znamenají. Vlastní interpretační systém používal ostatně už samotný Rorschach. Dal dohromady 27 kategorií, které pokusné osoby ve skvrnách nejčastěji viděly (například zvířata, lidé, příroda, abstrakce, oblečení apod.), a připojil jejich pravděpodobný význam z hlediska osobnostních charakteristik daného člověka.

Jedním z kritérií, které přitom bral v úvahu, byla i originalita odpovědí, tedy do jaké míry jsou nápadité. Například v první skvrně vidí většina respondentů netopýra nebo motýla, ovšem najde se i nezanedbatelný podíl těch, kteří přicházejí s netradičním řešením jako „kočičí hlava“ nebo „dvě soupeřící postavy“. Tato část testu je ovšem jedna z nejproblematičtějších, protože pokusný subjekt může vůbec nejsnáze vědomě ovlivnit svou odpověď a rozhodnout se nahlas nevyslovit to, co mu na mysli vytanulo jako první. Daleko podstatnější jsou proto pro psychologa nevědomé reakce, například délka prodlevy mezi pohledem na obrázek a vyslovením odpovědi (dlouhé váhání před vyslovením své asociace údajně naznačuje, že je dotyčný pohledem na obrazec šokován).

Emoce, nebo racionalita?

Pokud se tázaný zaměří na tvar skvrny, pravděpodobně se jedná o člověka s rozvinutými rozumovými schopnostmi. Ten, koho zaujmou spíše barvy, je zase podle Rorschacha silně emocionálně založený a výbušný. Impulzivnější osoby často vidí ve skvrnách pohybující se zvířata, opakované uvádění malých a zranitelných zvířat zase naznačuje závislou osobnost s pasivními postoji. Má-li testovaný sklon vidět ve většině skvrn masky na obličeji, vykládají si to odborníci jako neochotu projevit své skutečné já a jako tendenci něco skrývat.

Původní Rorschachův systém však dnes psychologové zpravidla nevyužívají a místo toho se většina z nich řídí jiným, který v roce 1969 představil americký psycholog John E. Exner. Nicméně stále bychom našli velký počet odborníků, kteří spoléhají raději na svůj úsudek než na „předepsané“ vzorce a vyhodnocují testy svých pacientů na základě vlastních zkušeností.

Úskalí inkoustových skvrn

Rychle přibývalo také těch odborníků, kteří se k průkaznosti Rorschachova testu stavěli skepticky. Největší kritika směřovala k tomu, že se při vlastním testování nelze vyhnout zkreslení ze strany samotného psychologa, který provádí vyhodnocení – navzdory tomu, že se Exnerův a další užívané systémy snaží toto riziko minimalizovat, nikdy je nelze odstranit docela. Pokud testovaný vidí v některé skvrně podprsenku, někteří z psychologů tuto reakci zařadí do kategorie sexualita, zatímco jiní spíše mezi oblečení (roli hraje třeba už jen to, zda je psychologem muž, anebo žena). 

A to není jediný otazník vznášející se nad spolehlivostí Rorschachova testu. Intenzivní debaty napříč odbornou veřejností vyvolává například to, že podoba všech deseti standardizovaných karet je veřejně známá. Psychologové se sice shodují na tom, že laici by neměli mít test k dispozici, je však v podstatě nemožné tomu zabránit. V roce 1992 uplynulo sedmdesát let od Rorschachovy smrti a tím v rodném Švýcarsku zároveň vypršela autorská práva na jeho dílo, třeba ve Spojených státech je ale legální zveřejňovat jakákoliv autorská díla publikovaná před rokem 1923. Bylo tak jen otázkou času, kdy se obrázky skvrn začnou mezi lidmi šířit. Možnost prohlédnout si jednotlivé obrazce dnes běžně poskytují i učebnice středoškolské psychologie.

„Propálený“ test

Veřejná známost metody má v zásadě dva důsledky. Ačkoliv u všech psychologických testů platí, že pro ně neexistují správné a špatné odpovědi, testovaná osoba znalá významu skvrn se teoreticky může naučit, jak cíleně pozměnit svůj výsledek. Ne všichni, kteří test podstupují, totiž mají zájem odhalit vlastní nitro. Podle statistik je Rorschachův test druhým nejpoužívanějším forenzním testem, například v americkém soudnictví se využívá zcela standardně. A právě odsouzení tak snadno získávají příležitost ovlivnit své reakce při testu tak, aby psycholog došel k mylným závěrům. Druhým, neméně závažným problémem způsobeným snadnou dostupností testu je šíření jeho nekvalitních kopií, některé přitom používají i licencovaní psychologové. Jedním z důvodů může být i cena – sada deseti skvrn vychází na tři tisíce korun a bohužel ne každý je ochoten takovou částku investovat, zvlášť pokud si není jistý spolehlivostí metody a využívá ji jen jako orientační.

TIP: Vyzkoušejte si Rorschachův test: Co o vaší osobnosti prozradí skvrny?

Tím se však šetřílci dopouštějí velmi neprofesionálního chování. Samotný Hermann Rorschach se po vytvoření testu osobně podílel na vyvinutí specifických tiskových metod, jež zajistí dodržení konkrétních barevných odstínů. I takové maličkosti totiž hrají při vyvolávání myšlenkových asociací důležitou roli a originální tabule dnes po celém světě může produkovat jen hrstka výrobců. V Evropě je už od roku 1921 tiskne německé vydavatelství Hogrefe. Právě tato firma před deseti lety marně kritizovala internetový portál Wikipedia, kde se pod heslem Rorschachův test objevilo všech deset skvrn včetně jejich interpretací. I kdyby je však encyklopedie stáhla, situace by se zřejmě příliš nezměnila – Rorschachovy skvrny jsou dnes již příliš rozšířené na to, aby se je podařilo před laiky utajit.