Odvěká kočičí nezávislost: Historie a kořeny soužití člověka a koček

Domestikace byla bezpochyby jedním z významných faktorů ve vývoji naší civilizace. Mnohá zvířata, ale i rostliny se staly nedílnou součástí lidského společenství, což člověku přineslo řadu výhod, včetně pravidelného přísunu masa, pracovní síly nebo zdroje kůže na výrobu oblečení. Tyto „funkce“ některá zvířata v průběhu času opustila, aby se ujala nové úlohy: potěšit naši duši. 

Mezi nejoblíbenější domácí mazlíčky se brzy zařadili psi a kočky, kteří soupeří o titul našich hlavních společníků dodnes. Zapálení „pejskaři“ i „kočkaři“ by jistě předložili mnoho nezpochybnitelných argumentů, proč je právě jejich favorit lepší volbou. Konsenzus však v tomto případě nevznikne, už proto, že kočky a psi představují velmi rozdílná zvířata. K zásadním odlišnostem patří fakt, že kočka na rozdíl od psa netouží po existenci ve smečce. Její samotářský život jí dává volnost a svobodu, a podle některých i možnost projevit svou tvrdohlavost. Zmíněné chování má původ daleko v minulosti – sahá až k divokým kočičím kořenům.  

Pomocníci v sýpkách 

Podle mínění mnoha badatelů člověk kočku vlastně nikdy nedomestikoval – drobná šelma prý zdomácněla sama. Příznivci klasických teorií domestikace se pochopitelně s podobnou hypotézou odmítají spokojit a nabízejí odlišný výklad.

TIP: Kočka domácí: Jeden z nejvýkonnějších zabijáků

Kolem lidských sídel na Blízkém východě se kočky potulovaly zřejmě už před více než deseti tisíci lety a nerozlučným společníkem našich předků se staly přibližně před osmi až devíti tisíci lety. Drobné šelmy se k lidem připojily v době, kdy první společenství přecházela na zemědělský způsob života spojený s pěstováním obilnin. 

Zásobárny potravy a sýpky s ječmenem či pšenicí se brzy staly rájem pro hlodavce, a tudíž i pro kočky. V lidských obydlích našly malé šelmy dostatek kořisti, a když se vyčerpala, přesunuly se o dům dál. To se však nehodilo majitelům zásob, protože hlodavci by se dřív či později objevili znovu. Hospodáři potřebovali udržet kočky poblíž svého obydlí nastálo. Začali tedy chlupaté návštěvníky přikrmovat – a ti zůstali. Vyvinul se tak oboustranně prospěšný vztah, díky němuž se roztomilí lovci myší stali nedílnou součástí lidské society. Pro popsanou teorii hovoří i fakt, že podobným způsobem domestikovali naši předci kočku nikoliv jednou, nýbrž vícekrát. 

Domestikace na etapy 

K uvedenému zjištění dospěli badatelé teprve loni, kdy tým vedený francouzským badatelem Jeanem-Denisem Vignem publikoval výsledky svého výzkumu. 

Až donedávna jsme si mysleli, že zdomácnění koček proběhlo pouze jednou, a to přibližně před necelými deseti tisíci lety na Blízkém východě. Již dřív se však ukázalo, že malé šelmy žily přibližně před pěti tisíci lety také v okolí zemědělských usedlostí v Číně. Nebylo ovšem jasné, zda se tam dostali domestikovaní jedinci ze západu, nebo jestli v místě proběhl celý proces nezávisle. 

Nejnovější výzkum ukázal, že kočky, které se vyskytovaly poblíž sídlišť čínských zemědělců, nepocházely na rozdíl od těch evropských od kočky plavé (Felis silvestris lybica): Jejich skutečným předkem byla kočka bengálská (Prionailurus bengalensis). Výsledky tak naznačují, že domestikace sympatického zvířete se odehrála minimálně dvakrát, a to za velmi podobných podmínek – brzy po přechodu určité společnosti k zemědělskému způsobu života.  

Kočky se však nestaly našimi souputníky jen jako mazlíčci nebo užitková zvířata. Své místo si vydobyly také v kultuře: Například ve starověkém Egyptě je lidé považovali za ztělesnění či posly bohyně Bastet a spojovali je i s dalšími božstvy. Pro chlupaté samotáře to znamenalo, že byli nedotknutelní a po smrti se jejich těla často balzamovala. Malé mumie se pak měnily v cenný artikl – v domácnostech sloužily jako posvátné artefakty či modly a v hrobkách doprovázely faraony na jejich poslední cestě. 

Z božstva hnojivem 

Není bez zajímavosti, že si kočičí mumie nalezené v různých egyptských hrobkách koncem 19. století získaly značnou oblibu také v Anglii. Praktické Angličany však posvátnost předmětů příliš nevzrušovala. O kočičí mumie se totiž nezajímali jako o pozoruhodnou historickou památku, nýbrž jako o skvělé hnojivo. V Británii tehdy skončilo v půdě odhadem devatenáct tun rozdrcených mumií. 

Významnému postavení se kočky ve starověku těšily i v jiných oblastech: Například v Římě nebo v Číně symbolizovaly štěstí a dlouhý život a značné úcty se jim dostávalo i na císařských dvorech. Nic ze své důležitosti neztratily ani ve středověku, pouze se proměnil jejich kulturní status – přestaly symbolizovat cosi božského a lidé si je začali spojovat s peklem. Za časů inkvizice se dokonce někdejší živé modly považovaly za ztělesnění ďábla. Neveselý osud mnohých koček tak pokračoval, jen v pozměněné verzi: Místo mumifikace končily spolu s „čarodějnicemi“ na hranicích. Zmíněné spojení s pekelnými mocnostmi se ostatně v kulturním povědomí do jisté míry uchovalo dodnes.

Proti proudu 

Na neblahém osudu malých chlupáčů měl možná podíl i fakt, že jdou svým samotářským životním stylem tak trochu „proti proudu“. V přírodě se soužití ve skupinách často považuje za výhodnější, a to z mnoha důvodů. Například jedinci obklopenému desítkami či stovkami dalších hrozí mnohem menší nebezpečí, že padne za oběť predátorům. Navíc platí, že „víc očí víc vidí“, což umožňuje dřív odhalit hrozící nebezpečí. A život ve smečce přináší výhody, i co se týče péče o mláďata. 

Proč ale kočky žádnou z výše uvedených předností skupinového života nevyužívají a navzdory dlouhému soužití s člověkem zůstávají nadále samotářské? Jednoduše proto, že jsou tak evolučně nastaveny a chovají se vlastně stejně jako většina jejich blízkých příbuzných. 

Samota se vyplácí 

Všechny šelmy z podčeledi malých koček (Felinae), mezi které patří kromě rysa, pumy, ocelota a servala právě kočka domácí, žijí obvykle samotářsky. Souvisí to s jejich způsobem lovu: Na rozdíl od šelem psovitých totiž svou kořist neštvou, ale snaží se k ní dostat co nejblíž a teprve poté bleskově zaútočí. Podobné chování vykazují i šelmy z podčeledi velkých koček (Pantherinae), mezi něž se řadí například tygr, levhart, irbis a jaguár. Zmíněná skupina zahrnuje i lva, který však v tomto směru představuje výjimku – jako jediná kočkovitá šelma žije a loví ve smečkách. 

Domácí kočky a jejich příbuzní ovšem běžně loví poměrně malou kořist a přítomnost více jedinců při takovém honu by byla kontraproduktivní: Jednak by rostla šance, že se predátor prozradí příliš brzy, a navíc by byla ulovená porce tak malá, že by bylo krajně nevýhodné se o ni ještě dělit. Většina koček si tak raději od ostatních udržuje odstup a soustředí se na vlastní blaho. Své lovecké teritorium si také dokážou chránit, ať již značkováním, nebo – v případě nutnosti – i zuby a drápy.

Evoluce městských koček

Domácí kočky si sice zřejmě nikdy neosvojí život v sociálních skupinách a jejich instinkty zůstávají podobné stavu, v jakém je zdědily od svých divokých předků. Přesto již na své evoluční cestě učinily několik důležitých kroků, které jim umožňují žít v blízkosti člověka i jiných jedinců jejich druhu. 

Ve městech lze dnes například někdy najít poměrně rozsáhlá kočičí společenství, jejichž „členové“ však nevykazují žádné znaky sociálního chování a nedokážou ani (třeba při získávání potravy) spolupracovat. Spíš jen „strpí“ příslušníky vlastního druhu ve své blízkosti, a to zřejmě i proto, že jim nic jiného nezbývá – podobně jako lidem žijícím v přeplněných velkoměstech.

TIP: Experiment ukázal, co dělá vaše kočka v době, kdy spíte 

Na druhou stranu každý chovatel potvrdí, že kočky nepatří ke zvířatům zcela asociálním. Občas se k člověku rády připojí, nechají se pohladit, zapředou nebo se láskyplně otřou o nohu. Stále si ovšem zachovávají jistou míru samostatnosti a samy si určují, kdy a koho svou přítomností potěší. Zmíněná skutečnost je ostatně i jedním z hlavních důvodů, proč milovníci koček obhajují právě tyto roztomilé šelmy jako nejlepší mazlíčky. 

Zbývá už jen tradiční otázka – zda totiž zmíněný chlupatý obyvatel našich domácností nakonec člověka nevnímá jen jako další, i když poněkud přerostlou a značně hloupou kočku, která však aspoň občas obstará něco k snědku. Kdo ví.