Od žoldnéřů ke kontraktorům: Vznik, organizace a vývoj soukromých armád (3)

Ve 20. století nalézáme dva typy žoldnéřství. V prvním případě se jedná o stálé armády složené z cizinců, jejichž existence má většinou určitou právní úpravu a zpravidla neporušuje válečné konvence. Na druhou stranu konkrétní rekruti se mohou nacházet v rozporu s právním řádem svých domovských zemí.

Druhým typem je individuální žoldnéřství, kdy jsou kombatanti najímáni na účast v konkrétním konfliktu či operaci, a jejich bojové aktivity jsou vesměs pojímány jako ilegální – od poloviny 20. století na základě mezinárodních konvencí a úmluv.

V cizích službách

Ve stálých armádách dává bojovníkovi status žoldnéře fakt, že je cizincem s ekonomickým motivem. Existují přitom dva základní typy. Zaprvé se jedná o muže, kteří vstupují do zahraničního vojska individuálně a většinou bez vědomí vlastního státu. Ukázkovým příkladem je francouzská cizinecká legie. Druhou variantou jsou jednotky naverbované do cizí armády na základě mezistátních dohod, čehož je klasickým příkladem najímání nepálských Gurkhů do britské a indické armády.

Méně známý je postup ománské armády, která zůstávala až do 70. let čistě žoldnéřská, když velitelské posty obsazovali najatí Britové a třetinu mužstva tvořili Pákistánci. V řadě afrických frankofonních zemí dosud slouží na důstojnických postech často Francouzi. U prvního zmíněného modelu se jedná o pozůstatek imperialismu, případ Pákistánců v blízkovýchodních armádách pak vychází z novověkého žoldnéřství.

Žoldnéřství v době dekolonizace

Žoldnéřství začalo mít ve druhé polovině 20. století charakter zaměstnávání jedinců většinou z vyspělejších zemí, s patřičnými vojenskými znalostmi a dovednostmi získanými při výcviku v armádách domovských států. Na rozdíl od starověku, středověku i novověku však již neměli námezdní vojáci zásadní vliv na moderní válečnictví.

K jejich náboru se často uchylovali vládci problematických a selhávajících režimů či snad ještě častěji různí vůdci povstaleckých hnutí. Individuální žoldnéři vytvářeli spíše malé jednotky, které postrádaly předchozí secvičení. Přesto se hojně objevovali v dekolonizačních válkách, potažmo různých separatistických konfliktech, jako byly války v Biafře (1967–1970), Katanze (1960–1963) či Angole (1975–2002).

Studená válka

Éra studené války dala vyniknout řadě nájemných vojáků. Velkou proslulost si získal například Bob Denard, který díky zkušenostem z Katangy, Jemenu a Beninu ukázal, co dokáže v rozvojových zemích skupina dobře vycvičených a cílevědomých vojáků. Dále je nutné jmenovat Mika Hoara či Rolfa Steinera. Mezi jejich spolubojovníky patřil i velšský žoldnéř Hugh „Taffy“ Williams, který se často odvážně vystavoval nepřátelské palbě a vysloužil si přezdívku „neprůstřelný“. Později se také setkal se známým spisovatelem Frederickem Forsythem, který jeho osudy použil jako inspiraci pro jednu postavu v románu Žoldáci.

Známým žoldnéřem studenoválečné éry se stal také valonský Belgičan Jean Schramme, který v Africe působil několik let pod Hoarem. Realizoval se především v Kongu, které bylo bývalou kolonií jeho vlasti. Bojoval už během první katanžské krize, proti povstání Simbů a jeho nejvýraznější akcí byla vzpoura v Kisangani (Stanleyville) v roce 1967. Se svou jednotkou se tehdy vzepřel Mobutuově vládě a nakonec přešel do Rwandy, kde složil zbraně. 

Zrod moderních PMC

Po skončení studené války došlo ve světě námezdného vojenství k velkým změnám. Individuální žoldnéřství získalo zcela negativní pověst a kromě ženevských a haagských konvencí je zapověděla také Úmluva o odstranění žoldnéřství v Africe z roku 1979 či Mezinárodní úmluva OSN proti náboru, užívání, financování a výcviku žoldnéřů z roku 1989. Nelze říci, že by zcela zmizelo, nicméně bez tiché podpory některé z velmocí, která by měla na úspěchu nějaké žoldnéřské skupiny zájem, nemá příliš šanci na úspěch.

Na druhé straně se ale otevřel prostor pro jiné, sofistikovanější a košatější formy podnikání v oblasti vojenských služeb, které daly vzpomenout na velké žoldnéřské společnosti z předmoderní éry. Hlavně se ale celá problematika posunula mnohem více do legálních sfér, jakkoliv dodnes na mezinárodní scéně neexistuje shoda, jak se právně a politicky vypořádat s novými soukromými vojenskými společnostmi (zkratkou PMC, Private Military Company – soukromá vojenská společnost).

Předchozá část

Každopádně mezi klasickými žoldnéři a soukromými vojenskými společnostmi, pro jejichž zaměstnance se vžil termín kontraktor, existuje řada především funkčních rozdílů. První pionýrské projekty lze považovat za jakési přemostění mezi individuálním žoldnéřstvím a kontraktorstvím především proto, že jihoafrická společnost Executive Outcomes a následně britská Sandline International prováděly ještě přímé bojové operace podobné akcím v Katanze či Biafře. Zakázky v Sierra Leone či Angole ale měly charakter regulérních bojů. I někteří otcové zakladatelé jako Eeben Barlow mají minulost individuálních žoldnéřů.

Postupem času se nicméně rozdíly mezi žoldnéřskými skupinami a PMC jasně vyprofilovaly. Soukromé vojenské společnosti jsou organizované a vedle dlouhodobého výhledu mají klasickou firemní korporátní strukturu. Jejich činnost řídí obchodní zájmy, nikoli pouze touha po rychlém krátkodobém zbohatnutí v podobě finanční odměny v hotovosti. Poskytují podstatně širší škálu služeb a tím pádem je typově bohatší i jejich klientela. Mnohem častěji nabízejí výcvikové služby, logistické zabezpečení, operační podporu či ostrahu a ochranu v problematickém bezpečnostním prostředí než přímé bojové služby.

Obroda žoldnéřství

Kontraktory rekrutují oficiálním způsobem, řádně je zaměstnávají a zaměřují se na specialisty prověřené službou ve státních ozbrojených složkách. Velmi často mají vazby na finanční trhy, což u klasických žoldnéřů zcela chybělo. Mnohé soukromé vojenské společnosti jsou součástí širších holdingů, v jejichž představenstvech sedí osobnosti z politického či ekonomického světa, které by s klasickými žoldáky nikdy své jméno oficiálně nespojily.

TIP: Krok za krokem: Jak se stát příslušníkem Francouzské cizinecké legie

Soukromé válečnictví tedy rozhodně není výlučně fenoménem moderní doby, ba naopak, jedná se o velmi starý jev s kořeny starými jako lidské civilizace samy. Princip občanských armád zásadní vliv žoldnéřů na válečnictví narušil jen na několik století a v posledních dekádách se soukromé válečnictví opět stává významnou součástí moderních ozbrojených konfliktů. Mohli jsme to pozorovat především v konfliktech v Iráku a Afghánistánu po 11. září 2001. Pouze ve zcela jiné kvalitě, než na jakou byl svět dříve zvyklý.