Od směnného obchodu k penězům: Čím se v minulosti platilo v českých zemích?
Pro rozvoj každého národa, respektive etnika měl od nepaměti obrovský význam obchod s cizími zeměmi. Díky němu se tak do země dostávaly suroviny a produkty, které se v určité oblasti nevyskytovaly, nepěstovaly nebo nevyráběly. Nejinak tomu bylo u našich předků…
Zpočátku, ještě v období velkomoravském (tedy v 9. století) a další zhruba dvě až tři století, provozovali staří Slované směnný obchod, spočívající v přímé výměně produktů domácích za produkty cizí. Ze zahraničí se dovážely drahé kovy a kameny, exotické koření, ovoce, zbraně, šperky, drahé látky, jako hedvábí a brokát, a další věci. Vyvážel se naopak včelí med a vosk, obilí, konopí, len, dobytek. Sortiment se samozřejmě měnil s rozvojem společnosti i výrobních procesů.
Při směnném obchodu Slované poměrně dlouho nepoužívali zvláštních platidel. Zlaté a stříbrné penízky, které k nim přiváželi cizí obchodníci, jim zpočátku sloužily pouze k okrase, neboť svou kupní silou se neodlišovaly od kteréhokoli jiného zboží. Staří Slované do nich vrtali otvory a zavěšovali si je na krk. V dobách rozvitého směnného obchodu se pak ustáleným platidlem stávaly některé druhy zboží jako dobytek, kůže drobných kožešinových zvířat (kun, veverek, sobolů, hranostajů aj.), plátno apod.
Co koupíte za šátek?
Odraz tohoto směnného obchodu je rozpoznatelný v jazyce. Protože právě plátna, resp. plátěných šátků, se jako platidla používalo nejvíce, převládá názor, že sloveso platit vzešlo z původního označení těchto textilií, a je tedy utvořeno od stejného základu jako plátno. A např. chorvatská měna kuna je pravděpodobně původně názvem zvířete. Kuními kožkami se totiž ve starých dobách platilo především u jižních Slovanů (ale doklady jsou i u Slovanů východních) a dokonce jimi rodina ženichova platila za nevěstu.
Ve staroslověnštině u slova skotъ (= české skot) „dobytče“ je doložen i význam „peníze“ (paralelu můžeme najít i u příbuzných slov germánských: starofrízské sket znamená „peníze“ i „dobytek“, kdežto ze stejného základu vzešlé německé Schatz pak má už jen zúžený význam „poklad“). Dobytek ovšem nebyl hlavním majetkem a současně i platidlem jen u Slovanů a Germánů, ale u všech Indoevropanů. Svědectví lze najít i v dalších indoevropských jazycích. Např. latina nazývá dobytek pecus a peníze slovem od toho předešlého odvozeným, pecūnia; stará angličtina označuje skot slovem feoh, pokračování toho slova v současné angličtině, fee, už má jen význam „poplatek, pokuta“ apod.
Kupčení nebo obchod?
I staří Čechové obchodovali se vzdálenými zeměmi. Zboží přiváželi kupci. Jejich činnost, kdy v zahraničí zboží nakoupili a doma je prodali domácím prodejcům, od domácích prodejců nakoupili domácí zboží a to naopak prodali v cizích zemích, se ovšem dříve obchodováním nenazývala. Kupci totiž neobchodovali, ale kupčili.
Slovo obchodovat mělo původně jiný význam. Znamenalo, jak ostatně napovídá způsob jeho tvoření předponou ob-, „obcházet, chodit dokola“. Skrývá se v něm totiž starobylý způsob prodeje, kdy neexistovaly pevné obchody, ale prodejce obcházel vesnice a zboží nabízel dům od domu. Až později, snad koncem 15. století, se slovo obchod začalo používat častěji v souvislosti s činností koupě a prodeje. Význam „místnost, resp. dům, kde se prodává a nakupuje“, získalo toto slovo až v podstatě nedávno. Ostatně i sloveso prodávat mělo původně trochu jiný význam než dnes. Znamenalo „dát, vyměnit za jiné zboží“. V českých zemích se nepeněžní směňování zboží udrželo do konce 12. století.
Tržiště bylo základ
Kupci své zboží prodávali ve velkém na tržištích, která vznikala u obchodních cest, u brodů, v blízkosti správních center. Takové trhy trvaly i několik dnů, pro kupce se tu postupem doby budovalo i zázemí v podobě skladů, krčem, možností ubytování apod. a organizace trhů se řídila speciálním řádem. Kolem raně středověkých tržišť většinou vznikala pozdější města a tržiště se často stávala jejich náměstími. Města, která získala privilegia k organizování trhů, se stávala významnými obchodními centry.
Prodej se na tržištích (během týdenních nebo výročních trhů) uskutečňoval v dřevěných boudách a stáncích postavených k dočasnému použití. Ve staré češtině se takovým stánkům říkalo búda a také kot nebo kotec a prodejci v takovýchto stáncích byli kotcovníci. Často bývali tito trhovci neboli kotcovníci označováni podle sortimentu, který prodávali (mnohdy to byli řemeslníci prodávající své výrobky): např. obchodník s plátnem byl u starých Čechů plátenník, obchodník se šaty šatařník, obchodník prodávající vepřové a telecí nožičky paznohetník nebo paznehetník, obchodník s koňmi byl konieř.
Stará čeština znala už i vetešníka jakožto obchodníka s veteší, tedy s použitým zbožím (pro úplnost dodejme, že veteš souvisí s přídavným jménem vetchý „starý, slabý“). Místní řemeslníci a obchodníci si brzy začali ve městech stavět pevné krámy, ve kterých prodávali své zboží i mimo dobu konání trhů, a i těm se říkalo koty nebo kotce. Dodnes máme v Praze na Starém Městě ulici V Kotcích, v místech, kde ve středověku stávala tržní hala a k ní přilehlé kotce s převážně kožešnickým a soukenickým zbožím.
Přelomová reforma Václava II.
Protože u nás primárně peněžní systém rozvinutý nebyl, názvy většiny mincí, které na našem území začaly obíhat, nebyly původu domácího, ale byly převzaty od národů, jejichž peněžnictví na rozdíl od našeho mělo už výrazně delší tradici. Přestože se směnný obchod udržel na našem území poměrně dlouho, je prokázáno, že už za prvních Přemyslovců na přelomu 10. a 11. století se v Čechách razily první mince, a to stříbrné denáry. Název denár pochází z latiny, kde měl podobu dēnārius (je odvozen od latinské číslovky dēnī, „po deseti“, protože původně šlo o peněžní jednotku odpovídající 10 asům).
Roku 1300 bylo mincovní reformou Václava II. zakázáno používání naturálních platidel a v českých zemích se začalo používat ražených stříbrných mincí, grošů. Podle starých záznamů se z jedné hřivny stříbra razilo 60 grošů. Název této mince pochází z latinského (denarius) grossus, doslova „tlustý (peníz)“ (tlustý proto, že se svou tloušťkou odlišoval od starých denárů z tenkého plíšku). Groše měly ve své době dobrý zvuk, a to i v okolních zemích, podle českých grošů byly dokonce pojmenovány staré německé mince Groschen.
A o tom, že byl groš delší dobu běžnou součástí české slovní zásoby, svědčí to, že se stal i prototypem určitého tvaru a velikosti, a tedy i objektem, k němuž se přirovnávalo. Grošovaný kůň, grošák odvozuje své jméno od groše, neboť má na světlé srsti tmavé okrouhlé skvrny velikosti právě groše. Známé je i lidové přirovnání je hubený jak za groš kudla (doslova: jako levný tenký zavírací nožík).
Vedle grošů se v kutnohorské mincovně začaly razit drobné mince, které tvořily části grošů, a to haléře (výpůjčka staršího německého haller podle německého města Schwäbisch-Hall, kde se razil). Do groše bylo 14 haléřů. V 15. století se pak vedle haléřů začala u nás razit další drobná mince, říkalo se jí peniez (dnešní peníz) a byla sedminou groše. Její název má opět původ v germánských jazycích. Z názvu konkrétní mince pak se peníz přenesl na pojmenování kovové mince obecně a pomnožné peníze pojmenovávají měnu kovovou i papírovou. Hodnota jednotlivých mincí se během let měnila, a měnil se tedy i počet menších mincí odpovídajících jedné minci větší.
Sporadicky se v Čechách od 14. století razily též dukáty. Byly to původně zlaté benátské mince, které se časem rozšířily i do střední Evropy. Název lze odvodit z italského ducato, což je pokračování latinského ducatus „vévodství“ (toto slovo prý bylo obsaženo v nápisu na minci apulského vévody ve 12. století a odtud pak bylo přeneseno i na název mince). V 16. století se u nás objevuje krajcar, pozdější krejcar (výpůjčka německého Kreuzer, což byl malý penízek, jehož název byl odvozen od kříže, německy Kreuz, na něm vyraženého; v německých zemích platil od 15. století). Od počátku 16. století se razil tolar. Jméno pochází opět z němčiny, jde o přejímku německého Taler, což je zkrácený název původního Joachimstaler (ve staré češtině zkomoleně jochmtál), doslova „(peníz) z údolí sv. Jáchyma“ podle Jáchymova v Krušných horách, kde se těžilo stříbro a kde byla tato mince poprvé ražena). Mimochodem i americký dolar je jen trochu hláskově pozměněný německý Taler.
Ve staré a starší české literatuře lze najít zmínky o celé řadě dalších mincí, které se na našem území vyskytovaly, vždy však šlo o cizí mince, které se nějakých způsobem dostaly do majetku zámožnějších vrstev a nebyly u nás běžným oběživem. Tak např. staročeské byzant (nějaká mince původem z Byzance), marketa (peníz benátský), měrlink (blíže neurčená mince), nobl (anglická mince) a mnoho dalších.
Naše současné platidlo, koruna, je pojmenováno podle panovnické koruny, která byla na minci vyražena. Původně základní měnová jednotka v Rakousko-Uhersku byla v roce 1918 převzata i do tehdy nově vzniklého českého státu a zůstala v platnosti dodnes.
