Není trh jako jarmark: Jaká pravidla museli obchodníci v dávných dobách dodržovat?
Lidé odkojení kapitalismem považují volný trh za samozřejmý a nejefektivnější způsob podnikání, na němž nakonec vydělají všichni. Ve středověku i v novověku se ovšem obchod a výroba výrazně regulovaly, a to včetně způsobu zviditelňování vlastního zboží nebo třeba jednání s pomocníky
Královská města mívala obvykle privilegium trhu s týdenní frekvencí, kde směly prodávat jen městské cechy. Jednou za rok se však konal skutečný veletrh označovaný jako jarmark, jenž obvykle trval čtyři dny a byl otevřen každému.
Klíčový bod obchodní výměny představovala radnice, plnící současně roli obchodní správy i centra trhu. Před akcí muselo veškeré zboží projít právě tudy: Po přivezení se určilo místo, odkud ho bude smět kupec nabízet, přičemž největší rvačka se vždy strhla o stánky přímo na radnici. Všechny výrobky se také důkladně kontrolovaly. Z každého cechu se určil mistr, který v daný čas prověřil jakost a vydal povolení. Nekvalitní produkty byly zabaveny, původce dostal pokutu a sebrané věci – včetně prošlých potravin – předali úředníci špitálu či chudým.
Byznys? Po modlitbě!
Prodejní místa na trhu byla pro cechy předem dána, pronajímaly si je od města. Ve většině případů šlo o prosté dřevěné lavice zvané „lajnhoce“, které se stavěly pouze na dobu prodeje. Na počátku akce vytyčili městští představitelé prostor, kam si je cechy nebo cizí mistři mohli postavit. Do práce a chystání zboží se však směli pustit teprve s oficiálním otevřením trhu – a v případě, že byl navázán na církevní svátek, až po skončení bohoslužby. Mnohé obchodní organizace dokonce regulovaly, jak a kdy se mohou jejich členové na tržišti objevit: Třeba soukenický cech v Ústí nad Labem jim nařizoval přijít naráz.
Vše vypuklo, když se na tyč vyvěsil vích – prapor a ruka s mečem coby symboly městského svrchovaného trhu. Dokud znamení visela, mohlo se prodávat. Během akce byl zakázán podomní prodej a veškeré obchodování mimo tržiště. Na dodržování pravidel dohlíželi žoldnéři, které si město pro danou příležitost platilo z nájmů od kupců.
Hlavně nepomlouvat
Žádný prodávající nesměl své zboží vychvalovat či vyvolávat, bylo zakázáno pomlouvat či kritizovat jiné výrobky a úkolovat pomocníky. Ti velmi často dostávali na dobu trhu cechovní zbraně, aby pomáhali chránit pořádek. Od 15. století regulovala městská správa na trhu i ceny, zejména u potravin. Například dochovaná Taxa řemeslníků města Luna (Loun) stanovila pro rok 1654 míry a váhy, jakož i maximální a očekávané průměrné prodejní ceny.
TIP: Jeden den ve městě: Jak žila raně novověká centra?
Stálý prodej se ve městě povoloval jen výjimečně a za zvláštních okolností. Pro potraviny se zřizovaly „masné krámy“ coby uzavřený prostor, většinou se dvěma pulty po stranách. V západočeských Kralovicích byl krám naproti radnici vyhrazen vedení cechu a v ostatních se prodejci střídali po roce, zatímco třeba v Kadani se řezníci museli o místa dělit každý týden. Chlebové lavice – coby variace masných krámů – stály rovněž v uzavřeném prostoru, a nikoliv venku. Jako jediné se přitom mohly umísťovat i v podloubí, kde se jinak obchod zapovídal.
