Obři ve službách Wehrmachtu: Německé těžké kanony (1)

Již do první světové války promluvily obří dělostřelecké zbraně ve službách německé císařské armády. Šlo mimo jiné o železniční děla, obléhací moždíř přezdívaný Tlustá Berta nebo takzvané Pařížské dělo. Není tudíž divu, že na tyto úspěchy chtěla navázat i třetí říše. Wehrmacht proto mohl počítat s rychlým rozmachem dělostřelectva, a to včetně projektů, které si zaslouží pozornost z hlediska koncepce, technologie či rozměrů, ačkoliv mnohé z nich patří spíše do muzea válečných kuriozit.

Modernizace starých kanonů 

Na konci první světové války vlastnilo Německo celkem 96 železničních děl, a ačkoli Francie požadovala destrukci všech, zejména díky zastání Velké Británie si Výmarská republika mohla nechat 24 kusů ráže 210, 238 a 281 mm (formálně 21, 24 a 28 cm) v úloze kanonů pro pobřežní obranu. Když nacistický režim zahájil v roce 1935 rozsáhlou remilitarizaci, padlo rozhodnutí je modernizovat, přičemž vznikly další exempláře ze skladovaných součástí a značka Krupp se pustila do vývoje nové generace děl.

Na počátku druhé světové války měl tedy Wehrmacht ve výzbroji 32 kolejových kanonů v kalibrech 149, 173 (formálně 15 a 17 cm), 238 a 281 mm. Ve všech případech se jednalo o zbraně z bitevních lodí a křižníků, jež Němci lafetovali na železniční podvozky. Nejrozšířenější byly zbraně poslední uvedené ráže, pro něž se občas užívala přezdívka Bruno, později doplněná i přídavným jménem, jež odkazovalo na určité vlastnosti konkrétního děla. Díky modernizacím a přestavbám část děl dostala delší hlavně, a proto nesly různé verze označení jako Kratší Bruno, Dlouhý Bruno, Těžký Bruno či Nový Bruno. Poslední uvedená zbraň nabízela maximální dostřel až 46,6 km, kdežto u původní verze šlo „jen“ o 29,5 km.

Anzio Annie

Oficiálně se pro železniční děla užívalo označení K(E) (Kanone (Eisenbahn), což většinou doplňoval údaj o ráži, případně „osobní“ jméno. To platilo i pro nové typy, na kterých zahájili práce Kruppovi inženýři. Nejvýznamnějším z nich byl 28cm kanon s názvem K5(E), kde číslo 5 odkazovalo na zamýšlený maximální dostřel 50 km. Hlaveň kalibru 283 mm o délce 21,5 m, která spočívala na lafetě na dvoudílném podvozku, ale nakonec dokázala střílet granáty o hmotnosti 255 kg na vzdálenost až 64 km. Továrny opustilo asi 25 kusů, mezi nimiž si určitě největší slávu získal exemplář, jemuž Němci říkali Leopold, ale do historie se zapsal spíše jako Anzio Annie.

Tuto přezdívku mu dali Američané, na něž střílel při vylodění v Itálii a kterým se ho posléze povedlo ukořistit, takže je vystaven v muzeu základny Aberdeen. Druhý nový kanon se mohl chlubit hlavní ráže dokonce 381 mm a dostal jméno Siegfried, avšak výrobní linky opustily jen čtyři kusy. Zbraň s hlavní dlouhou 18,4 m se shodovala s těmi, jež měly slavné bitevní lodě třídy Bismarck, a pálila granáty o hmotnosti 800 kg na dálku 42 km, popřípadě lehčí 495kg munici na vzdálenost 55,7 km. Jistě šlo o působivé výkony, avšak Siegfried byl již příliš velký a nemotorný a hlaveň měla životnost jen asi 200 ran. 

Šípové střely

Už zmíněný kanon K5(E) ráže 283 mm (formálně 28 cm) měl drážkovanou hlaveň podobně jako Pařížské dělo z první světové války. Výkony této zbraně byly dobré, ale na stole se záhy objevily i nápady na jejich další zvýšení. Mezi ně patřil raketový granát, který nabízel dostřel přes 86 km, avšak s enormní nepřesností, jelikož tyto projektily dopadaly někdy i celé kilometry od cílového bodu.

S jiným návrhem potom přišel inženýr Hans Gessner, jenž působil na základně Peenemünde. Vytvořil takzvanou šípovou střelu neboli Pfeilgeschoss, označovanou i zkratkou PPG (Peenemünde Pfeilgeschoss). Měla tělo s průměrem 120 mm, na zádi čtyři stabilizátory o průměru 310 mm a uprostřed třídílný kroužek o stejném průměru. V těle se nacházelo 25 kg trhaviny. Jeden exemplář kanonu K5(E) pak byl převrtán tak, že vznikla hladká hlaveň s průměrem oněch 310 mm. Výsledná zbraň obdržela název K5 Glatt a při zkouškách vypálila šípovou střelu na vzdálenost přes 150 km.

Pokračování: Obři ve službách Wehrmachtu: Německé těžké kanony (2)

Šlo však o výrobně velice náročný systém, jelikož vyžadoval tu nejkvalitnější ocel, aby se složitě tvarovaný projektil při zrychlování v hlavni nedeformoval. I minimální změna by vedla k obrovské nepřesnosti. Sériová výroba PPG tudíž začala až koncem roku 1944 a neexistují spolehlivé záznamy, že by se tyto projektily dočkaly reálného nasazení, přestože Němci stihli postavit ještě druhý kanon K5 Glatt. Podle některých zdrojů byly možná odzkoušeny i větší PPG pro Těžkého Gustava a Dlouhého Gustava a objevil se pozoruhodný výpočet, že při palbě z druhé zmíněné zbraně by takový granát mohl mít dostřel snad až 1 600 km!