Obratný dravec s tlustou kůží: Ruský bitevní vrtulník Mil Mi-28 (5)
Bitevní vrtulník Mil Mi-28 patří k symbolům současného ruského letectva. Jeho osud však poznamenaly technické potíže, konkurenční boj i zmatky po rozpadu SSSR. „Osmadvacítka“ tak začala plnohodnotnou službu až 40 roků od zahájení vývoje
Firma Rostvertol připravila exportní varianty výkonného stroje Mil Mi-28. Zatímco starší Mi-28NE odvozená od verze N si už zákazníky našla , vylepšená Mi-28EM s novým radarem i zaměřovacím systémem se teprve začíná nabízet.
Předchozí části:
Perličku představuje speciální varianta Mi-28NAe určená pro nerealizovaný vývoz do severní Koreje. Dodejme, že světlo světa spatřila i zjednodušená varianta D, která nenese radar ani další prvky avioniky a je určena výhradně pro denní mise.
Poprvé v boji
Konstruktéři nezapomněli na cvičně-bojové provedení Mi-28UB, které má ovládací prvky v obou kabinách. Kokpity doznaly rozšíření pro větší pohodlí žáka i instruktora a obdržely modernější sedačky absorbující více energie při nárazu. Ruské ministerstvo obrany roku 2013 oznámilo, že hodlá nakoupit šest desítek těchto strojů a zefektivnit tak výcvik osádek. Každá jednotka vyzbrojená „nočními dravci“ by měla obdržet 4–6 cvičně-bojových exemplářů.
Smlouvu o pořízení úvodních 24 Mi-28UB politici podepsali v roce 2016 a následujícího roku letectvo dostalo první stroje. V témže roce si „osmadvacítky“ v ruských barvách odbyly i bojovou premiéru, když v dubnu podpořily syrskou armádu v bojích o Palmýru. Zdá se tedy, že po čtyřech desetiletích vývoje, politicko-hospodářských zvratů a konkurenčního boje mezi Milovou a Kamovovou kanceláří disponuje ruské letectvo konečně moderním bitevníkem.
Do dalekých krajů
Už na jaře 2010 si desítku Mi-28 objednala Venezuela a záhy následovala smlouva o prodeji 42 kusů verze NE do Alžírska. Ačkoliv se nějakou dobu zdálo, že africká země nakonec ruské stroje nenakoupí, v roce 2016 se objevily první snímky havoců s alžírskými výsostnými znaky. Indické ozbrojené síly často kombinují východní a západní techniku, což potvrdily zájmem o „osmadvacítku“ osazenou belgickou a francouzskou avionikou. Ruští konstruktéři ovšem o přestavbě diskutovali příliš dlouho, a tak na podzim 2011 Indové oznámili, že si raději pořídí americké AH-64D.
Koncem téhož roku projevila zájem o šestnáct Mi-28 Keňa, která jimi hodlala vyzbrojit 50. divizi vzdušné kavalerie. Zdá se však, že z dohody záhy sešlo a vrtulníky do Afriky nezamířily. Největším zahraničním uživatelem typu tedy zůstává Irák, jehož vláda si v říjnu 2012 objednala třicítku Mi-28. I když spolupráci provázely politické tahanice a obviňování z korupce, roku 2013 do Bagdádu dorazily první Mi-28NE. Záhy se zapojily do úderů na pozice teroristů z takzvaného Islámského státu, přičemž do médií proniklo především jejich nasazení z listopadu 2015 za bitvy o Ramádí.
Transportní sestřenice
Z Mi-28 odvodila Milova konstrukční kancelář užitkový typ Mi-40 pro přepravu osmičlenného výsadku a palebnou podporu. Vývojové práce začaly roku 1983 a novinka převzala od bitevníku pohonnou soustavu, nosník ocasního rotoru a některé elektronické či zbraňové systémy. Také podvozek se „osmadvacítce“ podobal, byť ho inženýři pojali opačně (hlavní podvozkové nohy se nacházely vzadu a menší řiditelná pod přídí). Počítalo se s maximální vzletovou hmotností přes 11 000 kg, dostupem 3 300 m a rychlostí 314 km/h.
TIP: Vrtulníky nad krvavou pouští: Duel AH-1 Cobra vs. Mi-24 Hind
Při projektování se kladl důraz na akceschopnost za jakýchkoliv podmínek a možnost přežít na bojišti. Přední polosféru měl bránit kanon GŠ-23, zadní pak 12,7mm kulomet. Pod přítrupovými palivovými nádržemi našly své místo pylony pro podvěsnou výzbroj. Ačkoliv se v projektu pokračovalo i po rozpadu SSSR a veřejnosti se Mi-40 představil roku 1993, finanční potíže i malý zájem zákazníků vrtulník pohřbily ještě před stavbou prototypu. Podobně skončil i pokročilejší Mi-42, který měl „čtyřicítku“ nahradit.
