Novozélanďané proti Blitzkriegu: Novozélandský pěšák vs. německý motocyklista (2)

Německá druhoválečná armáda kladla od samého počátku konfliktu důraz na pohyblivost, čemuž odpovídala i sázka na kvalitní bezdrátové spojení. Mnozí odborníci proto dokonce soudí, že nikoli tanky či letadla, nýbrž radiostanice byly oním zlomovým prvkem, jenž zajistil německé bleskové válce převahu.

Předchozí část: Novozélanďané proti Blitzkriegu: Novozélandský pěšák vs. německý motocyklista (1)

Do značné míry lze totiž říci, že taktické letectvo sloužilo jako náhrada zpočátku slabého dělostřelectva, kdežto motorová vozidla v podstatě navazovala na to, co již v minulosti měla za úkol jízda. Ostatně nebylo náhodou, že motocyklová vojska (Kradschützen) prodělávala výcvik v jezdecké škole (Kavallerieschule Krampnitz), jež před válkou zahrnovala celkem pět cvičných eskadron, z toho jednu motocyklovou.

Průzkumníci na motorkách

Školu řídil později slavný tankový generál Hasso von Manteuffel, který již v roce 1935 napsal velmi zajímavou příručku s názvem Kradfahrer! Kradschützen!, která popisovala organizaci, výcvik a taktiku motocyklové roty. Nastiňovala rozmanité scénáře a úkoly a určovala, co má každý příslušník roty dělat, nicméně nikoli rigidně, nýbrž s důrazem na flexibilitu, iniciativu a přizpůsobení se konkrétní situaci. To logicky odráželo německý přístup zvaný Auftragstaktik, tedy orientaci na dosažení cíle za pomoci dostupných sil bez slepého plnění komplikovaných rozkazů. Pro fungování blitzkriegu by však tato pružnost, rychlost a kvalitní spojení nestačily, kdyby velitel neměl informace o situaci na bojišti.

Právě proto kladl Manteuffel důraz na taktický průzkum, který představoval hlavní úkol motocyklových sil. Boji se určitě vyhýbat neměly, jenže musely přihlížet k vlastním schopnostem i kapacitám nepřítele. Motocykl se sajdkárou byl velmi rychlý a obvykle vezl kulomet MG 34 ráže 7,92 mm, takže představoval vhodný nástroj mimo jiné pro překvapivé křídelní útoky na pěchotu či pro pronásledování prchajícího protivníka, avšak své výhody zákonitě pozbýval, když proti motocyklistům stály dobře opevněné nepřátelské pozice.

Výbava německého praporu

Právě taková situace mnohdy nastávala v řeckých a krétských horách, takže se německé motocyklové jednotky opravdu osvědčily spíš jako průzkumné. Nesmí se ale zapomínat, že do jejich sestavy náležely také jiné druhy zbraní. Obecně platilo, že většina německých tankových divizí disponovala motocyklovým praporem, jenž podle tabulek obsahoval šest rot, a sice tři motocyklové, jednu kulometnou, jednu těžkou a jednu velitelskou (ačkoli praxe byla často odlišná).

Každá motocyklová rota vlastnila 65 motocyklů (z toho 55 se sajdkárami) a 17 osobních a nákladních automobilů. Kromě výše jmenovaných univerzálních kulometů MG 34 obdržela rota několik 81mm minometů, zatímco v těžké rotě byly začleněny 37mm protitankové kanony a 75mm lehká pěchotní děla. Kulometná rota měla vedle kulometů i další minomety a do sestavy velitelské roty náležely též dva obrněné spojovací automobily SdKfz 261.

Nejrychlejší prapor

Tabulky pro všechny roty určovaly i přesné počty dalších osobních a nákladních vozů, jež v kombinaci s motocykly zajišťovaly působivou rychlost postupu. Jestliže pro tankový prapor definovaly předpisy průměr asi 18 km/h a pro motorizovaný okolo 26 km/h, motocyklový měl dosahovat 35 km/h, a tudíž představoval nejrychlejší druh pozemní jednotky Wehrmachtu.

I proto vznikaly situace, kdy motocyklisté museli zasáhnout do boje v ne právě optimálních podmínkách, jelikož díky své vysoké pohyblivosti mohli jako první přispěchat na pomoc pěchotě, která se při snaze o prolomení linie dostala do potíží. Rychlost motocyklů tak mohla výrazně pomoci při obchvatu pozic, ale nesmělo se zapomínat, že tyto stroje jsou velmi křehké a nedokážou dobře překonávat těžký terén. Špičkoví taktici jako Guderian a Manteuffel sice určili motocyklistům přesné úkoly, i oni ale záhy poznali, že většina podobných plánů nepřečká první kontakt s nepřítelem. 

Měření sil

Němečtí vojáci někdy mívali sklon muže z britských dominií podceňovat, přestože již první světová válka poskytla víc než dostatek důkazů, že se dovedou přinejmenším vyrovnat Britům. V některých ohledech je dokonce i předčili, což se týkalo například schopností Australanů a Novozélanďanů efektivně bojovat i v nehostinném prostředí afrických pouští či řeckých hor. Tito vojáci dobře znali extrémní terénní a klimatické podmínky už z domova, a proto si běžně vedli lépe než Britové.

Zvláštní případ představovali novozélandští Maorové, na které Němci zpočátku hleděli v souladu s rasovými předsudky s pohrdáním, ale rychle změnili názor. Domorodí válečníci si u nich získali veliký respekt díky obrovské odvaze, a tudíž se nelze divit názoru některých německých veteránů, že Maorové patřili mezi nejlepší vojáky britského impéria.

Z hlediska taktiky a vybavení se ale jasné převaze v řecké i krétské kampani těšili Němci, například díky moderním vysílačkám či díky faktu, že už zavedli univerzální kulomet jako základní prvek palebné síly pěšího (a analogicky i motocyklového) družstva, zatímco vojáci britského impéria dosud užívali dva odlišné druhy kulometů – tedy lehký Bren a těžký Vickers.

TIP: Velký útěk britských vojáků z Kréty: Past, která sklapla naprázdno

V roce 1941 na tomto válčišti zvítězil Wehrmacht, který za to vděčil především vyspělé manévrové taktice, v níž hráli důležitou roli také motocyklisté. Novozélandští pěšáci ovšem obstáli se ctí, nasbírali zkušenosti a později se významně podíleli i na konečné porážce vojsk Osy v severní Africe.