Novoroční úder pod pás: Severovietnamská ofenziva během svátečního příměří (3)

Druhým místem, kde komunisté obráncům řádně zatopili, se stalo bývalé hlavní město z císařských dob Hue. Ho Či Min o jeho dobytí velmi stál, neboť šlo o symbol vietnamské nezávislosti.

V předchozích dnech tam pronikly tisíce severovietnamských vojáků vydávajících se za civilisty, ve 2.00 ráno 31. ledna došlo k prvním střetům a záhy začaly městem otřásat exploze. To přešly do akce hlavní síly v čele se dvěma pěšími pluky a ženijním i raketovým praporem. Do cesty se jim postavila 1. divize jednoho z nejschopnějších jihovietnamských generálů Ngo Quang Truonga.

Fatální chyba

Ten však udělal fatální chybu, neboť věřil, že komunisté budou respektovat status Hue coby otevřeného města, a rozmístil své muže v jeho okolí. Když došlo k útoku, v samotném městě se nacházeli jen průzkumníci a zahraniční vojenští poradci. Do večera tak komunisté ovládli většinu čtvrtí, přičemž odolalo pouze velitelství uprostřed citadely obehnané hradbami i vodním příkopem a opevněné domy poradců.

Útočníkům se povedlo obsadit okolní silnice a železnice, přesto tam ihned začaly proudit posily včetně části 3. tankového praporu americké námořní pěchoty. Palebná síla tanků M48 sehrála při osvobozování Hue významnou roli, ovšem v úzkých ulicích se projevila jejich zranitelnost a tankisté utrpěli těžké ztráty. Ještě dlouho po příjezdu posil se Američanům nedařilo protivníka vytlačit a panovaly obavy z vlivu bitvy o starobylé město na veřejné mínění.

Poničený symbol

Spojené státy se dlouho zdráhaly nasadit v historickém centru artilerii či letectvo, a tak nastoupila pěchota s úkolem čistit dům po domu. Tankisté museli před každým výstřelem žádat o povolení. A zatímco se boje vlekly, záběry šarvátek poškozujících cenné budovy pobuřovaly americkou veřejnost. Jihovietnamské 1. divizi podpořené trojicí praporů USMC nakonec trvalo 25 dní, než město nepřátel zbavila.

Šest stovek mrtvých a 3 000 raněných ve vlastních řadách měly devastující účinky na morálku amerických vojáků, jejichž víra v rychlé vítězství ve Vietnamu se začala vytrácet. Zdaleka nejhůře ale boje v Hue postihly civilisty. Polovina města se ocitla v troskách a 116 000 ze 140 000 obyvatel ztratilo střechu nad hlavou. Navíc spolu s partyzány v ulicích řádili i političtí komisaři, kteří likvidovali „nepřátele lidu“ – od kněží a učitelů po státní zaměstnance či úředníky. Než boje v Hue skončily, povraždili komunisté minimálně 3 000 osob, jejichž těla skončila v masových hrobech. 

Rozporuplný výsledek 

Po týdnu od prvních výstřelů ofenzivy Tet začalo být hanojské generalitě zřejmé, že komunistické jednotky jsou na pokraji sil. Boje většího rozsahu už probíhaly pouze u Saigonu, Hue a Khe Sanh. Na většině území jižního Vietnamu spojenci buď pronásledovali prchající zbytky útočníků, nebo dokončovali vyčišťovací operace. Za první dva týdny bojů musel severní Vietnam odepsat 32 000 padlých a 5 800 zajatých, obránci pozbyli 2 800 jihovietnamských a 1 000 amerických vojáků.

Během celé útočné operace Hanoj ztratila na 45 000 mrtvých a 7 000 zajatých. Dne 21. února se velitelé Vietkongu pokusili spojit rádiem s přeživšími oddíly a vydali rozkaz k všeobecnému ústupu. Pouze jednotky u Khe Sanh a v Hue měly setrvat na pozicích a byly tak de facto obětovány. Z vojenského úhlu pohledu skončila ofenziva Tet pro komunisty zdrcující porážkou. Mnohé jednotky zaznamenaly více než 90% ztráty a v některých oblastech Vietkong takřka přestal existovat. „Osvobozovací“ úlohu partyzánů musela převzít regulérní severovietnamská armáda, kterou ovšem netvořili ideologicky přesvědčení bojovníci, ale mladí branci.

Povstání se nekoná

V důsledku této změny se tvář konfliktu ve Vietnamu přerodila z národněosvobozeneckého boje ve střet dvou suverénních států. Nezdařil se ani Ho Či Minův politický cíl, neboť v žádném z napadených měst nedošlo ani k náznaku levicového povstání. Namísto sympatií vzbudili komunisté na jihu jen nenávist – zejména poté, co se veřejnost dozvěděla o zvěrstvech v Hue. Ačkoliv podceňovaná jihovietnamská armáda bojovala nad očekávání srdnatě, saigonská politická garnitura po ofenzivě Tet přece jen čelila vážným problémům.

TIP: Najdi a znič aneb Pěšákova válka: Americká pěchota ve Vietnamu

Musela se především urychleně postarat o 627 000 osob, které boje připravily o přístřeší, a postižené rodiny brzo obdržely příděly peněz, cementu i střešních krytin. V jistém slova smyslu však severní Vietnam přece jen dosáhl vítězství. Kvůli často zkreslenému a senzacechtivému zobrazení bitvy v médiích totiž americká veřejnost vnímala výsledek bitvy o svátcích Tet jako porážku. Záběry ostřelování historických čtvrtí z děl i letadel, mrtvá těla v civilních šatech… To vše televize „dopravila“ až do obývacích pokojů a vyvolala šok. Mnoho vlivných lidí v USA se v roce 1968 začalo otevřeně stavět proti válce a vyvíjet nátlak na vládu, aby armádu z Asie stáhla. A tak zatímco před ofenzivou Tet usiloval Washington ve Vietnamu o vojenské vítězství, po ní už jen hledal cesty, jak z války s co nejmenšími škodami ven…