Novoroční úder pod pás: Severovietnamská ofenziva během svátečního příměří (1)

Po porážkách uštědřených komunistům v roce 1967 podlehla část amerického velení dojmu, že nepřítel je na ústupu a válka se chýlí ke konci. Severovietnamská armáda i Vietkong v polovině ledna 1968 skutečně vykazovaly činnost jen v několika odlehlých oblastech, kdy kupříkladu 21. ledna dvě divize obklíčily základnu Khe Sanh strážící demilitarizovanou zónu mezi severním a jižním Vietnamem.

Jak dokládá výrok šéfa vojsk USA ve Vietnamu generála Williama Westmorelanda, americké sebevědomí tím neutrpělo: „Doufám, že se nepřítel o něco pokusí. My se na boj těšíme.“ Ho Či Min měl toto „přání“ záhy vyplnit – zatímco spojenecké velení v poklidu plánovalo osvobození základny, komunisté chystali velkoryse pojatou ofenzivu.

Vojenský i politický plán 

Už v červenci 1967 se v Hanoji konalo setkání stranických i vojenských lídrů ohledně dalšího vedení války. Ministr obrany a vítěz od Dien Bien Phu generál Vo Nguyen Giap navrhl zahájit všeobecnou ofenzivu, která by jižní Vietnam od demilitarizované zóny na severu až po ústí Mekongu na jihu proměnila v peklo. Komunistům neuniklo sílící protiválečné hnutí v USA, a tak hodlali udeřit i na propagandistické úrovni. Rozsáhlý útok, při němž Severovietnamci vůbec poprvé napadnou jihovietnamská města, měl donutit Američany přehodnotit účast v konfliktu a uznat bezvýchodnost své situace.

Jeden z vysokých velitelů Vietkongu Tranh Minh Son později vzpomínal: „Náš cíl byl především politický. Chtěli jsme, aby svět viděl, že ani tak silná armáda, jakou mají Američané, si nemůže porobit národ vedený lidovým povstáním.“ Právě povstání hrálo v Giapových záměrech významnou roli. Počítal s tím, že ilegální komunistické hnutí v bojích vystoupí na povrch, svrhne dosavadní režim a chopí se správy. Pokud měla ofenziva uspět, musela využít momentu překvapení. Proto se Ho Či Min rozhodl udeřit v době, kdy útok nikdo neočekával – v průběhu svátků Tet neboli lunárního Nového roku.

Šlo o vychytralý tah, neboť v tomto období se tradičně vyhlašovalo příměří a mnoho vojáků opouštělo základny, aby navštívilo rodiny. Paralelní obléhání základny Khe Sanh mělo sehrát roli diverzní operace a odlákat pozornost od skutečných cílů. Dvojice divizí ostřelující obklíčené mariňáky ovšem nefungovala jen jako návnada – Giap počítal s dobytím Khe Sanh a propagandistickým využitím tohoto úspěchu coby „amerického Dien Bien Phu“.

Pro tak rozsáhlou operaci potřeboval severní Vietnam soustředit značné množství mužstva, munice a jídla, a především koncentraci sil utajit před americkým letectvem. Partyzáni sice byli mistry ohledně skrytého seskupování zásob, avšak tentokrát na ně Hanoj nehodlala spoléhat. Aby jednotky nepadly za oběť bombardování ještě před zahájením útoku, chtěl Ho Či Min dosáhnout zastavení náletů.

Zahájil aktivitu na diplomatickém poli a komunističtí představitelé dávali při všech příležitostech najevo, že jsou ochotni zahájit mírové rozhovory, pokud bombardování ustane. USA pod mezinárodním tlakem nemohly takové náznaky ignorovat, a tak přislíbily zastavení úderů na Hanoj a okolí. Nyní již zbývalo jen stanovit konkrétní termín útoku. Severovietnamské oddíly měly vyrazit prvního dne Tetu, tedy 31. ledna 1968 před úsvitem. 

Varovná znamení

O ofenzivě Tet panuje mýtus, že Američany zcela zaskočila. Ve skutečnosti po mnoho týdnů přicházela na jejich velitelství znepokojivá znamení. Mariňáci z provincie Dinh Tuong hlásili, že partyzáni zjevně testují nové metody boje. Poklesl počet dezercí komunistických vojáků, neboť velitelé je přesvědčovali, že operace přinese rychlé vítězství. Zajatí komunisté svorně tvrdili, že po svátcích „bude země svobodná“, a v ukořistěných dokumentech se psalo o napadání měst.

Přelomem se však stala až událost ze začátku ledna, kdy vojáci pod velením generálporučíka Fredericka Weyanda dostali za úkol zlikvidovat partyzánské tábory u hranic s Kambodžou. Jakmile opustili základny v městech, Vietkong se potichu přesunul právě do blízkosti sídel, která měl v nejbližší době napadnout. Mariňáci pročesávali prázdnou džungli a Weyandovi s hrůzou došlo, že nepřítel se již nachází v americkém týlu.

Dne 10. ledna přesvědčil Westmorelanda, aby k jihovietnamské metropoli stáhl posily. V saigonském sektoru tak místo dosavadních 14 operovalo 27 praporů, což se pro další vývoj bitvy ukázalo jako klíčové. Ne všichni nicméně obavy sdíleli. Třeba Westmorelandův šéf zpravodajské služby generálporučík Phillip Davidson nevěřil, že by nepřítel riskoval ztrátu sympatií národa útokem v posvátném období Tet – podcenil urputnost komunistů, kteří byli ochotni vsadit do hry takřka cokoliv.

Předčasné prozrazení 

Přes pečlivé plánování se Hanoj v načasování útoku přece jen dopustila chyby. Již 30. ledna totiž komunisté udeřili na osm měst v Centrální vrchovině a provinciích podél středního úseku pobřeží. Oddíly o síle praporu napadly kupříkladu Nha Trang a Hoi An, na Quy Nhon udeřily dokonce dvojnásobně větší jednotky. Dodnes není jisté, proč k lokálnímu útoku došlo plných 24 hodin před ofenzivou hlavních sil. Všechny přepady se odehrály v sektoru spadajícím pod jediné velitelství, takže šlo zřejmě o důsledek zmatků při předávání rozkazů.

Ať už byl důvod jakýkoliv, Američanům chyba poskytla finální varování. Po rozednění prezident Nguyen Van Thieu na Westmorelandův nátlak vyhlásil zkrácení svátečního příměří a uvedení jihovietnamské armády do pohotovosti. Mnoho vojáků již ovšem odjelo na novoroční návštěvu příbuzných a v nadcházejících bojích tak měli chybět.

Pokračování: Novoroční úder pod pás: Severovietnamská ofenziva během svátečního příměří (2)

Američané navíc netušili, že tisíce partyzánů v posledních dnech infiltrovaly jihovietnamská města i vesnice. Vydávali se za taxikáře, obchodníky, prostituty i policisty, ztratili se mezi svátečními poutníky a čekali na rozkazy. Jeden z jejich velitelů po válce vzpomínal: „Pohyboval jsem se volně, přestrojen za bohatého kapitalistu. Jezdil jsem mercedesem s řidičem v uniformě. Potřeboval jsem zjistit, zda se nezměnilo něco, co by zhatilo naše plány.“