„Nosorožci“ ptačího světa: Co jste možná nevěděli o zoborožcích

V pralesích jihovýchodní Asie je nepřetržitě živo. Švitoření ptáků a orchestr cikád přeruší jen málo co. Najednou odněkud z výšin až do přízemních houštin proniká zvláštní zvuk, který potlačí šelest pralesa do pozadí. Máchání mohutných křídel vás myšlenkami zanese do období křídy, kdy se vzduchem proháněli okřídlení ještěři.

Těžkopádný let je slyšet ještě dlouho před tím, než spatříte jeho původce. V krátkém okamžiku se nad korunami stromů přeženou obrovští opeřenci vrhající k zemi černé stíny. Usednou kdesi v dáli na větve stromů a hlučně si mezi sebou povídají. Neposedně poskakují z větve na větev a sezobávají ze stromu zralé plody. Po chvíli se trochu těžkopádně vznesou do oblak a zmizí z dohledu. První setkání se zoborožci se snad každému zaryje hluboko do paměti.

Roh jako ozvučná deska

Zoborožci (Bucerotidae) jsou paleotropickou skupinou ptáků, která má své zástupce v lesích a savanách subsaharské Afriky a v Asii – zejména na indickém subkontinentu, dále v indomalajské oblasti, na Filipínách a na Šalamounových ostrovech. Celkově čeleď čítá 61 druhů a žádný ze zástupců neobývá oba zmíněné kontinenty. Některé africké druhy jsou vázány na sušší savany a otevřená prostranství a svůj život tráví zásadně na zemi. Naproti tomu asijské druhy jsou až na jednu výjimku vždy vázány na lesy.

Zbarvení zoborožců je často fádní – převážně černé či šedé v kombinaci s bílou. Obyčejně ovšem nepůsobí jejich mohutný zahnutý zobák, často pestře zbarvený a doplněný rohem, který dal jméno celé čeledi. Jde o dutý výběžek, u menších druhů těžko rozeznatelný od zobáku, jenž zesiluje pevnost horní čelisti. U větších druhů je výběžek mohutnější, zpravidla zpevněný kostěnou strukturou. Ptákům pomáhá ke zvýšení rezonance při zpěvu.

V případě zoborožce štítnatého (Rhinoplax vigil) je báze zobáku tak pevná, že ji samci používají i při soubojích. Takový silný aparát nutně potřebuje oporu, a proto mají zoborožci srostlý první a druhý obratel a dobře vyvinuté krční svaly. 

Pomoc kvůli nedostatku hnízd

Asi nejneobvyklejší je na celé čeledi způsob rozmnožování. Těsně před nakladením vajec se samička s pomocí svého druha zazdí do dutiny stromu a ponechá v přepážce jen malý otvor, kudy partner krmí svou družku. Když se vylíhnou mláďata, zásobuje takto celou rodinu. Během sezení na vejcích samička přepelichá. Není zcela jisté proč, ale nedá se vyloučit, že spouštěcím mechanismem vypadávání per je dlouhodobý pobyt v temnotě.

Když už je všem obyvatelům dutina příliš těsná, matka zobákem rozbije přepážku a hnízdo opustí. Rodiče pak díru opět zazdí směsí z bláta, výkalů a ovocných slupek. Mláďata jsou tedy dál chráněná před predátory a krmení potomků se od té chvíle účastní oba partneři. 

Zoborožci jsou převážně monogamní, ale na péči o mláďata mnohdy nejsou sami. S dokrmováním jim totiž často pomáhají takzvaní pomocníci. Většinou jde o příbuzné jedince, kteří se rovněž angažují ve shánění potravy. Během takovéto praxe získávají zkušenosti pro období, kdy si sami založí rodinu. Příbuzní jedinci navíc podporují životaschopnost svých mladších bratrů nebo synovců. Takové chování zřejmě vzniklo díky velmi omezeným zdrojům. Zoborožci totiž hnízdí zásadně v dutinách.

Přitom například dvojzoborožec žlutozobý (Buceros bicornis) je velký 120 cm a váží tři kilogramy. Proto potřebuje k hnízdění dutiny ve stromech o minimálním průměru 80 cm. Hnízdní prostory si však zoborožci obvykle nehloubí sami, a tak jsou jejich možnosti k zahnízdění velmi omezené. Je tedy možné, že pomoc širšího příbuzenstva je jakýmsi únikem od konkurence o hnízdní stanoviště.

Cennější než slonovina

Mezi tradičními národy jsou rozšířené četné báje a pověry, jejichž aktéry jsou právě zoborožci. Domorodcům tito ptáci ztělesňovali znamení, která pak měla ovlivnit každodenní život. Například pro kmen Iban ze západního Kalimantanu a Sarawaku na Borneu je zoborožec pojítkem mezi říší našich předků a světem živých. Podle směru letu pak domorodci usoudí, zda opeřenec přináší dobré, nebo zlé znamení. Původní národy obecně chovaly zoborožce v hluboké úctě, a tak je tomu dodnes. Jejich peří se používalo při rituálech podobně, jako Mayové používali peří posvátných quetzalů. 

TIP: Člunozobec africký: Samotář z mokřadů s hrozivým pohledem

Populace zoborožců ale rapidně klesají. Pytláctví žene tyto ptáky na pokraj vyhynutí a to, co je činí tak jedinečnými, se jim stává i osudným. Tvrdé rohy zoborožců se totiž výborně hodí na vyřezávání sošek a pro svou podobnost slonovině byly kdysi cennější surovinou než rohy nosorožců či sloní kly. Materiál přezdívaný zlatý nefrit používali Číňané ve šperkařství už od 6. století. I dnes nacházejí zoborožčí ozdoby dobrý odbyt na černých trzích v Číně a Japonsku.

Vysoká poptávka vyvolává stále vyšší tlak na divoce žijící jedince. Mýcení pralesů navíc ubírá zoborožcům kousek po kousku jejich životní prostor. Velcí ptáci jsou nároční na rozlohu svých teritorií a kácení je staví do nelehké situace. Možná je na čase, aby si tradiční národy začaly pomalu hledat jiné výrazné symboly…