Ničitelé sovětských pancířů: Protitankové letky Hitlerovy Luftwaffe (1)

Luftwaffe na začátku roku 1943 testovala mnoho typů dvoumotorových strojů určených k boji se sovětskými pancéřovými vozidly. Bitevní Ju 88 a Bf 110 víceméně zklamaly. Skvěle se naopak osvědčily Henschely Hs 129 vyzbrojené protitankovými kanony ráže 30 nebo 37 mm. Dvojice těchto zbraní se začala montovat i do podvěsných pouzder pod křídly Junkersů Ju 87 Stuka namísto pumových závěsníků.

Improvizovaný útvar těchto letounů nesoucí označení 2. letka Zkušební jednotky pro boj s tanky (Versuchskommando für Panzerbekämpfung) s nimi dosáhl vynikajících výsledků. Stroje se proto začaly vyrábět sériově pod označením Ju 87 G a jako první je v červnu 1943 dostala 10. letka střemhlavé bombardovací eskadry St.G.2 Immelmann.

Zkáza z nebes 

Oddíl se začal formovat na letišti Charkow-Woitschenko. Za bojeschopný byl prohlášen 17. června a začátkem příštího měsíce se přesunul na letiště Orel, odkud zasáhl do obrovské tankové bitvy u Kurska (5. července 1943–23. srpna 1943). Němci v tomto střetnutí vsadili na drtivý atak pancéřových vozidel a stuky měly zasahovat tam, kde obrněnce zastavila kvalitně vybudovaná obranná postavení v podobě protitankových překážek a děl. 

Ačkoliv samotná bitva skončila pro třetí říši katastrofální porážkou, samotné Ju 87 G se v boji velmi osvědčily. Každý jejich kanon měl v zásobníku 12 nábojů s granátem s tvrdým wolframovým jádrem a díky dlouhé hlavni dokázal probíjet pancíř tanků Rudé armády na vzdálenost až 300 metrů. Ráže 37 mm pro boj se silně obrněnými T-34 a KV-1 se na první pohled nejevila dostatečně razantní. Stuky se však dokázaly dostat do těsné blízkosti nepřátelského vozidla (asi 100 metrů). Navíc nalétávaly na nepřítele zásadně z boku nebo zezadu, kde měly tanky pancíř mnohem slabší.

Poznat slabiny nepřítele

Jedinou nevýhodu Ju 87 G představovala malá rychlost a vysoká poruchovost kanonů. Zbraně se montovaly pod křídla místo pumových závěsníků a maximální výkon takto zatíženého stroje činil pouhých 344 km/h. Nejvíce tyto verze stuky proslavil pilot Hans-Ulrich Rudel, který se účastnil už jejich prvních testů. Sám o tom později napsal: „S kanony pod křídly mohu útočit s přesností 20 až 30 cm. Jestliže se tedy přiblížíme k tanku dostatečně blízko, musíme trefit jeho lehce zranitelná místa. Podle ukořistěných strojů si musíme do paměti vtisknout všechny typy ruských tanků a zapamatovat si jejich nejzranitelnější místa: motor, palivové nádrže a umístění munice. Samotný zásah tanku ještě nemusí znamenat jeho zničení. Musíme zasáhnout místo, kde je umístěn zápalný nebo explozivní materiál.“

Protitankové Junkersy 87 dosáhly značných úspěchů, a proto 10. Panzerjäger Staffel vznikla i u eskader SG 1., 3. a 77. Ve všech případech se u nich scházeli piloti stuk, kteří už měli nějaké zkušenosti v bojích s tanky. Většina z nich dosud sloužila na Ju 87 D-3, které disponovaly dvěma kanony MG 151/20 ráže 20 mm. Ty se osvědčily i proti lehce pancéřovaným vozidlům a posádky strojů je tak stále častěji užívaly také k napadání pozemních cílů, což se jim později u letek Panzerjäger velmi hodilo. Jeden z nich o používané taktice později napsal: „Nejlepším místem pro střelbu je zadní část. Tam je motor a pouze slabý pancéřový plát, v němž jsou navíc ke zvýšení účinnosti chlazení velké otvory. Proto se vyplatí pokusit se zasáhnout tank právě sem.“

Držte se pohromadě

Když v roce 1944 ztratila Luftwaffe definitivně převahu ve vzduchu, začali mít piloti Ju 87 G stále větší potíže. Stuka byla totiž dost pomalá a nedisponovala ani příliš silnou výzbrojí. Každý velitel letky či skupiny proto dbal na to, aby jeho jednotka držela pevně semknutou formaci, v níž se dokázaly jednotlivé stroje navzájem krýt palbou. Často takové protitankové eskadry doprovázely stíhačky. V případě napadení se sestava nesměla rozprchnout. Junkersy 87 G začaly kroužit dokola a utvořily obranný kruh, kde každý letoun hlídal, aby se za ocas stroje před ním nedostal nepřátelský stíhač. Pokud k tomu došlo, pilot střemhlavého bombardéru se ho pokusil poslat k zemi nebo alespoň odehnat palbou zbraní v křídle. Zadní střelci pak zase svým pohyblivým kulometem hlídali zadní polosféru. Stuky ovšem snesly značné poškození a letci je často dokázali dotáhnout domů i s mnoha vážnými průstřely v křídle, trupu či celými chybějícími kusy potahového plechu. 

TIP: Junkers Ju 87: Německý postrach nebe

Ač Ju 87 rozhodně nepatřil mezi vhodné stroje pro vzdušný boj, mnoho jeho pilotů si takto připsalo nejedno vítězství a například slavný Rudel měl na svém účtě devět sestřelů. Svým podřízeným pak často říkal: „Kdo se mě nebude držet, toho stíhači sestřelí. Kdo se odtrhne od skupiny, stane se jejich kořistí a nebude mu pomoci. Držte se tedy vždy ve skupině! Válka není žádná životní pojistka.“

Dokončení: Ničitelé sovětských pancířů: Protitankové letky Hitlerovy Luftwaffe (2) (vychází v úterý 22. srpna)