Nevyzpytatelné atomy ve službách námořníků: Jaderný pohon plavidel (3)
Jaderná energie bývá ve vojenství spojována s municí oplývající extrémně ničivými účinky, které děsí lidstvo už sedm desetiletí. Pouze o dekádu kratší dobu ji však vojáci využívají také k mnohem prozaičtějšímu účelu – coby pohon výkonných ponorek a těžkých hladinových lodí
Výkon reaktorů se udává v tepelných megawattech a jeho hodnota vždy odpovídá rozměrům, výtlaku a požadované rychlosti plavidla. Zatímco menším útočným ponorkám vyzbrojeným pouze torpédomety stačí jediný reaktor, čluny osazené těžkými balistickými střelami a hladinové lodě zpravidla potřebují dvě jednotky.
Předchozí části:
Stovky megawattů
Reaktory užívané u ponorek mívají výkon od 10 MWt u experimentálních prototypů po 200 MWt. K nejmenším vojenským jaderným ponorkám se řadí francouzská třída Rubis z 80. let s podmořským výtlakem 2 600 t, u níž se o pohon stará reaktor Technicatome K48 s výkonem 48 MWt.
Nejmohutnější čluny sovětské třídy Akula (v kódu nato Tajfun) pocházejí ze stejné doby a pod hladinou dosahovaly výtlaku až 48 000 t. Monstra o délce 175 m poháněl pár reaktorů OK-650 o jednotlivém výkonu 190 MWt, které ruské námořnictvo používá i v současnosti – mimo jiné u nejmodernější třídy raketonosných ponorek Borej s asi polovičním výtlakem.
Skrz ledový příkrov
Průkopníkem jaderného pohonu civilních plavidel se stal Sovětský svaz a také dnes jediné nevojenské lodě s reaktorem najdeme v Rusku. Od 50. let tamější konstruktéři stavěli především nukleární ledoborce, které měly udržovat otevřené plavební trasy Severním ledovým oceánem. Zvolený druh pohonu přinesl velký akční rádius při výměně paliva jen jednou za několik let a možnost rozšířit prostor pro převážené zásoby či náklad. Enormní výkon „atomu“ umožňuje kapitánům zdolat i silný ledový příkrov, navíc se jeho část využívá pro vytápění, osvětlení či odsolování mořské vody.
Prvním jaderným ledoborcem se roku 1957 stal Lenin, který v nehostinných končinách sloužil až do konce 80. let. Zpočátku disponoval třemi reaktory OK-150 po 90 MWt, z nichž však současně běžely vždy jen dva a střídáním se prodlužovala doba do příští vsázky. Po úniku paliva roku 1967 došlo k výměně této soustavy za dvojici reaktorů OK-900 po 171 MWt. Dnes Lenin kotví v Murmansku coby muzeum.
Nové lamače ledu
Nejmodernější třída ruských ledoborců zvaná Projekt 22220 se naopak teprve zavádí do služby. Jednotky Arktika, Sibir i Ural představují s délkou přes 170 m největší ledoborce světa a pohání je pár reaktorů RITM-200 o jednotlivém výkonu 175 MWt. Také západní mocnosti se pokoušely o stavbu civilních jaderných plavidel, nicméně zaměřily se na transportní typy.
V USA se koncem 50. let zrodila elegantní Savannah, která znamenala jednoznačný technologický úspěch, ale též komerční propadák – při nákladech na stavbu takřka 50 milionů dolarů vydělala za deset let služby pouhou pětinu. Němci přišli s experimentálním obrem pojmenovaným po jaderném fyzikovi Otto Hahn. Kolos o délce 172 m poskytl zázemí vědcům, kteří při plavbě sbírali data. Během projektu se podařilo ověřit provozuschopnost obchodního plavidla s nukleárním srdcem, ovšem za nepřijatelných nákladů pro reálné použití.
Palivo na čtvrt století
Také u válečných hladinových lodí dosahují výkony stovek megawattů – kupříkladu sovětské raketové křižníky třídy Kirov s výtlakem přes 25 000 t nesly dvě jednotky KN-3 o 300 MWt. To americké letadlové lodě třídy Nimitz s výtlakem přesahujícím 101 000 t už potřebují pár reaktorů Westinghouse A4W o 550 MWt. U nejnovějších a ještě těžších nosičů třídy Gerald R. Ford zajišťuje pohon dvojice konstrukčně jednodušších modelů Bechtel A1B o výkonu 700 MWt, které navíc pokrývají veškerou energetickou spotřebu lodi včetně elektromagnetických systémů a katapultů.
TIP: Gigant přichází: Letadlová superloď USS Gerald R. Ford zahajuje plavbu
Díky pokročilejší technologii tito obři disponují 2,5krát vyšší elektrickou kapacitou než jejich předchůdci, přičemž se počítá s padesátiletou životností a jedinou výměnou jaderného paliva po čtvrtstoletí provozu. To vše při menších rozměrech a hmotnosti systému i počtu obslužného personálu než u A4W. Letadlové lodě strýčka Sama ovšem svými parametry zůstávají i v 21. století výjimečné. Závěrem je můžeme porovnat s francouzským nosičem Charles de Gaulle, který vstoupil do služby roku 2001. Plavidlo o výtlaku 38 000 t nese pár tlakovodních reaktorů Areva K15 po 150 MWt původně vyvinutých pro podmořské čluny. Chlouba země galského kohouta vydrží při maximální rychlosti 27 uzlů (50 km/h) plout na jednu palivovou vsázku 5–10 let, přičemž kratší doba v porovnání s US Navy vyplývá z užití méně obohaceného uranu (7,5 % 235U) přezdívaného „karamel“.
