Nevšední podívaná: Tisíce nocujících ibisů rudých z trinidadských bažin

Mangrovový porost pokrývá 6 125 hektarů zaplavovaného území Caroni Swamp a je přerušován častými kanály a lagunami se slanou a brakickou vodou (směs mořské a sladké vody). Ve střední části mokřadu se rozkládají sladkovodní bažinné biotopy, kanály a rákosové porosty, které nabízejí bohaté životní prostředí vodním ptákům. Celkem se podle posledních výzkumů v Caroni Swamp vyskytuje asi 190 druhů ptáků, z toho je minimálně dvacet druhů ohrožených.

Červené tečky v pozadí

Význam území Caroni Swamp dokládá i zápis na seznam mokřadů v rámci Ramsarské úmluvy. Do tohoto výčtu jsou zařazovány lokality splňující přísná kritéria mezinárodního významu pro vodní ptactvo a mezinárodního významu z hlediska ekologie, botaniky, zoologie, limnologie nebo hydrologie. Seznam v současné době čítá 1995 mokřadů celého světa.

Pro fotografa přírody je hlavním důvodem k návštěvě bažiny kultovní národní pták Trinidadu – ibis rudý, kterému se říká také ibis nachový (Eudocimus ruber). Nocoviště těchto nádherných opeřenců na ostrůvku v laguně, kam se stovky jedinců slétají, aby v bezpečí přečkali noc, je světově vyhlášené. Právě sem jsme mířili i my.

Když jsem před cestou pátral po fotografiích z této lokality a snažil se odhadnout, jaké podmínky pro pozorování ibisů budou přímo na místě panovat, musel jsem konstatovat, že na většině snímků jsou ibisové vidět jen jako červené tečky. Jak se později ukázalo, jsou ibisové rudí velmi bojácní a při jakémkoli vyrušení prchají do bezpečí. A to i přesto, že jsou v mokřadu přísně chránění…

Cesta mangrovovým bludištěm

Míříme karibským provozem na západní pobřeží ostrova. Existuje totiž jediný způsob, jak se dá bažina navštívit. Tím je pronájem člunu i s kapitánem a průvodcem v jedné osobě. Odplouvá se kolem čtyř hodin odpoledne a návrat obvykle následuje po západu slunce.

Kotviště na konci slepého ramene jednoho z kanálů se nedá minout. Čluny jsou poměrně robustní a odhadem uvezou početnou školní třídu, což znamená menší problém. Pro fotografování obzvlášť v takovém prostředí je totiž třeba trocha volnosti, takže chvíli smlouváme o ceně člunu jen pro naši skupinu. Okolo kotviště naštěstí není zrovna tlačenice, a tak se daří cenu za pronájem člunu stlačit o nějaký ten dolar dolů. Celý člun je náš a díky tomu také vyrážíme o něco dřív, než je obvyklé. (Když se později během naší plavby objeví druhý člun, potvrzuje se, jak je důležité, nebát se vyjednat podmínky. Druhé plavidlo je plně obsazeno – po nás snad musel k přístavu dorazit autobus.)

Loďka se pomalu posunuje mangrovovým lesem, který hustě lemuje oba břehy kanálu. Společnost nám dělají jen pisíci američtí (Actitis macularia) a sem tam volavka modrošedá (Egretta caerulea) a volavka bělostná (Egretta thula). Jinak je kolem nás pusto a prázdno. Náš lodivod jede opatrně na čtvrt plynu, ale stejně není co plašit. Sem tam mineme na větvi stočeného hada psohlavce hnědého (Corallus ruschenbergerii), a to je tak vše, co mangrove nabízejí. Jak se pomalu mění charakter vegetace a mangrovový porost řídne, občasný červený záblesk v záplavě zeleně prozradí přítomnost ibisů rudých.

Z povolené vzdálenosti

Ibisové jsou tu, ale zcela mimo náš dosah. A pokud se náhodou dostaneme blíž, ihned se stahují do hloubi porostu. Asi nemají s lidmi dobrou zkušenost… Nakonec několik exemplářů překvapíme dost blízko a než stačí zmizet mezi stromy, podaří se nám je během těch pár sekund zachytit objektivem fotoaparátu.

Kanály ústí do větší laguny s brakickou vodou. Na březích posedávají ve větvích volavky bělostné a sem tam kvakoši noční (Nycticorax nycticorax). Odlétají, jakmile se k nim přiblížíme na sto metrů, a to i přes pomalé přibližování. V jiných místech ostrova není problém se k volavkám dostat na 15–20 metrů, tady je to však velká výzva.

Projíždíme několika lagunami, které se později otvírají do velké vodní plochy, uprostřed níž je ostrůvek s několika vyššími stromy. Otevřený prostor nabízí možnost přehlédnout celý mokřad až k pohoří na obzoru. Jasně bílé stopy na vegetaci naznačují, že jsme na místě, odkud budeme sledovat přílet ibisů na nocoviště. Člun bohužel zakotvil ve vzdálenosti okolo 150 metrů od nocoviště, takže tušíme, že to tentokrát bude hlavně o pozorování. Na naše nesmělé prosby, aby posunul kotviště o pár metrů blíž, průvodce s úsměvem odpovídá, že už jsme nejblíž, jak je to povolené.

Letky tří barev

Kolem páté hodiny se začínají objevovat první ibisové. Zprvu přilétají jednotliví ptáci nebo skupinky dvou či tří exemplářů. S postupujícím večerem počty ptáků rostou a těsně se západem slunce nastává to pravé divadlo – stovky rudých ibisů, sem tam bílá volavka, míří v hejnech okolo nás na nocoviště. Vracejí se z venezuelského pobřeží, které je odtud vzdálené jen několik kilometrů.

Na nocoviště se obvykle slétá několik tisíc ibisů rudých. Různé prameny hovoří až o deseti tisících jedinců, přičemž během naší přítomnosti mohlo na místě odpočívat dva až tři tisíce ptáků. Kromě nich jsou zde stovky dalších brodivých – hlavně volavky, a kvakoši. Ptáci ve skupinách o desítkách jedinců vylétají z ústí jednotlivých kanálů a nad volnou vodou se spojují do větších skupin. Je skutečně mimořádným zážitkem sledovat několikapatrová hejna rudých ibisů, bílých volavek a šedých kvakošů, která míří jedním směrem. Nad ostrůvkem dlouho nekrouží, skupina se rychle rozpadá, jak si jednotliví ptáci obsazují místa na noc.

Světlo, které nezhasíná

Slunce zapadlo, vychází měsíc, hlavní letecká vlna je už za námi. Měsíc rychle stoupá nad obzor a poslední ibisové kopírují vodní hladinu. Náhle několik rudých krasavců přilétá zpoza stromů a zvedají se do výšky. Pořádná fotka už z toho nebude, ale estetický zážitek je to prvotřídní.

TIP: Královny mělkých vod: Úchvatné potravní strategie volavek

Nocoviště je obsypáno rudými skvrnkami, druhý člun už je dávno pryč a tak za svitu měsíce vyrážíme zpět. Nachové lampionky, které působí, jako by byly zavěšené na větvích, pomalu mizí ve tmě a cestu mezi mangrovemi nám osvětluje už jen příruční reflektor. Kuželem světla prolétá lelek a my přirážíme ke břehu. Majitel agentury už na nás čeká, takto pozdě se běžně čluny nevracejí…

Věřím ale, že i on má pro náš pozdější návrat pochopení. Tohle přírodní divadlo, které se hned tak někde vidět nedá, chce svůj čas. V naší paměti bude dlouho svítit jasnými barvami, podobně jako křiklavě rudé peří ibisů na pozadí zeleného listí.