Nevázané slavnosti léta: Slovanské oslavy letního slunovratu byly nabité erotikou

Jistě jste se setkali s odrazem starých lidových svátků i v moderním světě 21. století. Pravděpodobně nejznámější je pálení čarodějnic na přelomu dubna a května, které se navíc kryje se státním svátkem 1. května, takže se dá slavit dlouho do noci bez starostí z pracovních povinností. Pořádá se nejen na vesnicích, ale i na okrajích měst, kde se rozhoří řada ohňů a milovníci tradic postaví i hranici, na níž spálí figurínu čarodějnice. Nicméně tento zvyk je u nás řádně doložený až od 19. století, přestože zřejmě pochází ze staršího obyčeje, jak o něm píší tehdejší kronikáři. Ale starších údajů k tomuto svátku máme jen poskrovnu. V každém případě se pro tuto noc udržuje označení filipojakubská, které pochází ze jmen apoštolů sv. Filipa a sv. Jakuba Mladšího. Tady se pochopitelně podepsal pozdější vliv křesťanské církve. 

Podpora plodnosti 

Nedá se úplně předpokládat, že v tento den pálili čarodějnice už staří Slované. Už proto, že strach z čarodějnic a jejich temné magie se Evropou šířil výrazněji až v době plné christianizace v pozdějších staletích středověku. V pohanských dobách naopak lidé zaříkávače, zaklínače či takzvané volchy spíše respektovali, byť to byli podivíni, z nichž měli jistou obavu. Spíše je pravděpodobné, že bujará noc plná velkých ohňů se vyvinula z původních oslav letního slunovratu, který obvykle nastává kolem 21. června, ale působením křesťanské církve se z něj stala svatojánská noc podle svátku sv. Jana Křtitele 24. června (někdy 23. června). 

Tento mimořádně divoký svátek zahrnující mnohdy až skutečné sexuální „orgie“ naopak máme doložený už ze středověku, kdy se církev dlouhou dobu marně snažila bouřlivé lidové veselí zakázat, nebo alespoň omezit a přetavit ho ve zbožnou úctu k Janu Křtiteli. Letní slunovrat hravě strčil do kapsy v míře nespoutanosti a veselosti všechny ostatní slovanské slavnosti, jakkoliv ani ty nebývaly nikterak zdrženlivé (masopust, letnice, rusalné a další). 

Jednoznačně zde můžeme pozorovat největší erotický náboj, který měl původ v magické podpoře plodnosti, protože o tu šlo Slovanům především. Na konci jara už bylo všechno obilí zaseté a čekalo se na letní sklizeň, která měla rozhodnout o míře hojnosti pro celý příští rok. Například u východních Slovanů se v ten den pochovávala mužská figura jménem Jarilo (někdy je mylně uváděn jako bůh, tedy součást panteonu) s mimořádně zdůrazněnými pohlavními znaky. Za nářku žen a pohřebních písní byla obřadně pohřbena do hrobu vykopaného na poli, což mělo přinést do země magické síly plodnosti představované figurou a zajistit tak její úrodnost.

Hromadné koupele 

V našich krajích se slavnost slunovratu spojovala kromě ohňů především s hromadným koupáním mladých lidí (ale někdy též vdaných žen i ženatých mužů), což měl být také obřad k uctění bohů zvaný kupala. Ten se v 17. století přeměnil v oslavu boha Kupala (či Kupalja), jehož figurína se někdy topila, ale ve skutečnosti už neměla se slovanskými zvyky nic společného. Ačkoliv nemáme přesné zprávy o tom, jak slavnost letního slunovratu přesně vypadala (navíc se určitě lišila podle kraje a časového období), na základě pozdějších zmínek si ji můžeme zhruba rekonstruovat. 

Souběžně se zmíněným koupáním se konala hostina, která začala možná už krátce po poledni. Její hlavní součástí bylo takzvané pražmo, což je nedozrálé zelené obilí (přesněji různé pokrmy z něj připravené). Není to sice žádná pochoutka, ale mělo zřejmě symbolizovat rané léto. Kromě toho se slavící Slované jistě hojně posilovali medovinou, pivem a možná i různými mastmi či bylinnými lektvary, jimiž je zásobovali bylinkářky, léčitelky nebo oni tajemní zaříkávači čili volchové. A tak se během odpoledne rozběhla bujná zábava, při níž se jednotliví lidé tak nějak oťukávali, „špásovali“ spolu a zjišťovali vzájemné sympatie. 

Když přišel čas na zmíněné kupaly, shodili ze sebe všichni slavnostní oděvy a šli uctít bohy i vodní bytosti do blízké řeky či jezírka. Je jasné, že při takové činnosti se alkoholem rozpálené hlavy začnou zabývat krásou těl svých sousedek a sousedů a míra vzájemné interakce se zvyšuje. 

Oheň a tanec 

Po koupání následovalo skákání přes oheň, což mělo nejen usušit mokrá nahá těla, ale také přenést divokou sílu ohně do sexuálně naladěné slavící omladiny. Když se den pomalu přelil v noc, všichni byli už dostatečně posíleni hojností jídla a alkoholu či nejrůznějšími bylinami, takže slavnost dostávala čím dál magičtější a odvážnější ráz. Je docela možné, že se přitom pálila i nějaká figurína jako symbol zlé moci, ale to známe až z pozdějších dob. 

Důležitou součástí vzájemného sbližování byl tanec, o jehož podobě u starých Slovanů mnoho nevíme, nicméně si můžeme představit, jak se v kruhu chytají střídavě muž a žena na důkaz vzájemné soudržnosti. Když se kruh začne točit, vyhazují všichni nohama a kroutí celým tělem do rytmu, který udržuje volch či jiný zručný hudebník zvukem bubnu nebo píšťaly. Je možné, že i v této fázi přijdou znovu na řadu kupaly, když některý z tanečníků (například vladyka) rozpojí kruh a zavede všechny v rytmu hudby znovu do jezera, kde tanec pokračuje a ve vodě dostává zcela jiný ráz. Pak se opět přesunou účastníci k ohni, kde se usuší. To se celé může opakovat několikrát dokola, přičemž je k dispozici neustálý přísun medoviny a jiného alkoholu. 

Daným způsobem se postupně vytvořily dvojice či skupinky, které se spojily při sexuálních radovánkách, ať už přímo ve svitu ohňů, nebo na okolních mezích. Nejkratší noc v roce k tomu vyzývala vlastně už tím, že bývalo teplé počasí i po setmění. Je více než pravděpodobné, že se této noci nedržely pospolu manžel s manželkou ani dlouhodobí milenci, ale většina Slovanů si chtěla vyzkoušet i jiné partnery. Vše přikryl tajemný závoj letního slunovratu a paměť ovlivněná omamnými látkami dávala zážitku magický náboj, který neměl nic společného s navazováním dlouhodobých vztahů. Po probuzení a odeznění kocoviny se Slované vrátili ke svým rodinám a každodenním povinnostem.