Nepálský park Čitvan: Divoká příroda pod vojenským dohledem

Přijíždíme do Saurahy a v hotýlku Rhino Land Jungle Lodge nás vítá náš průvodce Narayan Adhikari: „Přátelé, vítejte v národním parku Čitvan založeném v roce 1973!“ a dodává, že o 9 let později byl národní park zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO. 

Vlastní park a nárazníkové pásmo

„Oblast byla původně velmi špatně dostupná a do poloviny minulého století se sem dalo dostat pouze pěšky,“ pokračuje Narayan ve výkladu. Dozvídáme se od něj také, že území sloužilo jako vyhlášená honitba nepálské aristokracie a důstojníků britské armády, kteří sem jezdili střílet trofejní zvěř. V oblasti známé jako „Čtyřmílový les“ (Four Mile Forest) byly vybudovány tábory pro vznešené lovce a jejich početný doprovod. „Nekontrolované a nikým neregulované lovy měly za následek drastické snížení populace nosorožců, tygrů, levhartů a medvědů,“ líčí Narayan nedávnou historii a dodává, že se situace zlepšila až poté, co národní park začala hlídat armáda a za pytláctví byly stanoveny vysoké pokuty a tresty odnětí svobody. 

V roce 1977 byla celková plocha národního parku rozšířena na současných 932 km². To ale není všechno. Aby byla ochrana divoké zvěře před pytláky účinnější, vzniklo na západ od řeky Gandak, na sever od řeky Rapti a na jihu při hranicích s Indií jakési nárazníkové pásmo o celkové výměře 766 km². 

Gaviálové a závitky pro slony

„Zítra ráno a dopoledne navštívíme záchrannou a chovnou stanici pro ohrožené gaviály a pokud budeme mít štěstí, uvidíme je i ve volné přírodě na břehu řeky Rapti,“ láká nás Narayan na zítřejší program. Gaviálů indických (Gavialis gangeticus) ve volné přírodě kvapem ubývá, a tak strážci parku sbírají na břehu jejich vejce a odevzdávají je v chovné stanici. „Po vylíhnutí jsou gaviálové opatrováni do věku 6–9 let v chovné stanici díky projektu Gharial Conservation Project. Poté jsou vypouštěni do volné přírody,“ doplňuje Narayan.

Gaviálové indičtí patří mezi ohrožené druhy živočichů. Na jejich ochranu a chov zde vznikla záchranná stanice. (foto: © David Hainall)

Pozdě odpoledne vyrážíme na první krátkou procházku k řece Rapti. Po vedlejších silničkách a cestách procházíme vesnicí Sauraha. Na dvorku jednoho z nízkých domů sedí chlapík, svazuje stébla sklizené rýže a smotek plní hrstí rýžových zrnek. „K čemu je to dobré?“ ptám se zvědavě. „Používáme to jako krmení pro slony,“ dostává se mi nečekané odpovědi. „Chceš si to vyzkoušet?“ Takové nabídce nelze odolat. Kousek dál obdivujeme tradiční dům na kůlech se stěnami pomazanými hlínou. Celý romantický pohled kazí jen satelit umístěný na střeše domu. Pokrok a civilizaci ale ani tady nejde zastavit. 

Klacek na divou zvěř

Za chovnou stanicí se samci slonů indických (Elephas maximus) se zastavujeme. „Přátelé, tady vstupujeme do míst, kde již žijí divoká zvířata. Proto vás musím poučit, jak se chovat při setkání se zvěří,“ s vážnou tváří a klacíkem v ruce deklamuje Narayan a dodává: „Setkat se teoreticky můžeme s nebezpečným nosorožcem, tygrem a medvědem pyskatým.“ Zvědavě se ptám, na co má v ruce ten kousek větve a dostává se mi odzbrojující odpovědi: „To je přeci jasné, abych vás ochránil!“

Dozvídáme se, že nosorožec velmi špatně vidí, ale v přímém směru dokáže běžet rychlostí až 40 km/h. Zato ale neumí rychle změnit směr. Proto se před ním vyplatí kličkovat a lézt na stromy. Také prý pomáhá odhodit část oděvu, kterou by si zvědavý kolos mohl chtít očichat. Medvěd pyskatý je snad ještě lepší běžec a nemá problém ani s lezením na stromy. Proto nemá smysl utíkat, ani nikam šplhat. Pomáhá ale vytvořit větší skupinu, zvednout ruce a řvát. Přímý pohled do očí by mohla šelma pochopit jako výzvu k boji.

A jak na tygra? S kočkovitými šelmami je potřeba zachovat oční kontakt a pomalu couvat a opouštět prostor. Panický úprk nebo lezení na stromy by kýžený efekt záchrany života nejspíš nepřinesly. Jak by do popsaných situací mohl zasáhnout drobný Nepálec s klacíkem v ruce, to mi dodnes není jasné… 

Jeden ze sedmi stovek 

Po vyšlapané cestičce v trávě přicházíme k řece. Den pomalu končí, slunce zapadá a na druhém břehu se hýbe tráva. Najednou z vysokého porostu vychází nádherný exemplář nosorožce indického (Rhinoceros unicornis). Není důvod utíkat ani lézt na stromy, protože nás odděluje asi 25–30 metrů široký vodní tok řeky Rapti. V klidu si rozkládám stativ, fotím a užívám si přítomnosti největšího asijského druhu nosorožce. Šedá kůže na jeho těle lesknoucí se v zapadajícím slunci vytváří dojem jakéhosi brnění, proto je tento druh známý také jako nosorožec pancéřový. Jeho hlavu zdobí jediný roh. Je to ohromné zvíře, které může vážit až dvě a půl tuny. Neumím si úplně představit, že bych před ním měl utíkat a tato představa u mne vyvolává mrazivé pobavení. 

Při osidlování Čitvanu na konci šedesátých let minulého století bylo ve velké míře používáno DDT. Společně s těžko kontrolovatelnou činností pytláků měly účinky chemikálie za následek fatální snížení populace nosorožců na pouhých 95 kusů. Po založení národního parku a zřízení tzv. nosorožčí hlídky „Gaida Gasti“ se situace postupně stabilizovala a populace se nadějně rozrůstá. „Nosorožců tu teď máme víc než sedm stovek,“ říká s hrdostí v hlase Narayan. 

Tygr jako královská odměna

Další ráno vstáváme dřív než obvykle, protože zvířata bývají aktivní hlavně ráno. Máme v plánu projet džípem více než 60 kilometrů. Cestou národním parkem nás čeká několik vojenských kontrol a návštěva gaviálí farmy. Než ale vyřídíme povolení ke vstupu, uběhne spousta času. Nakonec proto do dlouhého dlabaného člunu, jenž nás odveze na druhý břeh řeky Rapti, nastupujeme až po deváté hodině ráno. Nedaleko od nás se na slunci vyhřívá asi čtyřmetrový krokodýl bahenní (Crocodylus palustris) a po břehu pobíhá několik druhů brodivých ptáků. Džípy s odkrytou korbou stojí nedaleko od břehu řeky. Zaujímáme místa na sedačkách a vyrážíme… 

Uběhla už hodina a my začínáme být trochu rozmrzelí. Kromě několika druhů malých ptáků jsme zatím neviděli žádné větší zvíře. Najednou ale kamarád vykřikne: „Stop!“ a bouchá do kapoty džípu. Vlevo od nás je ve vzdálenosti asi 15 nebo 20 metrů schovaný ve vysoké trávě mezi stromy tygr indický (Panthera tigris tigris), známý také jako tygr bengálský. Tato vzácná a ohrožená kočkovitá šelma se kromě Nepálu vyskytuje ještě v Indii, Bhútánu, Bangladéši a Myanmaru (Barmě). „Na území našeho národního parku jich žije asi 120–150 kusů,“ šeptem sděluje Narayan a my se cítíme být královsky odměněni za předchozí čekání. Ze zdejší „velké trojky“ už nám zbývá spatřit „jen“ medvěda pyskatého (Melursus ursinus). 

Od tygra, přes hulmany až k prasatům

Pozorování tygra v jeho přirozeném prostředí se člověku hned tak neomrzí. My ale ani nedostáváme příležitost se k tomuto pocitu přiblížit, protože po asi patnácti minutách pozorování se tygr rozhodl, že už jsme si užili dostatek jeho vzácné přítomnosti. Zvedá se a důstojně kráčí pryč. Uvádí se, že samci váží v průměru kolem 210 kg a dorůstají délky až tří metrů. Samice bývají o něco menší. Jsou to velcí jedlíci, kteří dokážou po úspěšném lovu spořádat naráz i 30 kilo masa. Tygři skvěle plavou a v bezpečí před nimi nejsou ani středně velcí krokodýli. Narayan je zjevně dojatý. Tygra nevidí každý den a zdá se, že jsme opravdu měli štěstí. 

Naplněni silným zážitkem a s pocitem splněného snu pokračujeme v jízdě. Na území národního parku žije celkem 43 druhů savců. Nad našimi hlavami poskakují z větve na větev hulmani posvátní (Semnopithecus entellus). Tento úzkonosý primát z čeledi kočkodanovití žije v Indii, na Srí Lance, v Pákistánu, Bangladéši, Barmě, Nepálu, Bhútánu a v Číně. Zdejší prostředí je pro něj ideální. V blízkosti vojenských posádek a lidských stavení máme taky možnost pozorovat divoká prasata (Sus scrofa), která se naučila hledat potravu v blízkosti lidí. 

Zabijáci hadů a prevence nemocí

Kolem druhé hodiny odpoledne stojíme opět na břehu řeky Rapti a čeká nás další plavba v dlouhém dlabaném člunu. Na zádi vratkého plavidla stojí chlapík a pohání loď dlouhým bidlem. Při jeho váze kolem 50 kilo musí být tahle práce docela dřina. Na břehu se sluní krokodýli a nedaleko nich si na protějším břehu hrají děti. Z našeho zhýčkaného středoevropského pohledu je to zvláštní soužití, které si podle Narayana občas vyžádá několik obětí na životě. Lidé žijí na břehu řeky od pradávna a jisté riziko vnímají jako nutnou součást života. 

Axis indický bývá označovaný jako nejhezčí druh jelena na světě. V kouhoutku měří pouhých 70 – 80 cm. (foto: © David Hainall)

Po necelé hodině plavby vystupujeme na vysoký břeh. Teď už s úsměvem a mírnou nadsázkou opakuje Narayan své poučení o bezpečnosti a chování při střetu s divokými zvířaty. Sledujeme stezky vyšlapané zvěří a slony vozícími turisty. Máme trochu smůlu a kromě početných stád axisů indických (Axis axis) nevidíme žádné jiné zvíře.

V Indii a tady na jihu Nepálu se mu často také říká čital. Čita nebo čitra totiž v hindštině znamená skrvnitý. Tento nevelký sudokopytník bývá v literatuře často označován jako nejhezčí druh jelena na světě. Dospělí samci obvykle měří v kohoutku kolem 70–80 cm. Na rozdíl od jiných druhů jelenů se aktivita axisů omezuje spíše na denní dobu. „Víte, že v oblastech severní Indie a jižního Nepálu lidé dříve věřili, že axisové zabíjí jedovaté hady?“ ptá se nás Narayan. Další lidová „moudrost“ praví, že tito jeleni umí zapudit nemoci a proto byli často chováni ve stájích společně s koňmi. 

Rozvoj života díky slonům 

Náš okružní výlet končí ve sloním útulku, který se zaměřuje na chov malých slůňat a slonic. Nemohu si pomoci, ale pohled na ta nádherná zvířata uvázaná řetězem pod vysokými střechami mi kazí celkový dojem z návštěvy a pozorování nádherné přírody. Možná by stačilo oplotit velký pozemek, kde by se slůňata s matkami mohla volně pohybovat. Prostoru je tu dost. V rámci tohoto „kojeneckého ústavu“ je k vidění i malé muzeum.

TIP: Nepálský národní park Bardiya: Země tygrů a slonů

Sloni se v Čitvanu využívají nejen jako dopravní prostředek pro turisty, ale jsou nápomocni i vojákům, kteří na jejich hřbetě objíždí území národního parku. Neruší tak zdejší zvěř a dostanou se do míst, která jsou atraktivní pro pytláky. Výcvik a využití zdejších slonů má proto obrovský význam a bez nich by se jen těžko postupně rozrůstala zdejší populace nosorožců, tygrů a medvědů. I přes všechna negativa, která s sebou přináší komerční turismus, patří národní park Čitvan k místům, které rozhodně stojí za návštěvu.