Německé jednotky SS: Hledání identity Himmlerova černého řádu (3)

Zatímco stříbrný prsten s umrlčí lebkou mohl po roce 1939 získat prakticky každý vyšší příslušník SS, s menší velkorysostí Himmler uděloval další insignii v podobě legendární čestné dýky. Ucházet se o ni mohli pouze muži, kteří dosáhli alespoň hodnosti Untersturmführera, a o jejím přidělení rozhodoval Reichsführer osobně. Čím vyšší šarži esesman měl a čím blíže se dostal k Himmlerovi, tím větší měl šanci dýku obdržet.

Sepjetí vlastnictví tohoto artefaktu s hodností ilustruje stav z roku 1945, kdy se dýkou mohlo pochlubit 362 Standartenführerů z 621 sloužících, 230 Oberführerů z 276, 88 Gruppenführerů z 96, 91 Obergruppenführerů z 92 a všichni čtyři Oberst-Gruppenführeři. Pouze nejvýlučnější z výlučných pak měli nárok na nejvyšší insignii SS – osobní erb vytvořený na míru vrchním Himmlerovým designérem Karlem Diebitschem. Tuto výsadu šéf Schutzstaffel udělil jen tuctu esesmanů, kteří se těšili jeho zvláštní přízni.

Král Artuš i středověké řády 

Oněch dvanáct vyvolených Obergruppenführerů mělo působit v roli jakési rady starších SS a Himmler se při jejím vzniku inspiroval pověstmi o keltském králi Artušovi. Dočetl se, že legendární panovník řešil všechny klíčové otázky u kulatého stolu s dvanáctkou nejvěrnějších rytířů, a tak se rozhodl soustředit kolem sebe podobnou skupinu v černých uniformách. Nyní již zbývalo pro nejužší vedení SS jen najít důstojné sídlo – novodobý Kamelot.

Při hledání Himmlerovi posloužily mýty z germánských dějin. Schutzstaffel se v jeho očích měla stát dědičkou odkazu řádu německých rytířů, jenž sídlil na hradě Malbork. Himmler se opět ponořil do knih a zjistil, že právě zde se rytíři setkávali při plánování bitev se Slovany. Silně na něj zapůsobilo proroctví, že příštímu útoku z východu odolá jediný hrad ve Vestfálsku. Nechal prozkoumat všechny hrady v regionu a zjistil, že nejpevnějšími zdmi disponuje Wewelsburg poblíž Paderbornu. Stavba se majestátně tyčila na horském hřebenu a její romantická silueta Himmlera doslova uhranula.

Řádové sídlo

V létě 1934 začal usilovat o převedení hradu do správy SS a překvapivě snadno uspěl – Wewelsburg se nenacházel v nejlepším stavu a radní ho Schutzstaffel rádi za symbolický poplatek pronajali. Nadšený Reichsführer shromáždil peníze, nechal nacistického architekta Hermanna Bartelse vypracovat plány a pustil se do přestavby.

Centrem řádového sídla se stala síň o délce 35 a šířce 15 metrů, v jejímž středu stál kulatý dubový stůl pro třináct vyvolených. Na kožených křeslech se skvěly stříbrné jmenovky s erby. Z pokojů nad jídelnou vznikly Himmlerovy komnaty se zbrojnicí i knihovnou, nechyběla zasedací místnost soudu SS nebo apartmá pro Hitlera, který však Wewelsburg nikdy nenavštívil. Pod jídelnou našla své místo hrobka padlých velitelů, jejíž mramorové stěny dosahovaly až metrové tloušťky. Na vyvýšeném místě stál oltář pro plamen věčného ohně, v němž měly být obřadně páleny erby zemřelých.

Úpravy Wewelsburgu přišly státní kasu na 13 milionů marek, ovšem Himmler je považoval za výhodnou investici. Domníval se, že historie – byť zkreslená jeho představami – by se mohla stát oním ideologickým pojítkem členské základny SS. A tak se rozhodl Němcům dokázat, že germánské etnikum vždy stálo na vrcholu evropského vývoje. 

Po stopách předků 

V rámci SS vznikl výzkumný ústav Ahnenerbe (Odkaz předků), který se měl zaměřit na studium germánského starověku, pohanské epochy raného středověku a kolonizačních misí rytířských řádů. Vědci měli dodat důkazy, že předkové Němců odjakživa otáčeli kormidlem dějin. Archeologové ve službách SS se na Himmlerův popud vypravili do všech koutů světa s úkolem dodat k těmto teoriím důkazy.

A pokud by chyběly, neváhal je Reichsführer uměle vytvořit. Kupříkladu když vědci u Aurichu ve východním Frísku nalezli pluh, jehož stáří odhadli na 6 000 let, Himmler zveřejnil informaci, že germánští zemědělci používali vyspělou techniku už 4 000 let před příchodem křesťanství… Dodejme, že přes úpornou snahu svého šéfa si Schutzstaffel vlastní ideologii nikdy zcela nevytvořila. Mnozí vysocí funkcionáři SS hleděli na Reichsführerovy počiny s despektem i posměchem. Coby technokrati moci považovali mytologické výstřednosti za Himmlerovu zábavu, kterou tolerovali jen do doby, než v jejich očích překročila meze racionality.

TIP: Okultismus Třetí říše: Árijci, lepé telepatky a mimozemšťané

Ani řadoví členové SS těmto záležitostem příliš pozornosti nevěnovali a raději se zabývali každodenními úkoly. Dle dochovaných dokumentů si Hlavní úřad SS dlouhodobě stěžoval na ideologický nezájem Waffen-SS a také školicí centra Allgemeine-SS zela prázdnotou. Nepodařilo se vymýtit ani pozitivní vztah mnoha esesmanů ke křesťanství, byť za to zčásti nesl vinu sám Himmler – jeho rituály se odkazy na Boží náklonnost a pomoc jen hemžily. Černý řád tak sice tragicky ovlivnil osudy milionů lidí, vybojoval řadu bitev a budil hrůzu u spojeneckých vojáků i obyvatel okupovaných zemí, avšak svou identitu až do zániku v roce 1945 nenašel.