Největší rakousko-uherské porážky: Češi proti Čechům u Zborova
Bitva u Zborova je považována za první opravdu významné zapojení Československých legií na východní frontě za první světové války.
Po únorové revoluci (březen 1917) se k moci v Rusku dostala prozatímní vláda. Ač se tamní armáda nacházela v rozkladu, kabinet nařídil zahájit ofenzivu v Haliči ve směru Tarnopol–Lvov. Podle rozkazu měly jít v čele útoku výhradně spolehlivé úderné útvary tvořené dobrovolníky. Mezi ně se přihlásila i Čs. střelecká brigáda. Na úseku dlouhém 6,5 km mezi vesnicemi Josefowka a Pohrebce nedaleko ukrajinské obce Zborov byly dislokovány pěší pluky č. 35 (plzeňský) a 75 (jindřichohradecký) spadající pod 19. pěší divizi.
Většina vojáků terén dobře znala, protože v těchto místech sloužili už téměř rok a stihli si vybudovat kvalitní obranná postavení. Po příchodu záloh a s částmi okolních jednotek se jednalo o 5 500 mužů. Početné dělostřelectvo převyšovalo to ruské hned čtyřikrát.
Příslušníci 7. roty ve Zborovských zákopech. (foto: Wikimedia Commons, Vojenské dějiny Československa, CC0)
Útoku předcházelo intenzivní dělostřelecké bombardování, jež však postavení obránců příliš neohrozilo. Do akce nastoupila jako první úderná skupina 1. čs. střeleckého pluku, po chvíli se zapojil i 2. a 3. pluk. Obě jednotky postupovaly velice dynamicky, novátorskou technikou útoku malých úderných skupin po 6–12 mužích s maximálním využitím terénu. První dvě rakousko-uherská postavení padla a Čechoslováci dobyli vlastní iniciativou i třetí, ač již měli bojový úkol splněn. Okolní ruské jednotky nedokázaly s legionáři držet krok, a přestože Čs. brigáda prolomila frontu a postoupila místy až čtyři kilometry, nepodařilo se tohoto úspěchu využít.
TIP: Od únorové revoluce ke Zborovu: Poslední ruská ofenziva
Čechoslováci zajali téměř 4 000 vojáků a důstojníků a množství zajatců nakonec překonalo početní stav vlastních pluků. Bitva představovala pro Rakousko-Uhersko především politickou prohru. Ruská vláda povolila na základě úspěchu legionářů neomezený nábor dobrovolníků do čs. vojska a představitelé Čs. národní rady střetnutí využili jako doklad o válečné aktivitě Čechoslováků při jednání s dohodovými státy.
