Největší plastové smetiště planety se rozkládá na ploše přesahující dvacetinásobek České republiky

Velká tichomořská odpadková skvrna představuje gigantickou oblast v severním Pacifiku, kde se v důsledku proudění vody usazuje smetí – a převážně plast. Rozloha skvrny je sezonní, neboť se odvíjí od hustoty znečištění. Podle výzkumníků z organizace The Ocean Cleanup však k roku 2016 zaujímala přibližně 1,6 milionu kilometrů čtverečních, což odpovídá více než dvacetinásobku území Česka, a tvořilo ji až 129 tisíc tun odpadků. Ani takto obrovské smetiště přitom není vidět z kosmu, jelikož se jedná o relativně malé částice a ve vodě nepříliš koncentrované: Průměrně se v metru krychlovém vody vyskytují pouze čtyři.

Milimetry smrti

Podle Matthiase Eggera, který pro The Ocean Cleanup pracuje, bychom o tichomořské skvrně neměli uvažovat jako o plovoucím ostrově: „Přímo na místě uvidíte jen krásný modrý oceán. Lepší je skvrnu přirovnat k obloze. Když se na nebe podíváte v noci, bude poseté hvězdami – a podobně vypadá skvrna z plastů. Jejich koncentrace sice není tak vysoká, ale jakmile si jich ve vodě všimnete, začnete jich pozorovat stále víc.“ Na vině je nehostinné oceánské prostředí, které plasty zvolna rozkládá na tzv. mikroplasty s rozměry do pěti milimetrů. Pouhýma očima se pak dají ve vodě zahlédnout jen stěží, ale dopad mají obrovský. Ostatně nacházejí si cestu dokonce i do našich těl, jelikož je přijímáme spolu s jídlem.

Asi netřeba dodávat, že takto gigantické smetiště zásadně ohrožuje mořský život. Do změti odpadů se chytají ryby či želvy, načež se nedokážou vysvobodit a umírají. Ptáci si zase plovoucí smetí pletou s kořistí, jenže jejich trávicí ústrojí si s víčky, nedopalky a kusy obalů neporadí. Plasty se tak v tělech opeřenců usazují a brání jim přijímat běžnou potravu, tudíž nebozí tvorové hynou hladem.

Plavba na umělé hmotě

Škála problému a jeho následků však může být mnohem širší, než jsme si původně mysleli. Oceány představují nejméně prozkoumanou část planety a tamním ekosystémům nerozumíme ani zdaleka tolik jako těm suchozemským. Pacifická skvrna by přitom mohla sehrát významnou roli v jejich rozvracení. Ačkoliv se její rozloha v závislosti na sezoně mění, faktem zůstává, že plasty vytvářejí relativně stabilní prostředí pro život. Do srdce oceánu se pak na nich přesouvají živočichové, kteří se za normálních podmínek drží na pobřeží či v jeho blízkosti. „Když jsme prozkoumali kusy plastů z tichomořské skvrny, zaskočilo nás, kolik jsme na nich našli pobřežních organismů,“ uvádí Linsey Haramová ze Smithsonian Environmental Research Center.

Takřka na všech prozkoumaných plastech objevili vědci oceánské tvory, což není nijak výjimečné – vždyť některé kusy odpadu tvoří součást skvrny i déle než 50 let. Na 70 % smetí však výzkumníci identifikovali alespoň jeden druh, který uprostřed oceánu běžně nežije a daří se mu pouze na pobřeží. Dvě třetiny vzorků pak sloužily coby domov pro oceánské i pobřežní „nájemníky“. Nejenže se tak spolu s odpadem dostávají na moře organismy, jež by se v jeho vodách za jiných podmínek nevyskytovaly, ale zároveň naším přičiněním vznikají nové komunity živočichů.

Žer, nebo tě sežerou

Popsané ekosystémy se ovšem neutvářejí ve vzduchoprázdnu a o prostor k životu bojují se stávajícími společenstvími: V lepším případě žijí po jejich boku, v tom horším je připravují o potravu, nebo je rovnou pojídají. „Velmi pravděpodobně tam probíhá boj o životní prostor a také o potravní zdroje. Organismy se zřejmě rovněž požírají navzájem. Tamní interakce se zatím těžko určují, máme však důkazy, že se některé pobřežní sasanky krmí oceánskými živočichy. Mezi původními obyvateli a novými komunitami tak rozhodně dochází k určité formě predace,“ vysvětluje Haramová.

Změna prostředí přesto mnoha pobřežním tvorům nebrání v rozmnožování. Zmíněná badatelka s kolegy objevila na kusech plastu například členovce, kteří se starali o čerstvě nakladená vajíčka, nebo sasanky množící se nepohlavně klonováním. Nelze přitom vyloučit, že mořské proudy nějaký kus odpadu ze skvrny vytrhnou a zanesou jej k pobřeží. Druhy, jež umělý ostrov obývají, se tak mohou dostat do nepůvodní lokality, kde nenaleznou přirozené predátory a naruší místní rovnováhu. „Když se dovedete množit, dovedete se také šířit. A když se umíte šířit, umíte i dobývat,“ dodává Linda Amaral-Zettlerová z nizozemského institutu pro mořský výzkum NIOZ. „Pro pobřežní organismy nejde o ‚poslední štaci‘. Jejich cesta do srdce oceánu nemusí nutně skončit smrtí.“

Varovně zdvižený prst

Velká tichomořská skvrna je sice nejrozsáhlejší svého druhu, ovšem nikoliv jediná. Její protějšky se nacházejí také v Atlantiku či v Indickém oceánu. Otázkou zůstává, zda se závěry z Pacifiku dají vztáhnout i na jižně položená oceánská smetiště a zda k invazi pobřežních druhů plovoucích na kusech plastů dochází všude na světě. Haramová s kolegy v současnosti rovněž zkoumá, jestli se organismy mezi jednotlivými ostrovy odpadu přesouvají, nebo na nich zůstávají uvězněny.

Umělá hmota v oceánech každopádně závažným způsobem mění ekosystémy takřka po celé planetě. „Pro mě jde o další varování, že je třeba podniknout drastické kroky, aby se plasty do moří nedostávaly,“ dodává mikrobiolog Martin Thiel. Dočasnou alternativou by se mohl stát oceánský „úklid“, kterým se zabývá třeba již zmíněná organizace The Ocean Cleanup a přímo na vodě buduje k zachytávání plovoucích plastů speciální bariéry. Průzkumy však předpokládají, že by se množství umělohmotných odpadů končících v mořích mohlo do roku 2040 zvednout až 2,6krát, což by znamenalo neúnosnou míru. Změna proto musí přijít v globálním měřítku, a to co nejdřív.