Největší kosmické úlety (1): Podivné události, nad kterými zůstává rozum stát
Historie pilotovaných vesmírných letů zahrnuje pár natolik zvláštních příhod, že nad nimi zůstává rozum stát. Opravdu se něco podobného mohlo odehrát v oboru tak nebezpečném a seriózním, jako je kosmonautika?
Mise Apollo 14 se vyznačovala hned dvěma neobvyklými epizodami. První se odehrála v režii pilota lunárního modulu Edgara Mitchella, který příliš nezapadal do škatulky astronauta s ostře řezanými rysy a robotickým pojetím práce. Uznávali ho však pro výjimečný přehled o systémech a počítači lunárního modulu, a dokonce i šéf letových operací posádek Deke Slayton jej v oddíle astronautů považoval za „jednoho z těch chytřejších“. Ovšem Eda zajímaly rovněž věci mezi nebem a zemí. A když ho pak jmenovali do posádky Apolla 14, rozhodl se vyzkoušet, zda se dá uskutečnit telepatický přenos myšlenek přímo z vesmíru.
Setkání mimo prostor…
Celou záležitost zorganizoval potají. Vybral si čtyři přátele a dohodl s nimi způsob provedení experimentu. Hodlal použít Zenerovy karty – balíček 25 listů s pěti jednoduchými symboly. Běžně při pokusu vybere jeden experimentátor z balíčku náhodnou kartu a druhý by měl uhodnout její symbol.
Ed však postup upravil: Vytvořil tabulky s 25 políčky, přičemž každé obsahovalo náhodně zvolené číslo od jedné do pěti. Mitchell chtěl vždy ke každému z pěti čísel náhodně přiřadit jeden obrázek Zenerových karet. Pak se měl postupně soustředit na jednotlivá políčka a u každého si vytvořit mentální obraz odpovídající kartě. Na jedno políčko si určil soustředění v délce 15 sekund, takže celá tabulka by zabrala zhruba šest minut. Ed plánoval šest seancí a jejich časy také s přáteli předem dohodl. Čtveřice mužů na Zemi pak měla zaznamenat svá pozorování. Jenže ne všechno se odvíjelo podle plánu.
… i mimo čas
Během mise nenašel Mitchell k provádění pokusu dostatek času a nepodařilo se mu ani dodržet dohodnuté termíny – mimo jiné vlivem čtyřicetiminutového odkladu startu, v důsledku čehož se během letu musely posunout palubní hodiny. Jeho přátelé na Zemi tak zaznamenali jednotlivé sekvence karet, ještě než je Ed zahájil. Navíc místo šesti seancí stihl jen čtyři.
Asi týden po návratu se experimentu s telepatií dopátrala média. Velitele Sheparda to nijak zvlášť nevzrušilo a poměrně vstřícný byl i šéfastronaut Slayton. Posléze se nechal slyšet, že to stálo za pokus, protože „k čertu, NASA nemůže znát úplně všechno“. Překvapivě našel Mitchell zastání také u konstruktéra Wernhera von Brauna.
Důkaz spojení
O výsledcích experimentu existují rozporné záznamy. Podle jistého zdroje dosáhla úspěšnost u jednoho ze čtyř přátel 51 %, další zdroj uváděl rezultát téměř dokonale korespondující s jinými pokusy tohoto druhu a sám Mitchell v jednom případě zmínil zajímavý výsledek v tom smyslu, že byla úspěšnost výrazně nižší, než by odpovídalo normálu. Podle něj daná absence správných pozorování telepatické spojení vlastně přímo dokazovala.
TIP: Kontroverzní projekt Stargate: Jasnovidci ve službách americké vlády
Ať už ovšem z experimentu plynuly jakékoliv závěry, příhoda dokládá, že ani v kosmonautice není nouze o jedince ochotné vstoupit na tenký led na hraně obecně přijímaného náhledu na svět – a někdy i za ni. Přinejmenším v dohledné budoucnosti však telepatie, pokud existuje, rozhodně nenahradí konvenční komunikační technologie na Zemi ani ve vesmíru.