Nejšpinavější místo světa: Život sběračů na toxické skládce Agbogbloshie

Agbogbloshie rozhodně nemůžete minout. „Naprosto odporně to tam smrdí. Skládku ucítíte, už když budete kilometr od ní. Pak si ale zvyknete a můžete chvilku nějak normálně fungovat. Aspoň místní už si zvykli,“ vypráví David Těšínský. „Je to smetiště neskutečných rozměrů. Než se dostanete doprostřed, jdete stovky metrů mezi horami vyhozené elektroniky.“

Sodoma a Gomora

Agbogbloshie není oficiální název, nýbrž přezdívka, kterou dali skládce obyvatelé ghanské metropole Accry. Kdysi šlo pouze o bažinatou oblast, podmáčenou řekou Odaw. Pro městskou zástavbu je tamní podloží příliš riskantní, ale ubohé chatrče unese. Stahují se tam nejchudší obyvatelé Ghany a smetišti říkají „Stará Fadama“ nebo také ironicky „Sodoma a Gomora“. Do jeho nejzazší části nejblíž u řeky pak koncem 60. let minulého století začali místní svážet vyřazenou komoditu, jež se stala symbolem úspěchu rodící se africké střední třídy – televize. 

Veškerá rozbitá elektronika i běžný odpad ze čtyřmilionového města si postupně našly cestu na skládku, která vyrostla přímo za chatrčemi a rozlehlým potravinovým trhem. Lidé si záhy uvědomili, že elektronika obsahuje vzácné kovy, a v okolí začaly vznikat výkupny, jež posílaly „vytěžený“ materiál k další recyklaci. Zrodil se fenomén jménem Agbogbloshie.

„Na skládku se však nesváží pouze kovový odpad, ale prostě cokoliv, co se ve městě sebere. Vždycky jednou za čas dorazí někdo s autem a z vlečky vyhází kupu smetí. Hned se seběhnou lidi a začnou nové věci rozebírat, je to vážně událost. Všichni jdou po mědi, ale občas narazí i na nějaký jiný poklad,“ popisuje Těšínský. 

Tři dolary denně

„Na většině fotek z Agbogbloshie uvidíte pracovat děti, jak kladivem rozbíjejí staré televize a počítače, aby z nich vytáhly nějaké dráty. Je to šokující a já jsem to chtěl samozřejmě zachytit taky. Ve skutečnosti tam však najdete všechny věkové kategorie, především kluky, kterým je dvacet, pětadvacet let, ale občas i padesátníky. Jenže to nijak nezmenšuje tu příšernou bídu. Oficiálně jde o nejvíc toxické místo v Africe, a když tam začne pracovat dítě, často se nedožije víc než třiceti let,“ vysvětluje Těšínský. 

Vzduch je kromě puchu z běžného komunálního odpadu plný odporného kouře, protože hledači nemají na stahování plastů a gumy z kabelů čas. Místo toho je prostě na hromadě zapálí a dráty pak sesbírají. Do vzduchu přitom unikají zplodiny rtuti, kadmia, chromu, a zejména olova. „Za den tam může člověk najít dost, aby mu ve sběrně vyplatili zhruba dva až tři dolary (asi 45–68 Kč, pozn. red.). Spousta lidí pak přežívá právě na těchto penězích. Rodiče na skládku posílají děti po škole, aby trochu vylepšily rodinný rozpočet,“ dodává fotograf. Jenže cena, kterou děti platí, je ohromná. Podle pracovníků sociálních organizací, jež se je snaží dostat mimo tato nebezpečná místa, jim těžké kovy a neurotoxiny nahromaděné v těle už v pubertě způsobují respirační onemocnění, poruchy funkce ledvin, zastavení fyzického i psychického vývoje a v neposlední řadě rakovinu. 

Vina padá na Evropu

Odhadem se v Agbogbloshie nachází 240 tisíc tun elektronického odpadu, který nijak neubývá – právě naopak. Tisíce tun dorazí každý rok ze zemí Evropy: Podle statistik tvoří 78 % veškerého dovezeného elektroodpadu vyřazené přístroje z Belgie, Nizozemí a Německa, tedy států, jež se honosí ochranou vlastní přírody. Zametení problému pod koberec ve vzdálené a chudé Ghaně se na radar evropských voličů nedostane. 

TIP: Postapokalyptický ruský Norilsk: Zakázané město s pachutí kovu a síry

Jak Těšínský přiznává, fotit Agbogbloshie nedokázal dlouho. „Asi po hodině a půl jsem toho měl fakt dost a bylo mi na zvracení. Obrátil jsem se na svého průvodce, kterého jsem si cestou najal, abychom vypadli.“ Jenže vše mělo poměrně dramatickou dohru, jak se při focení v chudých částech světa občas stává. „Nalepili se na nás nějací kluci a začali vykládat, že je potřeba zaplatit za pomoc. Ale jelikož nepomohli vůbec s ničím, otočili jsme se k odchodu. Jenže nám zablokovali cestu, a prý pokud nezaplatíme, nechají si můj foťák. Milí kluci. Nechtěl jsem přijít o nafocený materiál ani jsem se s nimi nehodlal prát. Měl jsem po kapsách nějaké místní peníze, na koruny asi dvě stovky, tak jsem jim je dal. A i když si tohle nevydělají ani za tři dny, řvali na mě, že je to málo. Tak jsem začal řvát já na ně a nejspíš to pomohlo – prostě jsme rázně prošli kolem. Chvilku nás sledovali a pokřikovali, ale pak dali pokoj. Asi z toho potom měli docela srandu,“ vzpomíná Těšínský.