Nejlepší ponorkoví kapitáni druhé světové války (4): Eugene Fluckey
V námořních bojích druhé světové války hrály ponorky jednu z hlavních rolí a připsaly si řadu smrtících zásahů. Jaká byla strategie jednotlivých mocností a které taktické postupy používali nejúspěšnější kapitáni?
Americké ponorky se flotilových manévrů poprvé zúčastnily v roce 1927 a výsledek se rovnal katastrofě. Protože se cvičení odehrávalo v omezeném prostoru a ve známém čase, letectvo a hladinové síly neměly problém s lokalizací ponorných člunů a to už se považovalo za „zničení“. V dalších letech se výsledky neměnily a obecně v námořnictvu převládl názor, že v souboji ponorky a torpédoborce bude člun potopen s pravděpodobností asi 70 %.
Strach z hladiny
Nevalné vyhlídky vedly ponorkové kapitány k takové opatrnosti, že se báli z vody vysunout i hlavici periskopu. Koneckonců i příručky jim nařizovaly útočit z hloubky 30 m po zaměření cíle sonarem, tato taktika ale v prvních týdnech války těžce selhala.
Američtí kapitáni se museli naučit mířit skrz periskop a někteří se podle německého vzoru pouštěli i do nočních hladinových útoků. Jiný německý nápad, organizace početných „vlčích smeček“, se v podmínkách pacifické války neosvědčil a jako nejúčinnější se nakonec ukázala taktika volné spolupráce dvou nebo tří člunů.
Proti rybářům i letadlovkám
Eugene Fluckey se k samostatnému velení ponorky dostal poměrně pozdě. Na první válečnou hlídku se vydal až v květnu 1944 a jeho osudovým plavidlem se stala ponorka Barb – člun s dobrou posádkou, ale dosud nevalnými výsledky. Fluckey svému nadřízenému, viceadmirálu Charlesi Lockwoodovi slíbil, že v Ochotském moři potopí osm lodí, což sice nedokázal – zničil jich „jen“ pět – zato se ale Barb do Pearl Harboru vrátila jako jediná z původně tříčlenné skupiny.
Od té doby mu jen málokdo řekl jinak než „Lucky Gene“. Další mise vedl Fluckey s ještě větší agresivitou. Barb potápěla jednu japonskou loď za druhou a jejímu veliteli bylo jedno, zda útočí na rybářský sampan, tanker nebo letadlovou loď. Husarský kousek provedl v lednu 1945, když na hladině pronikl do čínského přístavu Namkwan (dnes Yanpu Wan), kde osmi torpédy zničil tři velké lodě s vojáky a jednu těžce poškodil.
Útoky na přístavy
Fluckeymu ale nešlo jen o potápění plavidel. Prokázal to při své páté a poslední hlídce v létě 1945. Vybavil ponorku experimentální skládací rampou pro odpal raket, kterými zdevastoval přístav na Tulením ostrově poblíž Karafuta (dnes Sachalinu).
TIP: Drsný příběh bitvy o Atlantik: Potopená loď i ponorka jen pár metrů od sebe
Další severojaponské přístavy ostřeloval palubním dělem, nicméně s takovým účinkem, až japonské velení usoudilo, že v oblasti operuje křižníkový svaz a připravuje půdu pro invazi do severního Japonska. Po válce Fluckey v námořnictvu zůstal, vypracoval se na kontradmirála a na odpočinek odešel v roce 1972.
