Nejbližší a nejvzdálenější objekty vesmíru okem Hubbleova teleskopu

1. Náš soused Mars

Několik kosmických sond již poslalo na Zemi podrobné snímky povrchu Marsu. Hubbleův dalekohled (HST) má v tomto směru jednu velkou výhodu: přestože nedokáže pořizovat detailní fotografie, zvládne najednou vytvořit celkový snímek rudé planety s dostatečně vysokým rozlišením. Můžeme tak sledovat globální změny na jejím povrchu, písečné bouře v ovzduší, tvorbu oblačnosti apod. 

Zhruba uprostřed Marsu lze rozeznat tmavší oblast Syrtis Major, kterou poprvé pozoroval dalekohledem astronom Christiaan Huygens v 17. století. Při pravém okraji spatříme oblaka vytvářející se nad vulkánem Elysium. V horní části snímku pak rozpoznáme tzv. polární čepičku.

2. Trpasličí planeta Pluto

Od roku 2006 řadíme Pluto do kategorie trpasličích planet. Vzhledem k malým rozměrům a značné vzdálenosti tělesa od Země dokáže HST jako jediný dalekohled pořídit fotografie jeho povrchu. Snímky jsou tak detailní, že na jejich základě odhalili astronomové změny, k nimž došlo na Plutu v rozmezí let 1994–2003. Fotografie ukazují „strakatý“ povrch, na kterém probíhají rozsáhlé sezónní změny, co se týká barvy a jasnosti. Objekt v poslední době výrazně zčervenal, přičemž jeho severní polokoule je světlejší, zatímco ta jižní naopak podstatně tmavší. Podstatně podrobnější obrázky už ale od té doby pořídila sonda New Horizons.

3. Nejžhavější hvězda

Mlhovinu NGC 2440 známe od roku 1790 a Hubbleův teleskop ji poprvé vyfotografoval v roce 1992. V jejím centru se nachází jedna z nejžhavějších hvězd, s teplotou dosahující minimálně 200 000 °C – na fotografii se jeví jako bílá tečka uprostřed. Patří mezi tzv. bílé trpaslíky, nese označení HD 62166 a od Země ji dělí přibližně čtyři tisíce světelných let. V porovnání se Sluncem vyzařuje 1 100× více energie a má nesmírně vysokou hustotu: při hmotnosti odpovídající 0,6 hmotnosti naší hvězdy činí její průměr pouze 0,028 velikosti Slunce. Mlhovinu najdeme na jižní obloze v souhvězdí Lodní záď.

4. Nejvzdálenější supernova

Hubbleův dalekohled objevil také nejvzdálenější supernovu typu Ia: explodovala před více než deseti miliardami let, kdy se vesmír nacházel v počátečním vývojovém stadiu a ve velkém počtu vznikaly i zanikaly hvězdy.

Supernov typu Ia – těchto „majáků“, jež se využívají k určování kosmických vzdáleností – si astronomové velmi cení. Vyznačují se totiž identickou úrovní jasnosti, kterou lze využít jako pomůcku k měření rozpínání vesmíru. Ačkoliv leží nová supernova pouze o 4 % dál než dosavadní držitelka rekordu, posunula jej přibližně o 350 milionů let zpátky v čase. 

5. Obří galaktická kupa

Pomocí dalekohledu HST se podařilo „zvážit“ největší známou kupu galaxií. Dostála své španělské přezdívce El Gordo neboli Tlouštík, a je dokonce výrazně hmotnější, než jsme předpokládali. Na základě velmi přesného měření způsobu, jakým gravitace kupy galaxií deformuje snímky mnohem vzdálenějších objektů, astronomové vypočítali, že hmotnost této kupy musí odpovídat více než třem biliardám sluncí.

Pouze nepatrný zlomek její hmoty se soustředí v několika stovkách galaxií, které zahrnuje. Velkou část hmoty představuje horký plyn, jenž zaplňuje celý objem rozsáhlého seskupení. Zbytek připadá na skrytou hmotu, nepozorovatelnou formu látky, jež ve skutečnosti tvoří největší objem hmoty ve vesmíru.

6. Nejvzdálenější objekt vesmíru

Spojením sil dvou kosmických observatoří NASA, konkrétně Hubbleova a Spitzerova dalekohledu, ustanovili astronomové nový rekord – objevili totiž dosud nejvzdálenější galaxii ve vesmíru. Dočkala se označení MACS0647-JD a vidíme ji ve stavu, v němž se nacházela 420 milionů let po vzniku kosmu. Aby její světlo dosáhlo Země, muselo putovat prostorem 13,3 miliardy roků. Jedná se o velmi malý objekt, který odpovídá pouze nepatrnému zlomku velikosti Mléčné dráhy, a může tudíž představovat zárodek budoucí galaxie.