Nechtěný konflikt mezi soby: Laponská válka mezi Finskem a Německem (2)

Během roku 1944 finští představitelé pochopili, že se válečná štěstěna k Německu začíná obracet zády. Finsko-německé vztahy chladly a politici i důstojníci skandinávské země začali hledat cesty, jak se vyvázat ze stále nevýhodnějšího spojenectví i válečného stavu se sílícím Sovětským svazem.

Předchozí část: Laponská válka mezi Finskem a Německem (1)

Vývoj událostí negativně ovlivnila také změna v německém velení. Generál Dietl, který se těšil respektu finského důstojnického sboru, totiž 23. června 1944 zahynul při letecké nehodě. Jeho nástupcem v čele 20. horské armády se stal generálplukovník Lothar Rendulic – pro Finy neznámá osoba a především nekompromisní vykonavatel Hitlerových rozkazů. Právě kruté diktátorovy příkazy požadující útoky na finské pobřeží nebo aplikování taktiky spálené země a Rendulicova ochota plnit je bez ohledu na následky znamenaly konec poklidného vyklízení Finska.

Neústupný Rendulic

Rendulic vycházel z předpokladu, že Rudá armáda bez ohledu na závazky a lhůty podnikne invazi na finské území a rozhodl se chovat tak, jako by už operoval na nepřátelské půdě. Věděl, že zatímco Sověti mohou jeho divize napadnout pouze z východu, dosavadní spojenec je schopen kdykoli udeřit z jihu. Věnoval se proto vyztužení jižních linií, a o to víc ho 7. září zaskočila ofenziva sovětské pěchoty a tanků.

Šokovaný generálplukovník považoval oblast za neprostupnou pro obrněné jednotky a masy obrněnců T-34 měly na morálku jeho mužů zdrcující dopad. Jednotky XXXVI. horského sboru musely pod tlakem opustit linii, již držely od roku 1941. Sověti záhy ovládli bitevní pole a Voglovi se jen se štěstím podařilo uniknout na západ.

Poté mu Rendulic nařídil krýt ústup XVIII. horského sboru na sever tím, že se v nových pozicích udrží deset dnů. Generál rozkaz splnil a 24. září se stáhl směrem k laponské metropoli Rovaniemi. Sovětské pronásledování k německému překvapení ustalo a z jihu ustupující XVIII. horský sbor se s nízkými ztrátami stáhl až k hranicím. V jižním Finsku byla evakuace německých jednotek dokončena do 13. září. 

Otevřené nepřátelství 

Slibně se vyvíjející situaci přerušily dva německé kroky. Kriegsmarine zaminovala důležité finské námořní trasy a Němci v noci na 15. září zahájili operaci Tanne Ost – pokus o obsazení ostrova Suursaari. Velení Wehrmachtu jej chtělo za každou cenu dobýt dříve, než padne do rukou Sovětů, protože jeho výhodná pozice umožňovala střežit minová pole držící Baltské loďstvo na základnách. Kriegsmarine vysadila na ostrově 2 700 mužů, poté ale protiútok finských torpédových člunů donutil podpůrná plavidla k ústupu. Výsadek zůstal bez podpory a absurditu laponské války potvrdil zásah sovětského letectva, jehož bombardéry se zapojily do akce na straně Finů. Operace Tanne Ost skončila debaklem a Němci ztratili 150 padlých a 1 230 zajatých.

Finové lokálním vítězstvím sice dokázali Stalinovi, že neváhají vůči Němcům použít sílu, avšak ponižující německá porážka definitivně zmrazila pokusy o spolupráci. Mannerheim pochopil, že má-li se „hostů“ zbavit, bude muset použít tvrdších metod. Úkolem co nejrychleji vytlačit Rendulicovy jednotky pověřil jednoho z nejschopnějších finských velitelů generálplukovníka Hjalmara Siilasvua, jemuž poskytl jednu obrněnou a tři pěší divize, jež doplnily ještě dvě brigády. Generál si zřídil velitelství v Oulu, kde připravil odvážný plán: výsadek poblíž švédských hranic u ústí řeky Tornio a pozemní úder na Kemi měly odříznout skupinu Kräutler a uzavřít Němcům jednu ze dvou cest, jimiž mohli Laponsko opustit.

Výsadek u Tornia

První muži finského 11. pluku se začali nedaleko Tornia vyloďovat ráno 1. října 1944. Dle původního plánu měli co nejrychleji vyrazit ke Kemi a zabezpečit mosty přes stejnojmennou řeku. Když však od zpravodajců zjistili, že město možná drží celý prapor Wehrmachtu, padlo rozhodnutí postupovat opatrněji. Rendulic si mezitím uvědomil rozsah finských akcí u Tornia, avšak nemohl proti nim zasáhnout. V dosahu měl totiž jen minimum německých útvarů a situace nebyla lepší ani v sektoru Kemi, kde působily pouhé čtyři prapory z Kräutlerovy divizní skupiny.

Velitel 20. armády začal přisunovat posily v podobě roty 211. tankového praporu, která přijela do Kemi po železnici 2. října. Do oblasti vyrazilo též několik pěších útvarů včetně 379. granátnického pluku nebo lyžařské kulometné brigády. Také Siilasvuo se rozhodl vyloděné útvary posílit a vyslal z Oulu další jednotky. Jako první dorazil 53. pěší pluk a výsadek se zanedlouho proměnil z diverzní akce na mohutnou operaci zahrnující několik divizí.

Ani jedna strana nehodlala prodat kůži lacino a 3. října se u Tornia střetly tři finské a tři německé prapory. Ačkoliv se Němci těšili podpoře tanků, Finové nápor odrazili. Wehrmacht si podržel iniciativu do 6. října, kdy z Oulu dorazila finská 11. divize generála Kalle Heiskanena. Jeden její pluk vyrazil na sever a obsadil Tornio. Mnoho Němců se ocitlo v obklíčení a Finové ještě téhož dne zahájili zuřivé útoky na izolovaná nepřátelská uskupení. Podstatná část Rendulicových vojáků však dokázala uprchnout. 

TIP: Vyhladovět a srovnat se zemí: 871 dnů blokády Leningradu

Finové zpomalují 

Porážka u Tornia ukázala německému velení, že postupným stahováním vystavuje své jednotky přílišnému nebezpečí. Dne 6. října proto Hitler schválil operaci Nordlicht, která místo spořádaného ústupu při záchraně většiny výstroje nařizovala co nejrychlejší evakuaci z Laponska. V některých sektorech bojiště se nicméně Němcům dařilo lépe a dále ve vnitrozemí se 7. horská divize bránila tak úspěšně, že umožnila stažení celému XXXVI. sboru.

Laponská válka tou dobou již naplno probíhala jako skutečný konflikt znepřátelených stran. Olej do ohně navíc přiléval Stalin, který chtěl Finy s pomstychtivostí sobě vlastní nechat, aby se s Rendulicem vypořádali sami. Aby ještě vystupňoval tlak, vyzval 16. října Mannerheima k zintenzivnění postupu proti Němcům.

Maršál znepokojený sovětskými výhrůžkami rozkázal, aby jednotky pochodovaly co nejrychleji. Finský postup už však nedosahoval očekávaného tempa, neboť svou roli začaly hrát zásobovací potíže, únava i demoralizace z bojů všeobecně považovaných za zbytečné. Německé horské sbory mezitím bez větších střetů dosáhly hranic s Norskem. Finové se do dalších bojů nehnali také proto, že na rozdíl od Němců nedisponovali těžšími zbraněmi, navíc již ve druhé polovině října probíhala demobilizace. 

Rozumný konec 

Začátkem listopadu 1944 již laponská válka pomalu utichala. Wehrmacht zadržoval Finy nedaleko norských hranic, ale nasazené síly se na obou stranách neustále zmenšovaly. K posledním bojům došlo 28. listopadu nedaleko švédské obce Karesuando, poté Finové ztratili s Němci kontakt. Wehrmacht sice zůstal v malé míře přítomen na finském území až do dubna 1945, ale k bojům už prakticky nedocházelo.

Za zbavení se někdejšího spojence Finsko zaplatilo obrovskou cenu. Polovina sobů – tak důležitých pro obživu laponského obyvatelstva – byla vybita. Třetina budov v Laponsku lehla popelem a veškeré komunikace nesly stopy bojů. Ztráty na životech odrážely specifický charakter tohoto konfliktu a nebyly nijak vysoké. Finové odepsali asi 770 padlých, 260 nezvěstných a 2 900 raněných. Rendulicovy divize ztratily 1 200 mrtvých a 2 000 raněných, zhruba 1 300 zajatců Finové předali Sovětskému svazu.