Navzdory původu: Románek arcivévody Jana s dcerou poštmistra

Domácí rodinné statuty císařských a královských domů představovaly již v době svého vzniku složitý soubor zákonů. Jedním z nejpropracovanějších souborů tohoto typu byl habsburský domácí zákon, jehož autorem nebyl nikdo jiný než rakouský kancléř, kníže Clemens Lothar Metternich. Důvěrník císaře Františka I. byl pověřen sestavením dokumentu pod tlakem okolností způsobených románkem arcivévody Jana s dcerou poštmistra z městečka Bad Aussee, Annou Plochlovou. 

Láska i tituly přenáší

Po čase vztah mezi Janem a Annou Plochlovou přerostl v pevné pouto, které se arcivévoda rozhodl legalizovat, a proto v roce 1823 požádal svého císařského bratra o svolení se sňatkem. Císař nejprve souhlasil, ale na protesty svých nejbližších příbuzných svůj souhlas krátce nato odvolal s odůvodněním, že se jedná o pouhý románek, v jehož trvání nemůže a nechce věřit. Arcivévoda Jan se však nevzdal a u císaře si prosadil alespoň souhlas, aby s ním Anna tajně coby jeho hospodyně bydlela pod společnou střechou  v pronajatém domě ve Vordernbergu a poté i na zámku Brandorf ve Štýrsku.

V lednu 1829 se arcivévoda Jan po dlouhých šesti letech rozhodl prolomit hradbu mlčení a požádal bratra ještě jednou o souhlas se sňatkem s milovanou dívkou. Císař František I., překvapený vytrvalostí a odhodlaností svého bratra, ale i stálostí jeho vztahu s Annou, mu svůj souhlas k nerovnému svazku za dodržení určitých podmínek dal. Těmito podmínkami se rozumělo dobrovolné vzdání se nároků na rakouský trůn pro sebe, manželku a děti, které by se v manželství mohly narodit. Arcivévoda Jan ochotně souhlasil a po svém návratu na zámek Brandorf se ještě uprostřed noci s milovanou Annou v domácí kapli oženil. Jejich manželství trvalo plné tři dekády a v roce 1839 bylo korunováno narozením jediného syna Františka, zakladatele rodinné větve hrabat z Merana.