Nástupnické intriky: Kdo chtěl vyřadit dobráka Nandla z nástupnictví?

Do plejády nepříliš schopných habsburských panovníků patřil i Ferdinandův otec František I. Rakouský. V jeho případě se dá považovat za zázrak, že habsburská říše přežila dramatické čtvrtstoletí evropských válek. Sám zplodil dědice natolik handicapovaného, že až do smrti pochyboval, jestli opravdu může stanout v čele rozlehlé mnohonárodnostní říše. Tradice a nástupnický řád však zvítězily nad požadavky rozumu, takže Ferdinand se císařem stal. Pravda, jen formálně. Seděl na trůnu a podepisoval, co mu jiní předložili. Dějiny jsou plné paradoxů, a právě éra postiženého dobráka na trůně patřila k časům míru, klidu a relativného dostatku.  

Nástupnickou otázku řešil císař František I. Rakouský několik let, ale nenacházel žádnou rozumnou alternativu. Přirozený následník trůnu zůstával přes všechny pokroky podivínskou figurkou a pro řízení složitého státního stroje se absolutně nehodil. Se svými často dětinskými reakcemi, neschopností soustředit se a vnímat složitější souvislosti, právě tak jako svým zjevem Hanswursta (Hanswurst neboli Honza Buřt byl na německých jevištích postavou lidového šprýmaře, ve Vídni se změnil v Kasperle, u nás v Kašpárka), by byl pouhou karikaturou vladaře. 

Příliš žárlivý vladař

Nabízela se nějaká lepší volba? Byl tu mladší bratr císařův, arcivévoda Ludvík, jenomže to byla politická i lidská nula, které se ošklivila jakákoliv práce. A mladší bratr Ferdinandův, arcivévoda František Karel? Vtipné kaše příliš nepojedl. Na habsburském dvoře se zkrátka pohybovalo mnoho vyvolených, leč žádný povolaný. I když dva schopní muži by se tu našli, válečník arcivévoda Karel a liberální Jan, tedy další císařovi mladší sourozenci. Nabízel se kompromis: jmenovat jednoho z arcivévodů regentem, jenž by vládl Ferdinandovým jménem. 

Tuto nadějnou eventualitu zmařil nakonec zřejmě kancléř Metternich. Věděl, že tyto své bratry nemá císař zrovna v lásce. Karlovi záviděl popularitu a schopnosti, Jan byl pro něho svým pokrokářstvím zakukleným revolucionářem. Pro rafinovaného kancléře bylo maličkostí starému pánovi myšlenku regentství rozmluvit… 

Čas na slávu a na ženění

Ferdinandovu kandidaturu měla prokázat zkouška ohněm. Nejprve ho v září roku 1826 vypravili na korunovační slavnosti do Petrohradu. Svým zjevem a vystupováním tam způsobil všeobecné zděšení, ale carská rodina si oddechla úlevou, že přijíždí pouze jako reprezentant vídeňského dvora a nikoliv jako budoucí příbuzný. 

Ještě důležitější než výprava do Petrohradu byl výlet do Prešpurku (Bratislavy), kde Ferdinanda čekala 28. září roku 1830 okázalá korunovace na mladšího krále uherského. Tím starším uherským králem zůstával jeho tatínek. Dopadlo to přes všechny obavy z ostudy dobře. Ferdinand pomalu a slavnostně přeškobrtal svoji krátkou korunovační řeč a uherští grófové začali volat „Eljén!“, čili sláva. 

Ferdinandovi táhlo pomalu, ale jistě na čtyřicítku, a pořád zůstával starým mládencem, ba dokonce i panicem. Jednou z podivnůstek Ferdinandovy osobnosti byl totiž jeho infantilní vztah k ženám. V každé viděl tak trochu maminku. U dvora nyní začali považovat za nezbytné následníka trůnu konečně oženit. Jenže s kým? Lékař Stifft nějaký čas zpátky napsal ve svém dobrozdání: „Pokud není korunní princ přímo impotentní, je utvářen tak, že by pro něj manželství mohlo být smrtelné.“

Všechny zasvěcené to tehdy vylekalo a honem oženili aspoň mladšího Františka Karla s bavorskou princeznou Žofií, která v srpnu 1830 po mnoha potížích s graviditou porodila budoucího Františka Josefa I. Ambiciózní Žofie v zákulisí míchala kartami, aby bylo zřejmé, že nabízí lepší vladařskou alternativu už tím, že její malý syn představuje dynastickou perspektivu i plynulé pokračování vlády. 

Starý císař František pochopil. Jestli rychle neožení syna sám, dědic se na to nikdy nezmůže. Za Metternichovy mistrné dohazovačské asistence vybral nevěstu, která měla dvě přednosti. Pro ženicha zvláštního ražení byla takřka dokonalým řešením, a přitom mu ji nikdo nemohl závidět. Všechno se pro jistotu odehrálo na dálku, partneři se nikdy předtím neviděli, takže když se pak konečně spatřili, oba po svém prožili šok. Princezna Marie Anna Karolina Pia Savojská však určitě větší. 

Svatba na dálku

Oportunista tělem i duší doktor Stifft vydal na císařovo vyžádání novou referenci. Oproti původnímu tvrzení vylučujícímu sňatek, „jest uherský mladší král a arcivévoda rakouský Ferdinand prohlášen za tělesně i duševně způsobilého nejen stát se císařem, ale ani manželství naprosto nic nestojí v cestě“. Také Metternich si ohřál svou kašičku. Dcera piemontského a sardinského krále prý bude na vídeňském dvoře vřele uvítána, neboť sňatek přinese sblížení se strategicky významným sousedem v severní Itálii. Rakouská provincie Lombardsko-Benátsko opravdu s Piemontem hraničila, ale nové habsbursko-savojské příbuzenství vojenským konfliktům dlouhodobě nezabránilo. 

Nevěsta Marie Anna se svou vnější nepřitažlivostí k Ferdinandovi hodila. Měla věčně našpulená ústa, nehezké vyčnívající zuby a mimořádně špatný vkus co se týče oblékání. Oč méně se jí dvořilo nápadníků, o to byla ctnostnější. Svými zkušenostmi z klášterní výchovy byla takřka dokonale vybavena pro charitativní partnerství. Nemohla ovšem tušit, že bude svého chotě ošetřovat pětatřicet let.

Svatba se konala na dálku v Turíně. Pak se nevěsta vydala do Vídně a ženich jí vyjel naproti. Když spatřila, jak se šouravě blíží, když jí potom zpola srozumitelnou italskou hatmatilkou sděloval, jak je šťasten, byla prý v takovém šoku, že se třásla po celém těle. „Ať mi Bůh odpustí!“ měl údajně prohlásit její tchán František.

Manželský stav jako by Ferdinanda stresoval – v několika následujících letech ho pronásledoval jeden epileptický záchvat za druhým. Tak třeba v roce 1832 přestál v čase Vánoc nekonečný řetězec malých i velkých útoků padoucnice. Byl už v takovém stavu, že mu kněz udělil poslední pomazání. Jen na Štědrý den prožil dvaadvacet těžkých záchvatů. Úleva se dostavila až na Boží hod, kdy vyčerpaný pacient na celé tři následující dny usnul.

Sotva si dovedeme představit, co musela vytrpět Marie Anna. Všechna čest, o svého muže pečovala vzorně. Bez nářků se starala o jeho krize, jeho žaludek, vyměšování i zábaly. A tak už tomu bylo trvale. Na skutečný manželský život nebylo za takových okolností ani pomyšlení. Marie Anna po dětech toužila, nakonec ale byla ráda, že má jen jedno – vlastního manžela. 

Konečně na trůnu

František I. přišel o všechny zuby, zkostnatěl a zestaral. V roce 1829 přiměl prvorozeného syna, aby začal pravidelně docházet na zasedání státní rady. Ferdinand poslechl, ale s pusou pootevřenou do trychtýře při jednání zarytě mlčel. Nerozuměl, souvislosti na něj byly příliš složité. Podstatu vladaření zjednodušil po svém, prohlásil něco, co se pak stalo okřídlenou průpovídkou: „Když jsem císař, tak chci jíst knedlíky!“ 

Dne 3. března 1835 Ferdinandův otec zemřel na následky zánětu pohrudnice, zápalu plic a zřejmě i vydatného pouštění žilou. Délkou svého panování 43 let se řadí v našich dějinách k rekordmanům. Krátce po otcově smrti vydal nový císař Ferdinand I. svůj první manifest, v němž uvedl všechny své tituly: „My, Ferdinand První, z Boží vůle císař rakouský, král jeruzalémský, uherský, lombardský a benátský, dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský, vladiměřský a illyrský; arcivévoda rakouský, vévoda lotrinský, salcburský, štýrský, korutanský, kraňský, horno- a dolnoslezský; velkokníže sedmihradský; markrabě moravský; knížecí hrabě habsburský, tyrolský“, a tak dále. Ke všem svým titulům si mohl připočíst i krále českého, jenom se na něj musel nechat v Praze korunovat. Došlo k tomu 7. září 1836, byla to velká sláva a taky vůbec poslední korunovace v českých dějinách. 

TIP: Poslední pražská korunovace aneb Dobrák Nandl českým králem

Ferdinand pak zcela formálně vládl ještě dvanáct roků, zatímco skutečnou moc drželi v rukou kníže Metternich, hrabě Kolovrat a arcivévoda Ludvík. Tedy až do revolučního roku 1848, na jehož sklonku předal Ferdinand I. Dobrotivý trůn svému synovci Františku Josefovi I. Ještě čtvrt století pak dožíval v poklidném ústraní v Praze.