Nad pouští i džunglí: Sovětská stíhačka Mikojan–Gurevič MiG-17 (2)
Sovětská stíhačka MiG-17 se zúčastnila mnoha konfliktů druhé poloviny 20. století. Do služby vstoupila v úvodu 50. let a poslední její kusy dolétaly až začátkem tohoto tisíciletí. Měla jednoduchou pilotáž a zejména údržbu, což jí zajistilo solidní dlouhověkost
V roce 1951 Sověti úspěšně dokončili nový proudový motor VK-1F, který vykazoval sice stejný výkon jako jeho předchůdce, disponoval však komorou přídavného spalování, zvyšující po dobu tří minut výkon o plnou čtvrtinu. Po instalaci do draku sedmnáctky tak vznikla verze F, zavedená do sériové výroby roku 1953. Kromě zvětšení brzdicích štítů obdržela také modernější radionavigační aparaturu.
Pro noční lovce
Pro lety v noci se ale nehodila, což se stalo důvodem vývoje speciální noční stíhací varianty P. Ta dostala do přídě radiolokátor RP-1 Izumrud. Jeho vyhledávací anténa dokázala cíl zachytit na vzdálenost až 12 km, zaměřovací anténa se pak automaticky zapojovala po přiblížení k cíli na dva kilometry. Umožňovala palbu bez vizuálního kontaktu, za lepší viditelnosti se dala vypnout a pilot pak vedl palbu pomocí klasického zaměřovače v čelním štítku kabiny. Hmotnost celého zařízení ale činila více než 200 kg, a proto stroj nesl místo třetího kanonu N-37D ráže 37 mm lehčí kanon NR-23, celkově pak tedy disponoval trojicí stejných zbraní ráže 23 mm.
Výkony letounu přesto o něco poklesly. Problém vyřešilo další provedení – MiG-17PF, které poháněl motor VK-1F s přídavným spalováním. Jeho výkony dosahovaly stejných hodnot jako u původní denní verze, následně se vyrábělo ve velkých sériích a exportovalo do mnoha zemí.
Koncem 50. let se v Sovětském svazu začaly vyrábět první řízené střely RS-2U (také pod názvem R-5MS nebo K-5MS). Počítalo se s nimi pro ničení těžkých bombardérů na velké vzdálenosti a naváděly se komplikovaně paprskem radiolokátoru z paluby letounu. Do výzbroje je dostala verze MiG-17PFU, sloužila ale téměř výhradně u protivzdušné obrany SSSR a do bojových operací se tak nedostala.
MiG-17F
- ROZPĚTÍ: 9,62 m
- DÉLKA: 11,36 m
- PRÁZDNÁ HMOTNOST: 3 950 kg
- MAX. VZLETOVÁ HMOTNOST: 6 286 kg
- MOTOR: Klimov VK-1F (výkon bez forsáže 26,48 kN)
- MAX. RYCHLOST: 1 145 km/h
- DOLET: 1 080 km
- DOSTUP: 16 470 m
- VÝZBROJ: 1× 37mm kanon N-37 a 2× 23mm kanon NR-23, 2× raketnice UB-16-57 nebo 2× 250kg puma
Proti špionážním balonům
U čs. letectva se v roce 1955 nejdřív objevily dvě sedmnáctky, které nenesly palubní radar a měly sloužit jen k operacím ve dne za normálních povětrnostních podmínek a k přeškolení pilotů na nový typ. První z celkem 24 dodaných, radiolokátorem vybavených strojů MiG-17PF, dorazily do Československa v roce 1956, do výbavy je dostal 11. stíhací letecký pluk v Žatci a 1. v Českých Budějovicích. Působily jako přepadové a připsaly si řadu úspěšných zásahů.
Během 50. let se na naší obloze začaly objevovat ze Západu vypouštěné propagandistické, letákovými zásilkami naložené, ale též špionážní balony. Některé létaly ve výšce kolem 15 km a nesly fotografickou aparaturu mapující československé území. K jejich likvidaci vzlétali piloti sedmnáctek, které měly maximální dostup asi 16 600 m. Přepadové sedmnáctky sloužily hlavně k nočnímu stíhání a ostraze hranic za nepříznivých povětrnostních podmínek. Sériově se u nás ale nevyráběly a poslední dolétaly v roce 1968. Jejich licenční výroba ovšem běžela v Polsku a od roku 1956 i v Číně. Tam nesly označení Šen-jang J-5 a produkovaly se do roku 1969.
Nad Vietnamem
Sovětské i čínské MiG-17 se dostaly rovněž do výzbroje letectva severního Vietnamu, které začátkem února 1964 prohlásilo za bojeschopný 921. stíhací pluk. Bylo to právě v období, kdy se do konfliktu zapojilo americké letectvo. K prvnímu utkání s Američany došlo 3. dubna 1965. V dopoledních hodinách vzlétla čtyřčlenná formace sedmnáctek a utkala se se skupinou Vought F-8 Crusader. Pilot Pham Ngoc Lan jednu americkou stíhačku poškodil.
Další z vietnamských účastníků boje později uvedl: „Američané si stále neuvědomují, že i my máme stíhačky, a nevěří, že by se k nim ve vzduchu někdo vůbec odvážil přiblížit. Samozřejmě toho náležitě využíváme.“ Nejnebezpečnějším soupeřem vzdušných sil komunistického Vietnamu se staly americké F-4 Phantom II. Měly skoro dvakrát vyšší rychlost než MiG-17 a na rozdíl od nich mohly na velkou vzdálenost odpalovat samonaváděcí protiletadlové řízené střely.
