Na pokraji druhé domestikace: Jak se v blízkosti lidí mění chování šelem

Okolí sídlišť pravěkých lovců a sběračů nabízelo vlkovi (Canis lupus) snadno dostupnou potravu. Právě odpadky a zbytky z úlovků vlčí smečky neodolatelně lákaly. Staly se pojítkem mezi šelmou a člověkem a položily základy úplně první domestikace. Je prakticky jisté, že ze začátku se člověk pro domestikaci vlka cíleně nerozhodl. Úplně novou fázi vztahu mezi námi a divokými zvířaty odstartovalo rozhodnutí šelmy, která našla v blízkosti lidských příbytků příhodnější podmínky k životu.

Jak se stal z vlka pes

Později dávali lidé poloochočeným vlkům potravu cíleně a pouto mezi člověkem a šelmou se dále upevňovalo. Když se pak lidé natrvalo usadili v prvních vesnicích a městech, našli tu psi ještě příhodnější podmínky. Na tom se dodnes mnoho nezměnilo. „Nejlepší přítel člověka“ v lidské péči prosperuje. Odhaduje se, že celosvětové počty domácích psů se dávno přehouply přes půl miliardy. 

Vědci se dodnes neshodli, kde k ochočení vlka a jeho proměně na první psy došlo. Někteří dávají přednost představám, podle nichž vlk zdomácněl v jihovýchodní Asii. Jiní kladou kolébku psa na Blízký východ. Další umístili místo domestikace vlka do střední Evropy. Z genetických analýz DNA současných vlků a pravěkých i současných psů vyplývá, že populace vlka, ze které vzešel domácí pes, už zmizela. Buď vymřela, nebo byla vyhubena.

Nezastupitelná role šelem

Pronásledování vlků má dlouhou tradici. Kultury, jejichž živobytí záviselo na pastevectví, viděly ve velkých šelmách hrozbu pro stáda. Jenže když se lidem podařilo na rozsáhlých územích vlky vyhubit, začala být jasná jejich nezastupitelná role v přírodě. Šelmy drží pod kontrolou populace velkých býložravců. To se následně promítá i do stavu vegetace. Vlk také konkuruje menším šelmám, např. v Severní Americe bránily početnější populace vlků šíření kojota. 

Od tohoto poznání byl už jen kousek k vlčí „rehabilitaci“ a cílenému vysazování šelem do lokalit, kde byly vyhubeny. Jednou z nejznámějších úspěšných reintrodukcí vlka představuje jeho vysazení na území Yellowstonského národního parku v USA. 

Lidem se nevyhnou

Velké šelmy se tedy vracejí na místa, kde byly před staletími vyhubeny. Platí to i o vlcích a svědky jejich comebacku jsme i v Čechách. Podle některých vědců vlčí návraty dokonce v současnosti nabízejí řadu příležitostí k repríze domestikace této šelmy. 

Jenže dnešní svět je úplně jiný, než ten, v kterém padaly lovcům za oběť poslední volně žijící šelmy. Člověk osídlil i místa, která byla ještě před sto lety obydlena jen řídce. Poslední oblasti s poměrně nenarušenou přírodou proměnil na kulturní krajinu. Jestli v pravěku vlk lidská sídla cíleně vyhledával, dneska se jim už nemůže vyhnout. Žije v těsném kontaktu s člověkem bez ohledu na to, zda chce nebo ne. 

Skutečně probíhá za těchto podmínek přímo před našima očima druhá domestikace vlka? Zevrubné analýze podrobil tento jev australsko-americký tým vedený zoologem Thomasem Newsomem z Deakin University v australském Barwoodu ve studii publikované ve vědeckém časopise BioScience. 

Život vedle člověka

Především v podmínkách Evropy se vlci ocitají v hustě osídlené krajině. Newsom a jeho tým zjistili, že významnou část jejich jídelníčku pak tvoří domácí zvířata, jejich mršiny nebo odpadky. Například řečtí vlci loví domácí prasata, kozy a ovce. Ve španělské Galicii mají vlčí smečky přednostně spadeno na koně a dobytek pasoucí se na horských loukách. Tento trend je jasně patrný i mimo Evropu. Například ve středním Íránu se vlci živí především domácí drůbeží, kozami a odpadky. 

Při výzkumu života vlků provedeném po roce 1940 byla zjištěna konzumace potravy pocházející od člověka u dvou třetin smeček. V celosvětovém měřítku tvoří potrava pocházející od člověka v průměru asi třetinu vlčího jídelníčku. 

Někdy jsou vlci ke konzumaci této potravy víceméně donuceni, protože stavy velkých býložravců klesly na nízkou úroveň a šelmám nestačí. V přírodě je vlk velmi přizpůsobivý, a pokud některé kořisti významně ubude, najde si za ni rychle náhradu. V dobách nouze loví vlci zajíce a králíky a dokonce i drobné hlodavce. Nevyhýbají se ani lovu ptáků a ryb nebo menších šelem. V krajině přeměněné a osídlené člověkem se vlkům jako náhradní zdroj potravy nabízí právě domácí zvířata a odpad z lidských sídel. 

Někdy je však vlčí preference potravy pocházející od člověka výsledkem volby šelem. To platí například o vlcích v Íránu, kteří loví domácí zvířata a konzumují odpadky i v podmínkách, kdy je kolem nich dostatek volně žijících velkých býložravců. Vlci hledají instinktivně takové zdroje potravy, které jsou stálé a lze z nich čerpat s co nejmenší námahou a rizikem. To jim nabízí právě potrava pocházející od člověka. Pokud jsou vlci v současnosti aspoň někde do značné míry závislí na potravě pocházející od lidí, pak je namístě se ptát, jak se tím mění jejich způsob života a jaký dopad to má na samotné vlky a jejich populace. 

Změny života volně žijících šelem

Život v blízkosti člověka mění život celé řady šelem. Obří skládky komunálního odpadu u velkých australských měst například nabídly psům dingo (Canis dingo) dostatek potravy a ti tomu přizpůsobili svůj životní styl. Jejich původně rozlehlý životní areál se drasticky zmenšil, když omezili pohyb na blízkost skládek. Žijí tu nejen ve vyšších koncentracích, ale zvětšil se i počet členů v jednotlivých smečkách. Skladba jejich jídelníčku se vzdálila potravě volně žijící šelmy a přiblížila se složení stravy domácích psů. Dnes už se příměstští dingové liší od dingů žijících v divočině australského vnitrozemí dokonce i geneticky a tvoří tak samostatnou vyhraněnou populaci. 

Podobnou proměnou prošly v blízkosti lidských sídel populace izraelských lišek obecných (Vulpes vulpes). Dostatek potravy z městského odpadu a skládek u nich vede k vyšší plodnosti a k prodloužení života. Zdaleka ne všechny šelmy ale v blízkosti člověka prosperují, i když se do blízkosti lidských sídel tlačí. Američtí medvědi baribalové (Ursus americanus) jsou sice v blízkosti člověka plodnější, ale zdaleka se nedožívají tak vysokého věku jako jejich příbuzní z volné přírody. Mnozí z nich padnou za oběť srážkám s automobily. Populace příměstských baribalů tak neprosperují, ale spíše živoří.

„Ochočení“ lvi a medvědi v ulicích

O tom, že život velkých šelem a lidí v těsném sousedství vede k vyšší vzájemné toleranci a určitému „ochočení“ šelem, svědčí přiklad posledních asijských lvů (Panthera leo persica) v západoindickém Národním parku Gir. Důsledná ochrana zajistila tamější lví populaci trvalý růst. Mezi roky 2010 a 2015 se zvýšil počet tamějších lvů o 27 % a přehoupl se přes pět stovek. S tím je spojený zvýšený počet útoků lvů na dobytek pasoucí se v sousedství národního parku. Lvi si v Národním parku Gir na blízkost lidí už tak zvykli, že návštěvníci mohou při jejich pozorování opustit bezpečí kabin svých automobilů. Pro turistický ruch je to bezesporu vítaný fenomén. Zároveň je to ale i ukázka toho, jak asi mohly vypadat počátky soužití člověka a vlka při domestikaci psa. 

Do soužití s člověkem jsou natlačeni i medvědi lední (Ursus maritimus). Časnější tání ledu na hladině Severního ledového oceánu vyhání tyto šelmy na pevninu a nutí je trávit na souši podstatně delší část roku. Zatímco na zamrzlém moři si medvěd lední dokáže sehnat dostatek kvalitní potravy lovem tuleňů, na souši byl zvyklý během krátkého polárního léta na hubenou dietu a čerpání energie z tukových zásob. Prodloužení suchozemské sezóny nutí medvědy hledat alternativní zdroje potravy. Jedním jsou i skládky odpadu v blízkosti měst. Dobře známé jsou problémy s ledními medvědy, které vznikají v posledních třech desetiletí v americkém městě Churchill. Šelmy vyhnané tajícím ledem z Hudsonova zálivu se stěhují do blízkosti města a při hledání potravy pronikají i do jeho ulic. 

Co čeká vlky v sousedství lidí?

V řadě lokalit, kde se vlci dostávají do těsného kontaktu s lidmi, loví tyto šelmy domácí zvířata, konzumují odpadky a ustupují ze své původní role vrcholných predátorů. Tím se mění i jejich příspěvek k obnově původních ekosystémů, např. snížením četnosti velkých přežvýkavců a zvýšením druhové pestrosti vegetace. Především lov domácích zvířat je důvodem pro intenzivní pronásledování vlků. 

Život v blízkosti člověka a konzumace odpadků jsou provázeny poměrně silným přírodním výběrem. Do výhody se dostávají vlci, kteří ztrácejí plachost a lépe tráví škroby, na něž je lidská potrava a tudíž i odpadky bohatá. I tyto změny jen rekapitulují procesy provázející domestikaci psa. Ztráta plachosti v populaci vlků žijících v blízkosti člověka sehrála v pravěku při domestikaci psa nezastupitelnou úlohu. Adaptace na potravu s vysokým podílem škrobů proběhla později, až u psů chovaných prvními zemědělci.

Repríza po desítkách tisíc let

V neposlední řadě přináší život vlků v blízkosti člověka řadu příležitostí ke křížení s domácími psy. K tomuto křížení zjevně docházelo opakovaně už v minulosti. Svědčí o tom novější příměsi vlčí krve v řadě psích plemen. Nebyl to však nijak častý jev. Dnes může být u malých populací vlků žijících v blízkosti člověka křížení se psy častější a jeho vliv na vlky významnější. Zvláště když geny psů přinášejí do vlčí populace vlohy, které usnadňují soužití s člověkem.

TIP: Pohled z očí do očí: Tajemství pevného pouta mezi lidmi a psy

Část vlčí populace žijící ve volné přírodě se relativně nemění. Vlk se tak v současnosti dělí na divokou populaci a řadu menších populací různě adaptovaných na soužití s člověkem. Na mnoha místech světa najednou se tak stáváme svědky reprízy pravěkých počátečních fází domestikace vlka a vzniku psa.