Na Měsíci podruhé: Před 55 lety vyrazilo lidstvo znovu na Měsíc

Psal se pátek 14. listopadu 1969 a nad kosmodromem v Kennedyho kosmickém středisku na Floridě nepanovalo právě nejhezčí ráno. „Když se náš mikrobus zastavil u rampy 39A, visely mraky sotva tři sta metrů nad zemí a lilo jako z konve,“ vzpomínal člen posádky Apolla 12 Alan Bean, mířící na svůj první kosmický let. Kromě něj tvořili posádku zkušení veteráni z programu Gemini, velitel Charles „Pete“ Conrad a pilot mateřské lodi Richard „Dick“ Gordon, na nějž čekala nevděčná úloha vyčkávání na lunární orbitě. 

Deštivý vzlet „dvanáctky“ přijel na Floridu na vlastní oči sledovat prezident Richard Nixon a podle úvah šéfa astronautů Donalda Slaytona právě jeho přítomnost na základně dodala vedoucím pracovníkům NASA trochu odvahy start lunární expedice kvůli špatnému počasí neodvolat. 

První potíže

V 11:22 dopoledne místního času se tak Saturn V zvedl z rampy a zamířil k zataženému nebi. Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat: Pouhých 36 sekund po startu uhodil do rakety o výšce asi 110 m blesk! Díky její masivní konstrukci se však v podstatě nic vážného nestalo a let pokračoval dál. Výboj vyřadil z činnosti palivové články v servisním modulu, které generovaly elektřinu reakcemi při míchání kapalného vodíku a kyslíku. S využitím instrukcí z řídicího střediska je ovšem astronauti brzy znovu zprovoznili. 

Apollo 12 vyletělo na nízkou zemskou orbitu se sklonem asi 30° vůči rovníku a ředitel směny v řídicím středisku v Houstonu Gerry Griffin zažíval horké chvíle – pustit loď k Měsíci, nebo jí nařídit nouzové přistání? Je Apollo 12 po zásahu bleskem bezpečné, nebo vážně poškozené? Na rozhodnutí mu zbývalo asi 90 minut. 

Griffin a jeho letoví kontroloři připravili několik testů, jež posádka na orbitě následně provedla. Po jejich vykonání se zdálo, že velitelský i servisní modul pracují tak, jak mají. Nikdo však nemohl znát stav přistávacího lunárního modulu, který byl uzavřený v aerodynamickém krytu horního stupně Saturnu V a kromě pár ohřívačů zůstával zcela vypnutý. Podle expertů měl být v pořádku, nemohli si však být jistí, dokud do něj nevstoupí astronauti. Popsaný manévr se prováděl až po navedení lodi na dráhu k Měsíci, takže Griffinovi v podstatě stejně nezbývalo než povolit poslední zážeh horního stupně Saturnu a odlet ze zemské orbity. Pozdější kontroly provedené Conradem a Beanem potvrdily připravenost modulu k přistání na povrchu zemského souputníka. 

Dosednutí podle plánu

Na oběžnou dráhu Měsíce bylo Apollo 12 navedeno v noci ze 17. na 18. listopadu, načež se Conrad s Beanem přesunuli do lunárního modulu Intrepid. Po oddělení od mateřské lodi s Gordonem na palubě pak 19. listopadu úspěšně přistáli v Oceánu bouří, v západní části přivrácené polokoule. Armstrong s Aldrinem o čtyři měsíce dřív přeletěli plánovanou přistávací plochu v Moři klidu skoro o 5 km, což si však nová posádka nemohla dovolit, protože dosedala na přesný cíl – do míst zkoumaných na jaře 1967 americkou sondou Surveyor 3. 

Geology velmi zaujaly snímky okolního terénu, v konstrukčních možnostech automatu však bohužel nebylo odebírat vzorky a provádět rozbor přímo na Měsíci. Úlohy se tedy o dva a půl roku později zhostila Conradova posádka. Měla také najít samotný Surveyor a přivézt zpět na Zemi jeho části, aby mohli technici prozkoumat dlouhodobý vliv lunárního prostředí na pozemské přístroje. 

Conrad a Bean po přistání sondu z okének svého modulu neviděli. Dali si pauzu na jídlo a pak se připravovali na první výstup. Mezitím nad nimi ve výšce asi 110 km přelétl Gordon ve velitelském modulu Yankee Clipper a pomocí teleskopu potvrdil, že lunární modul stojí skutečně asi jen 180 m od Surveyoru 3. 

Minuta za sto tisíc

Při sestupu po žebříku lunárního modulu na povrch Měsíce parodoval Conrad slavná Armstrongova slova: „Člověče, pro Neila to možná byl malý krok, ale pro mě je obrovský!“ Po chvíli i on ohlásil, že vidí opodál siluetu Surveyoru. První výstup trval 3 hodiny a 39 minut a dvojice při něm fotografovala terén, sbírala vzorky hornin a půdy, rozestavila sadu vědeckých přístrojů ALSEP s plánovanou dvouletou životností a také detektor slunečního větru. 

Součástí výbavy Apolla 12 se poprvé stala barevná televizní kamera, ale bohužel nevydržela fungovat dlouho. Podle oficiálních zpráv ji Bean nedopatřením zamířil do Slunce a zničil tak její optické senzory. Nepomohly rady na opravu z Houstonu ani Beanova naštvaná rána do kamery kladivem. „Promyšlená oprava, to se pozná odborník,“ pochválil ho spojař z Houstonu. „Ale už ji nech být, stálo by to moc času.“ Uvádí se, že minuta práce astronautů na Měsíci měla tehdy hodnotu asi sto tisíc dolarů, jdoucích z peněženek amerických daňových poplatníků. 

Bacil, nebo mýtus?

Po spánku ve stísněném lunárním modulu vyrazili oba muži podruhé a naposled na procházku planinami Oceánu bouří. Hlavním cílem se stala sonda Surveyor 3, kterou zblízka fotografovali, načež se pustili do odebírání některých jejích částí pro pozdější pečlivé zhodnocení v laboratoři. Šlo například o osmikilovou televizní kameru, lopatku poháněnou motorem, kousky televizního kabelu či hliníkové izolace. 

Dodnes se můžeme setkat s informacemi, že se uvnitř zmíněné kamery podařilo na Zemi objevit bakterie streptokoka, jež na našem souputníkovi přežily několik let. NASA to však označuje za nepotvrzený mýtus – mikrobi se do přístroje měli dostat opět až po návratu Apolla 12 na rodnou planetu. 

Nejdřív svlíknout!

Poslední výstup Conrada s Beanem trval 3 hodiny a 48 minut. Po celkovém pobytu na povrchu Měsíce v délce skoro 32 hodin odstartovali zpět na oběžnou dráhu a spojili se s velitelskou lodí. Traduje se, že když pilot viděl na druhém konci tunelu jejich skafandry celé špinavé od šedého měsíčního prachu, zakázal kolegům vstup do lodi, dokud se nesvléknou. 

Po přenesení geologických vzorků a odhození již nepotřebného lunárního modulu se trojice věnovala ještě průzkumu Měsíce z jeho orbity a fotografovala plánovaná přistávací místa pro Apollo 13 a 14 na následující rok. „Dick změnil rovinu dráhy a já jsem snímal oblasti pro budoucí dosednutí: Fra Mauro, Lalande a Descartes,“ vzpomínal Bean na poslední chvíle na lunární orbitě. „Jenže když už jsem byl hotový, otevřela se nedopatřením kazeta Hasselbladu – a mohl jsem začít znova. Strávil jsem tím prakticky celý den.“ 

Jednadvacátého listopadu, po 45 obletech Měsíce, zažehlo Apollo 12 motor a zamířilo zpět k Zemi. Po úchvatném pozorování zatmění Slunce modrou planetou vstoupili astronauti ve velitelském modulu do zemské atmosféry. Přistáli 24. listopadu v Tichém oceánu, nedaleko letadlové lodi USS Hornet. Mise „dvanáctky“ trvala přesně 10 dnů, 4 hodiny, 36 minut a 25 sekund.