Můžeme skutečně někdy terraformovat Mars?

Téměř každý sci-fi příběh začíná (a někdy končí) vytvořením podmínek na Marsu podobných těm, jaké panují na Zemi. Jak reálná je ale skutečná terraformace Marsu?

15.07.2021 - Zuzana Rychlá a ČTK



Je pravdou, že v minulosti vypadal Mars úplně jinak, než jako ho známe dnes. Před miliardami let měl Mars hustou atmosféru bohatou na uhlík, jezera a oceány tekuté vody a pravděpodobně dokonce i bílé načechrané mraky. A to bylo v době, kdy naše Slunce bylo menší a slabší, ale občas mnohem intenzivnější než dnes – jinými slovy, naše sluneční soustava je nyní mnohem příznivějším místem pro život než před třemi miliardami let, a přesto Mars je rudý a mrtvý.

Mars byl odsouzený k záhubě od samého začátku. Je menší než Země, což znamená, že se ochladil mnohem rychleji. Jádro naší planety je stále roztavené a tato rotující polotekutá hmota bohatá na železo ve středu Země napájí naše silné magnetické pole. Toto magnetické pole je doslova silové pole schopné zastavit a odklonit sluneční vítr, což je nekonečný proud vysokoenergetických částic tryskajících ze Slunce.

Když se Mars ochladil, jeho jádro ztuhlo a jeho magnetické silové pole se vypnulo, čímž byla atmosféra rudé planety vystavena pustošení slunečního větru. Během asi 100 milionů let sluneční vítr odvál marsovskou atmosféru. Když tlak vzduchu poklesl na téměř vakuum, oceány na povrchu se vyvařily a planeta vyschla. Zní to tak mučivě: Mars byl opravdu kdysi podobný Zemi. Existuje ale nějaký způsob, jak mu vrátit jeho dřívější slávu?

Globální oteplování rudé planety

Naštěstí – nebo bohužel, v závislosti na úhlu pohledu – máme my lidé se zahříváním planet spoustu zkušeností. Staletími emisí uhlíku jsme nechtěně zvýšili povrchovou teplotu Země pomocí jednoduchého skleníkového mechanismu. Vypouštíme množství oxidu uhličitého, který je opravdu dobrý pro propouštění slunečního záření a pro zabránění úniku tepelného záření, takže se na Zemi chová jako obrovská neviditelná deka. Zvýšené teplo podporuje odpařování oceánů do atmosféry, která tak dostává další krycí vrstvu, čímž se zvyšuje teplota, která odpařuje více vody a víc zahřívá planetu.

Když to funguje na Zemi, možná by to mohlo fungovat i na Marsu. Atmosféra Marsu se zcela vytratila do vesmíru, ale Mars má v polárních čepičkách obrovské zásoby vodního ledu a zmrzlého oxidu uhličitého a některé další se nacházejí těsně pod povrchem po celé planetě.

Pokud bychom dokázali nějak ohřát polární čepičky, mohlo by to uvolnit dostatek uhlíku do atmosféry, aby se nastartovalo skleníkové oteplování. Jediné, co bychom pak mohli dělat, by bylo stáhnout se, sledovat a čekat několik století, než fyzika udělá svou práci a promění Mars na mnohem méně ošklivé místo.

Bohužel tento jednoduchý nápad pravděpodobně nebude fungovat. Prvním problémem je vývoj technologie pro zahřátí pólů. Návrhy se pohybovaly od zanášení prachu na póly, aby odrážely méně světla a zahřívaly se, až po vybudování obrovského vesmírného zrcadla, které by na póly zamířilo více světla a tím i tepla. Všechny nápady však vyžadují radikální skoky v technologii a výrobu ve vesmíru, jež je daleko nad rámec toho, čeho jsme v současné době schopni. V případě vesmírného zrcadla bychom potřebovali vytěžit asi 200 000 tun hliníku ve vesmíru, zatímco v současné době jsme schopni těžby… no, nula tun hliníku ve vesmíru.

A pak je tu nešťastné poznání, že na Marsu není tolik CO2, aby spustil ucházející trend oteplování. V současné době má Mars méně než procento tlaku vzduchu, jaký je na Zemi na hladině moře. Pokud bychom dokázali odpařit každou molekulu CO2 a H2O na Marsu a dostat ji do atmosféry, rudá planeta by měla... dvě procenta tlaku vzduchu na Zemi. 

Potřebovali bychom dvakrát tolik atmosféry, abychom zabránili tomu, aby se na pokožce nevařil pot, a desetkrát tolik, abychom nepotřebovali tlakový oblek. A to nemluvíme o nedostatku kyslíku.

Udělejme Mars znovu pohostinným

Abychom čelili tomuto nedostatku snadno dostupných skleníkových plynů, existuje několik radikálních návrhů. Možná bychom mohli mít továrny vypouštějící chlorofluorované uhlovodíky, které jsou opravdu ošklivým skleníkovým plynem. Nebo bychom mohli přitáhnout nějaké komety bohaté na amoniak z vnější sluneční soustavy. Amoniak je totiž skvělá skleníková vrstva a nakonec se rozpadne na neškodný dusík, který tvoří většinu naší atmosféry.

TIP: Rudá planeta na dosah? Kdy se vydáme na Mars a jaká jsou největší rizika cesty?

Za předpokladu, že dokážeme překonat technologické výzvy spojené s těmito návrhy, stále existuje jedna velká překážka: nedostatek magnetického pole. Pokud neochráníme Mars, může každou molekulu, kterou dostaneme do atmosféry, sluneční vítr smést pryč. Nebude to snadné. Kreativních řešení je spousta.

Možná bychom mohli postavit obrovský elektromagnet ve vesmíru, abychom odvrátili sluneční vítr. Možná bychom mohli opásat Mars supravodičem a dát mu umělou magnetosféru. Přirozeně ani zdaleka nejsme tak sofistikovaní, abychom realizovali byť jen jedno z těchto řešení. Mohli bychom tedy někdy v budoucnosti terraformovat Mars a udělat ho pohostinnějším? Jistě, možné to je – naštěstí nám v cestě nestojí žádný základní zákon fyziky...


Další články v sekci