Mocní bankéři středověku: Templáři vybírali daně a provozovali bankomaty
Na sklonku vrcholného středověku se předchůdci dnešních bankéřů stali – trochu překvapivě – „chudí rytíři Kristovi“, řád templářů. Společenství zasvěcené boji ve Svaté zemi vybudovalo finanční impérium, u nějž si půjčovali i králové
Peníze jsou motorem jakékoliv války, a tedy i Svaté. Aby si řád mohl dovolit chránit jeruzalémský Boží hrob a podporovat křižácké státy v Palestině, musel si vybudovat dobrou ekonomickou základnu. Z darů, jež mu věnovali vstupující rytíři, vydržoval síť panství. Z jejich výnosů se pak shromaždovaly peníze, nakupovaly zbraně a organizovaly cesty do Svaté země. Jelikož se převoz financí pojil se značným rizikem – počínaje potopením lodi přes lupičství –, vyvinul řád systém pravidelných a střežených konvojů.
Díky nim začal záhy nabízet bezpečné posílání peněz. Poutníci si mohli uložit sumu v opevněném sídle, tzv. komendě, a obratem obdrželi směnku. Pokud ji předložili v jakékoliv jiné komendě, pokladník jim částku opět vydal. Za službu si řád sice nic neúčtoval, ale očekávalo se, že se poutník odvděčí darem.
Protože byly templářské hrady příslovečně pevné a dobře střežené, řada bohatých měšťanů si navykla ukládat tam své cennosti a finance do úschovy. Templáři pak vybírali drobný poplatek za to, že fakticky provozovali první bankovní schránky, u nichž dávali záruku, že nebudou vykradeny či zničeny.
Bezpečná úschova
Jak templářský řád bohatl a v určitých centrech soustřeďoval kvůli množství poutníků velké sumy, začali se o jeho služby zajímat také králové a šlechtici. Zejména panovníci, obvykle trpící nedostatkem financí, pak místo splácení předávali řádu do pronájmu půdu, hrady či práva na určité výnosy.
Především v Irsku a jižní Francii, ležících mimo bezprostřední dosah panovnického dvora, získávali templáři právo vybírat daně či cla jako formu splácení trvale obnovovaných půjček. Coby výběrčí daní i pronajímatelé půdy bývali obvykle efektivnější než vladař, což vyvolávalo nenávist lokálních elit. Odpor vůči řádu se projevoval také v lidových vrstvách, jež obvykle znaly templáře jen coby místní lichváře a výběrčí daní.
Pád mocného řádu
Když roku 1291 ztratili křižáci pádem Akkonu poslední výspu ve Svaté zemi, templáři v očích mnoha lidí nejen selhali, ale jejich další existence už ani nebyla opodstatněná. Přední věřitelé, vedeni francouzským králem Filipem IV., se s nimi rozhodli vyrovnat účty a dosáhli zrušení řádu i zabavení jeho majetku.
TIP: Buřiči a rebelové: Templáři v městech pražských
Služby, které templáři poskytovali, tím však nezmizely. Ve stínu řádu, operujícího na mezinárodní úrovni, se rozvinulo podnikání místních směnárníků. Také oni, protože museli vyměňovat nepřeberné množství obíhajících platidel, disponovali okovanými truhlicemi se solidní hotovostí. Po pádu templářů už jen skoupili dlužní úpisy a převzali jejich klientelu.
