Minas de Riotinto: Krajina vyprahlé krásy

V 19. století potřebovaly evropské továrny ohromné množství síry a mědi, aby dokázaly pokrýt rostoucí poptávku vrcholící průmyslové revoluce. Pozornost Velké Británie, coby tehdejší světové velmoci, se proto záhy stočila k rozsáhlým dolům na drahé kovy v okolí španělské řeky Tinto. Započal tím sto let trvající nerovný vztah – nicméně důlní region, ležící asi šedesát kilometrů severozápadně od andaluské metropole Sevilly, z něj „těží“ dodnes.

Tisíce let dobývání

Ceněné nerosty získávali lidé z půdy v oblasti dnešní obce Minas de Riotinto zřejmě už v době měděné a bronzové. Prvního významného vrcholu však tamní těžba dosáhla za nadvlády Římanů nad Iberským poloostrovem a některé pozůstatky po starověké civilizaci jsou v místě patrné dodnes: Například na okraji sousední vesnice La Dehesa se na rozsáhlé planině ve stínu borovic zachovala římská nekropole z přelomu letopočtu, přestože ji později zčásti zničila právě důlní činnost. V poslední čtvrtině 2. století ruch dobývání utichl, ale hornická osada zůstala osídlená ještě přinejmenším do 4.–5. století.

Následně se těžba obnovila až po roce 1725, kdy švédský inženýr Liebert Wolters Vonsiohielm získal třicetiletou koncesi na využívání ložisek. V polovině 18. století vyrostlo několik hutí a do stejné doby sahají kořeny samotné obce Minas de Riotinto. Roku 1873 koupila doly britská společnost Rio Tinto Company Ltd. a za pouhé dva roky vybudovala i železniční trať až do přístavního města Huelva, vzdáleného asi šedesát kilometrů – a to včetně kilometrového mola, které umožňovalo nakládat vytěžený materiál z vlaků přímo na lodě.

Konec britské éry

Rozvíjející se důlní a hutní činnost lákala do oblasti další a další obyvatele, takže postupně vyrostla řada dělnických osad, ale třeba i viktoriánská čtvrť Bella Vista pro britské manažery a inženýry. V dubnu 1902 však došlo k ohromnému pohybu zeminy a velká část domů v Minas se zřítila. Stejnojmenná obec tak znovu vyrostla o několik stovek metrů dál. V roce 1954 pak důlní komplex přešel do španělských rukou, což znamenalo konec britské „nadvlády“.

Jenže mnohá ložiska se postupně vyčerpala a pokles mezinárodních cen přivedl městečko do hluboké krize. V 80. letech se několik průmyslových a důlních provozů uzavřelo a roku 1984 projel po kolejích do Huelvy poslední pravidelný vlak. Ikonický povrchový důl Corta Atalaya, považovaný za největší v Evropě, přestal fungovat v roce 1992 a místní lidé poprvé po několika staletích ztratili hlavní zdroj obživy. I proto se na konci 20. století objevily různé kulturní a turistické iniciativy, jež se snažily úpadek zmírnit: Zrodil se tak Hornický park Riotinto – a záhy se proměnil v turistický magnet, který dnes do marsovské krajiny láká bezpočet zájemců nejen ze Španělska.

Vlakem na rudou planetu

Největší část návštěvníků přitahuje do Minas atrakce v podobě jízdy vlakem po obnoveném úseku původní důlní dráhy. V dřevěných vagonech zrekonstruovaných podle plánů z 19. století si lze užít zhruba dvacetikilometrovou projížďku údolím řeky Tinto, jejíž název znamená „tmavě červená“ – a přesně takovou barvu tamní velmi kyselá voda skutečně má. Jde o důsledek výskytu mikroorganismů, které oxidují obsažené minerály a tím řece dodávají její „krvavý“ vzhled (viz Mrtvá řeka plná života). Na trať navíc občas vyrážejí také parní lokomotivy a jsou mezi nimi i dvě nejstarší ve Španělsku, jež dosud zůstávají v provozu.

Historická souprava ovšem nepředstavuje jediný vlak, ze kterého se dá krajina proměněná těžbou objevovat. Nadšenci vesmíru se mohou pro změnu v pneumatickém vláčku vydat i na místa, kde NASA, Evropská kosmická agentura a další instituce již léta provádějí výzkum a testy související především s rudou planetou. Návštěvnický okruh nazvaný přiléhavě Mars na Zemi zavede zájemce do Rudé země či k Velké černé zdi, kde zažijí téměř dokonalou iluzi vzdáleného vesmírného světa.

Ve skutečnosti jde však o víc než o pouhou iluzi: Již zmiňovanou evropskou a americkou kosmickou agenturu i řadu předních španělských institucí zaujala jedinečná geologická stavba oblasti natolik, že se v okolí Minas de Riotinto rozhodly uskutečnit mimo jiné simulace pilotovaných misí na Mars a na Měsíc. Například projekt Moonwalk z roku 2016 se tak zaměřil hlavně na testování spolupráce astronautů a robotů; zatímco NASA se snažila na základě výskytu mikroorganismů v řece Tinto zjistit, zda by nemohl podobný život prosperovat i ve srovnatelně nehostinných podmínkách rudé planety.

Do hlubin římského dolu

Ani samotné městečko Minas de Riotinto přitom rozhodně není jen místem, kde lze při návštěvě pitoreskní andaluské oblasti přespat. Muzeum v budově někdejší nemocnice společnosti Rio Tinto Company přibližuje různé civilizace a epochy, které hornickou historii regionu utvářely. Tamní hlavní lákadlo pak tvoří věrná napodobenina římského dolu, ale také luxusní úzkorozchodný „mahárádžův vagon“, postavený roku 1892 pro cestu královny Viktorie do Indie.

Stoletá britská přítomnost se ovšem nejlépe zračí ve čtvrti Bella Vista vybudované ve viktoriánském duchu, kde si imperiální manažeři a inženýři izolovaní od místních dělníků udržovali své zvyky a privilegia. V srdci tohoto britského „ostrova“ se zachovala mimo jiné Casa 21 neboli dům č. 21 z roku 1885, s dobovým nábytkem a zařízením navozujícím atmosféru přelomu 19. a 20. století. Jeho místnosti tedy snadno vyvolají představu čajového dýchánku i volného času tráveného při sportech, které tehdejší Španělsko ještě neznalo – jako byl tenis, pólo, kriket či třeba fotbal. Někdejší věhlas místních dolů však dávno odvál čas a jeho slabou ozvěnu dnes odráží jediné ložisko, Cerro Colorado, kde v roce 2015 obnovila těžbu kyperská společnost Atalaya Mining.