Stříbrný pramen: Dřina, špína a mizérie v bolivijských dolech v Potosí

Vliv zmíněné hory na bohatství španělského světa se nedá dostatečně vyjádřit: Ještě dnes se v evropské zemi používá rčení, že něco „stojí za Potosí“, tedy že je to k nezaplacení. Zdánlivě bezedné stříbrné doly, jejichž výnos španělská koruna danila, ji v 16. století katapultovaly mezi přední velmoci starého kontinentu. A cenným zdrojem zůstávají dodnes. 

Ohromné poklady v nitru Cerro Rico neboli „bohatého kopce“ se podařilo objevit jednoho lednového večera roku 1545 – tedy aspoň podle legendy. Indián Diego de Huallpa tehdy následoval zaběhnutou lamu po svahu hory, ale zastihl ho soumrak. Rozhodl se proto rozdělat oheň a počkat do rána. Jaké však bylo za úsvitu jeho překvapení, když vedle svého lůžka objevil roztavený kus stříbra. Zda našel ztracené zvíře, pověst nepraví. Zato podle ní tímto nevinným nálezem započala staletí trvající těžba: Pastevec si událost nenechal pro sebe a zpravil o ní svého pána, španělského conquistadora Juana de Villarroela.

Hrozí jí zkáza

Jak tvrdí významný španělský kronikář inckého původu Inca Garcilaso de la Vega, předkové o bohatství ukrytém v kopci, jejž nazývali Sumaq Urqu čili „krásná hora“, věděli již dlouho. Když ovšem za vlády předposledního Inky Huayny Capaca chtěli jeho vyslanci stříbro těžit, uslyšeli prý varovný hlas: „Pán ho má přichystané pro jiné, kteří přijdou později.“

A skutečně – z masivu dnes pocházejí čtyři pětiny veškerého vytěženého stříbra na světě (viz Zdroj bohatství). Podle bolivijského Vojenského geografického ústavu je ovšem hora natolik narušená šachtami, že se každou minutu propadá o 0,3 milimetru a ztrácí svůj někdejší kónický tvar. Přestože spolu s přilehlým městem Potosí patří od roku 1987 na seznam UNESCO, hrozí jí zkáza. Vláda proto zakázala další těžbu v nadmořské výšce přesahující čtyři tisíce metrů.

Bohatství i prokletí

Dobývání stříbra v Cerro Rico započalo hned roku 1545. Španělé v místě založili důlní kolonii a neváhali zotročit domorodce. Podle tradičních ustanovení říše mělo inckým rolníkům stačit pětašedesát dní ročně na obdělávání vlastní půdy a po zbytek času museli pracovat pro panovníka. Evropští dobyvatelé popsaný systém služby státu jednoduše převzali, avšak místo královských polí či staveb zahnali indiány na většinu roku do dolů. 

Horníci dřeli v průměru patnáct hodin denně bez ochranných prostředků, pouze s jednoduchými koši na zádech. Úmrtnost v takových podmínkách byla ohromná a lidské zdroje omezené, takže záhy přišli na řadu otroci z Afriky. Ti ovšem pro změnu strádali kvůli značné nadmořské výšce a vinou nových technik extrakce stříbra i z méně výnosné rudy, kdy se využívala toxická rtuť. Zatímco tedy evropská mocnost bohatla (v koloniální éře přispělo Potosí do státní kasy cenným kovem v dnešní hodnotě asi padesáti miliard dolarů), v dolech přišlo za dobu jejich největší slávy o život údajně až osm milionů lidí. 

Trnitá cesta za snem

Situace horníků se mírně zlepšila až roku 1825, kdy Bolívie vyhlásila nezávislost. Ve 20. století se pak šachty dočkaly i zavedení elektřiny, nicméně ty nejlepší žíly byly již dávno vytěžené. V roce 1985, po pádu cen stříbra na světových burzách, se vláda rozhodla doly kvůli neekonomickému provozu uzavřít. Horníci tak rázem ztratili zdroj obživy, a řada z nich proto dál neúnavně vstupovala do bludiště chodeb vyzbrojena dynamitem a s nadějí, že narazí na nový zdroj bohatství. 

Bolivijské úřady hornickým družstvům stále prodávají časově omezené koncese, takže mohou v prachu a tmě pokračovat ve svém vyčerpávajícím snažení. Oficiální statistiky sice neexistují, v dolech však prý dodnes zahyne až čtrnáct lidí měsíčně. A ti, kdo vyváznou živí, umírají na silikózu plic zhruba v pětačtyřiceti letech. 

Pod dohledem bohů

Zvládnout nelidské podmínky a mnohdy i čtyřiadvacetihodinové směny pomáhají horníkům přesně dodržované rituály. Důl vnímají coby ztělesnění Pachamamy, matky Země, a podle toho k němu přistupují. Dovnitř například nesmí vejít žádná menstruující žena, jinak by mohla bohyně žárlit a nechat zmizet právě nalezenou žílu. Protože se v dole coby těle Pachamamy nesmí jíst ani spát, převalují horníci neustále v ústech sežvýkanou koku, která je udrží vzhůru a při síle. Na jejich straně navíc stojí vládce podsvětí El Tío, jakási kombinace indiánských bohů Supaye, Huariho a křesťanského ďábla. Nabývá podoby rohatého tvora, často s velkým ztopořeným penisem, a nerad zůstává sám: Proto mu kopáči denně přinášejí koku a dělí se s ním o cigarety i alkohol. 

Vždy 1. srpna přicházejí také šamani, aby spolu s celou komunitou pro El Tía obětovali. Kolem vchodu do právě aktivní štoly, na vozíky i nářadí se rozetře krev zabitých lam, zatímco srdce přinesou indiáni dovnitř a položí je k nohám bohovy sošky. Poté nechají vládce podsvětí o samotě, aby si mohl dary vychutnat. Popsané rituály přitom v očích horníků neznamenají žádný konflikt s katolictvím, k němuž se hlásí. Vše na povrchu zkrátka patří Bohu, Ježíši Kristu a Panně Marii, zatímco podzemí náleží jejich domácím protějškům: El Tío se nevynáší ven a křesťanští svatí nemají co dělat v šachtách. 

Dynamit pro turisty

Doly se staly rovněž magnetem na turisty, přičemž horníkům návštěvníci nevadí. Jejich peníze jim výrazně vylepšují nuzný plat a na rozdíl od nejisté vyhlídky na výsledek těžby plyne z doplňkového prodeje solidní příjem. Zájemci o exkurzi si v malém krámku v hornické čtvrti Potosí nejdřív koupí koku, cigarety a alkohol coby obětiny, a pokud mají odvahu, přidají také dynamit s rozbuškou. V holínkách, gumovém oděvu a s malou lampičkou na hlavě pak vstoupí do El Tíova království. 

Nejde však o zážitek pro klaustrofobiky. Turisté procházejí skrz rozpadající se dřevěné bednění kolem zbytků stříbrných žil až do míst, kde nejzkušenější a zároveň nejohroženější horníci razí dynamitem tunely, ve snaze vyrvat hoře poslední zbytky bohatství. Na vlhkých kolejích je třeba se vyhnout vozíkům tlačeným vždy dvěma muži. Ty prázdné, mířící vzhůru, nepředstavují žádné nebezpečí; zato ty plně naložené jedoucí shora mají vždy přednost, protože je řidiči sotva ubrzdí.

Průvodce pak návštěvníkům ukáže El Tía a obětuje za ně. Hlavu i penis podivně vyhlížejícího bůžka zasypaného kokou několikrát polije pálenkou a pořádný doušek zpravidla skončí také v jeho vlastním hrdle. Alkohol přitom horníkům slouží i coby pojistka – lijí ho na zem a zapalují, aby zjistili, zda se při povrchu nehromadí oxid uhelnatý. 

S kukuřicí do banky

Dnes představuje Potosí klidnou obec s upraveným historickým centrem, kolem nějž se rozkládají obytné čtvrti. Když se místních zeptáte, z čeho žijí, odpovědí vám, že ze služeb. Těžba nejrůznějších rud v širokém okolí totiž v samotném městě není vůbec vidět, zato množství bank a telefonních společností je tam nečekaně vysoké i na bolivijské poměry. 

Do bankovních poboček vcházejí nejen majitelé nejmodernějších Toyot v dobře padnoucích oblecích, ale i ženy v tradičních barevných spodnicích, aby posléze pokračovaly na náměstí prodávat své zboží. Nabízejí pytle s pukanou kukuřicí nebo tzv. salteñas – šťavnatou směs masa, zeleniny, vařených vajec, brambor a oliv zabalenou v těstíčku. Právě gastronomické speciality přitom patří mezi další turistická lákadla téměř dvousettisícového města u paty stříbrné hory. 

Panna Marie z mincovny

Po utišení hladu pak málokdo vynechá návštěvu mincovny Casa de Moneda z druhé poloviny 18. století, jejíž vybudování stálo údajně tolik, že tehdejší španělský král při pohledu na účty zvolal: „Ta snad musí být sama ze stříbra!“ Dnes již stavba neslouží původnímu účelu, přesto expozice dobře dokresluje historický význam města pod Cerro Rico.

TIP: Bolivijské město La Paz: Místo milionů chutí a svérázných zvyků

Uvidíte tam mimo jiné původní stroje na zpracování stříbra poháněné mulami či unikátní obraz Panny Marie, korunované nejen Bohem a Ježíšem Kristem, ale také Pachamamou. Již zmiňovaná incká bohyně se tradičně zobrazuje v podobě trojúhelníkové hory, na níž je znázorněna i samotná legenda o nalezení stříbra v roce 1545.