Medvěd pyskatý: Lenošný medvěd Balú z Kiplingova románu
Není to tak dávno, co byl medvěd pyskatý chytán a cvičen jako „tančící medvěd“, který po ulicích předváděl kreace naučené medvědářem. Doba těchto nedobrovolných vystoupení už pominula, ale vzácný druh medvěda zdaleka nemá jasnou a nadějnou budoucnost
Je to doopravdy medvěd? Nebo má blíž k lenochodům? Ještě na začátku 18. století si nad touto otázkou zoologové lámali hlavu a někteří si ji možná lámou i dnes. Medvěd pyskatý (Melursus ursinus) je ale každopádně v taxonomii řazen do čeledi medvědovitých (Ursidae), i když z repertoáru lenochoda může prakticky na první pohled předvést mnohé.
Kulhající medvěd líný
Medvěd pyskatý patří mezi menší druhy medvědů. Vedle velikosti je jeho hlavním poznávacím znakem dlouhá, chundelatá a nepoddajná srst, drobný obličej, v němž se blýskají dvě malé korálkovité oči a v neposlední řadě typická zdánlivě neohrabaná a kolíbavá chůze způsobená dlouhými drápy stočenými dovnitř směrem k tělu. Neohrabaného huňáče si jako předlohu pro svého moudrého medvěda Balúa zvolil v Knize džunglí anglický spisovatel Rudyard Kipling.
Chůze medvěda pyskatého po pevné zemi sice doslova pokulhává, ale na stromech se naproti tomu pohybuje s překvapivou lehkostí. Podobně jako lenochod se také dovede zavěsit na větev hlavou dolů. Od vzdáleného jihoamerického „příbuzného“ je dokonce v angličtině odvozeno jeho jméno. Říká se mu totiž „sloth bear“, což v překladu doslova znamená „líný medvěd“ nebo „medvěd líný“. Slovíčkem „sloth“ je zároveň v angličtině označen i lenochod.
Hostina u termitiště
„Rychlost“ pohybu je vlastností, která tohoto méďu vystihuje téměř dokonale, stejně jako ohromné pysky, kterými se zase „chlubí“ v české formě svého jména. Ztotožňovat ale jeho klidný způsob života s leností je zavádějící. Většinu dne medvěd sice prospí a na „lov“ vyráží obvykle za hluboké tmy, ale to se má naopak velmi čile k dílu. Jeho jídelníček je vcelku pestrý, ale specialitou medvěda pyskatého je hmyz a to především mravenci a termiti, jichž dokáže spořádat obrovské množství.
Ke konzumaci drobného hmyzu je velice dobře vybaven. Nevalný zrak a sluch kompenzuje při hledání vynikajícím čichem a snadno tak nachází termitiště. Jejich stavba je tvořena z bláta, které se na slunci časem promění v tvrdý beton. Medvěd se však dovnitř dostane snadno. Pomocí silných úderů předních tlap proboří vnější stěnu, odstraní zbytky suti, vzniklý otvor ucpe svými pysky a hostina může začít. Aby mohl lépe požírat větší množství hmyzu najednou, dovede natáhnout spodní pysk dopředu a zúžit jej. Jazyk umí stočit do úzké trubičky, kterou pak skrz mezeru mezi horními řezáky vysává drobný hmyz jako brčkem. Kromě hmyzu nepohrdne ani ovocem či ptačími vajíčky a mláďaty.
Obávaný tygří protivník
Medvěd pyskatý žije velice skrytým životem a styku s ostatní zvěří či dokonce s člověkem se vyhýbá. Já osobně si proto těch několika málo vzácných setkání s ním velice cením. Tento živočich má ne zcela neoprávněně pověst agresivního a výbušného zvířete, což ale pramení zejména z jeho mizerného zraku a sluchu a tudíž neschopnosti lépe identifikovat skutečné nebezpečí.
Mnoho přirozených nepřátel nemá a když pominu největší postrach této planety – člověka – tak už zbývá pouze tygr. Ten se ale v naprosté většině medvědovi obloukem vyhne a neriskuje jakékoli zranění, které by pro něj mohlo znamenat i neschopnost lovit a tudíž značný hazard se životem.
Jízda na matčině hřbetu
Pohlavní dospělosti dosahují „líní medvědi“ ve třech až čtyřech letech. V severnějších oblastech svého současného výskytu se rozmnožují na počátku léta, v těch jižnějších pak během celého roku. Samci se páří vždy s jedinou samicí, k soubojům mezi samci dochází velice zřídka. Doba březosti trvá obvykle sedm měsíců.
V bezpečně ukrytém doupěti se rodí dvě až tři téměř holá mláďata. Jakmile opustí noru, vyšplhají matce na záda a nechají se hezky nosit, což mimochodem připomíná chování dalšího jihoamerického tvora, a to mravenečníka. Po matčině boku mláďata zůstávají většinou dva až tři roky, poté se jejich kroky definitivně rozdělí.
Populace neznámé velikosti
Výskyt medvěda pyskatého se dnes omezuje především na suché lesy pokrývající nížiny východní a části střední Indie a také Srí Lanky. Dříve obýval území o daleko větší rozloze, byl však neúprosně loven jako škůdce polí nebo chytán pro pobavení lidem, odkud už samozřejmě nebylo návratu.
Dnes jsou medvědi pyskatí ohroženi zejména ničením přirozeného prostředí. Přesnější stav populace ve volné přírodě bohužel není k dispozici, nicméně všeobecně je tento druh považován za zranitelný a patří tak k druhům, které čelí velkému nebezpečí vyhynutí ve střednědobém období, pokud se podmínky nezmění.
Co o medvědu pyskatém možná nevíte
- V některých oblastech Indie vyrábějí místní obyvatelé zvláštní druh palmového vína. Sbírají šťávu vytékající z naříznutých kmenů palem do nádob umístěných vysoko na kmeni. Medvěd pyskatý zkvašený obsah nádob s oblibou pije a přivádí se tak do lehkého opojení.
- I odrostlá mláďata se kolikrát snaží při nějakém znepokojení ukrýt matce na zádech. Ta se tohoto těžkého břemene snaží co nejdříve zbavit.
- Mlaskání a srkání medvěda pyskatého při hodování na mravencích a všekazech je slyšet až 200 metrů daleko.
- Medvěd pyskatý došlapuje na celá svá měkká chodidla. Proto s oblibou vyhledává rovné cesty bez ostrých kamenů.
Medvěd pyskatý (Melursus ursinus)
- Řád: Šelmy (Carnivora)
- Čeleď: Medvědovití (Ursidae)
- Velikost: Dospělý jedinec může vážit až 110 kg a je typicky 150 až 190 cm dlouhý. Jeho výška se pohybuje mezi 60 a 90 centimetry
- Status: Zranitelný
- Populace: Neznámá, odhad IUCN je 10 000 dospělých jedinců
- Výskyt: Suché lesy pokrývající nížiny východní a části centrální Indie a Srí Lanky.
- Věk: Dožívá se cca 30 let