Medvěd hnědý: Setkání s největší šelmou našich krajů

Sestupuji dolů lesem, když v tom za strání zahlédnu hnědý hřbet. V prvním okamžiku mě napadne, že jde o kance, který ryje v zemi. Jenže srst je mnohem delší, takže si v další vteřině uvědomím, že vůbec nejde o divočáka, ale o zvíře, za kterým na Slovensko už dlouhá léta jezdím. Divoký medvěd hnědý (Ursus arctos) konečně stojí asi deset metrů přede mnou… 

Lezci, běžci i plavci

Ačkoli druhové tělo tohoto medvěda zní „hnědý“, ne vždy musí mít medvědí srst výhradně hnědé zbarvení. Odstíny hnědé někdy přecházejí až po černou. Mladší jedinci mají zpravidla světlejší barvu a mláďata do stáří jednoho roku můžou mít po stranách krku charakteristické bílé skvrny. 

Medvěd hnědý je největší šelmou žijící také na našem území. Existují záznamy o medvědech zastřelených na Slovensku, kteří vážili 345 až 400 kg. Obvykle ale evropští medvědi nedosahují takovýchto tělesných rozměrů. Ze všech šelem má medvěd největší mozek v porovnání k tělu. Je proto logické, že jde o velmi inteligentního tvora. 

Zavalité tělo se štíhlejší hrudní částí má charakteristický vystupující kohoutek, krátký ocas je skrytý v dlouhé srsti. Medvědí tlapy jsou vybaveny dlouhými zahnutými drápy, které na předních nohách mohou být až 6 centimetrů dlouhé. Díky nim dokážou huňáči šplhat po stromech, což jim jde zejména v mladém věku. Při chůzi došlapují na celé chodidlo a i když vypadají nemotorně a zavalitě, v běhu vyvinou rychlost až kolem 50 km/h. Navíc umí také plavat.

Nebezpečí ze tří příčin

Mé setkání s medvědem naštěstí nemělo nijak dramatický průběh. Zvíře se zarazilo a chvilku mě pozorovalo. Pak se huňáč stočil a šel dál svou cestou. Musím přiznat, že ze všech zvířat, která jsem kdy fotil, je medvěd tím, z nějž jsem měl vždy největší respekt. Čím víc tuto mohutnou šelmu poznávám a setkávám se s ní, tím víc se ujišťuji, že můj strach z ní byl přehnaný. Přesto je potřeba být při náhodných i plánovaných setkáních se šelmou obezřetný. 

I když ve většině případů medvěd při zpozorování člověka uteče, výjimečně může zaútočit. Důvodem agresivního chování jsou tři příčiny – obranný útok, útoky zvířete se změněným chováním a nakonec predační útok. V prvním a nejčastějším případě se medvěd cítí ohrožený, na jiném místě popisuji, jak se takové situaci vyhnout (viz Když potkáte medvěda). Ve druhém případě jde o jedince, kteří si navykli na lidi – ať tím, že chodí k lidským sídlům a požírají nezabezpečené odpadky či přikrmováním ze strany lidí. Šelma tak ztratí přirozenou plachost k lidem, což může mít vážné důsledky. Velké nebezpečí hrozí od poraněných zvířat nebo od samice s mláďaty, která vaši přítomnost vyhodnotí jako hrozbu pro medvíďata. 

Třetí kategorií je predační útok, při němž medvěd považuje člověka za svou kořist. Takové chování je ale velmi vzácné a v našich krajích není zaznamenán jediný případ. Na Slovensku nebyl známý smrtelný útok medvěda na člověka až do roku 2021, kdy u obce Liptovská Lúžna usmrtil medvěd sedmapadesátiletého muže. Medvěd je velice plaché zvíře a pokud napadne člověka, je to v drtivé většině případu chyba člověka-vetřelce, jenž se v oblasti výskytu této šelmy choval nepatřičně. 

Zákonitosti zimního spánku

Medvědi sice patří do řádu masožravců (Carnivora), ale v závislosti na prostředí jsou i všežravci. Zatímco medvědi lední (Ursus maritimus) se živí pouze masem, čím více postupujeme od polárních oblastí k jihu, tím více medvědi hnědí požírají převážně rostlinnou stravu. Její rozmanitost se liší i podle ročního období. Výzkum z Tater a Malé Fatry, provedený mezi lety 2001 a 2003, ukázal, že rostlinná potrava tvořila 91 % celkového objemu trusu. 

Na jaře a začátkem léta převládala potrava bylinná, během léta si medvědi dopřávali zrající ovoce – borůvky, brusinky, ostružiny, jeřabiny atd. Živočišná potrava představovala zbývajících 9 %, a to hlavně koncem zimy, kdy medvědi vyhledávají uhynulé kopytníky či zvířata stržená vlkem. Největší podíl však pocházel z hmyzí složky! Během aktivní doby musí medvědi nabrat dostatek tukových zásob, aby přečkali zimní hibernaci. Během této doby ztrácejí velkou část své hmotnosti.

Načasování hibernace je pravděpodobně závislé na více faktorech – množství dostupné potravy, aktuálních teplotách, výšce sněhové pokrývky, fyzické kondici jedince, jeho pohlaví, věku a reprodukčním stavu. Gravidní samice zalézají do brlohu jako první (v Tatrách už od poloviny října) a samci jako poslední. Hlavním účelem hibernace je redukovat množství vydané energie v době, kdy je nedostatek potravy. Spotřeba kyslíku hibernujících medvědů klesne téměř o polovinu, srdeční tep takřka o 75 % a tělesná teplota o 4 až 5 stupňů. Skutečnost, že teplota těla zůstává celkem vysoká, je výhodná při vyrušení. Medvěd se díky tomu může relativně lehce probudit a bránit se nebo uniknout. 

Pod matčinou tlapou

Vrchol medvědí říje připadá na květen až červen. Samec v té době kvůli páření následuje medvědici až tři týdny. O samici se může ucházet i více samců, přičemž slabší většinou ustoupí. Pokud jsou síly vyrovnány, může dojít i k souboji. Výzkumníci zaznamenali i vícepočetné otcovství v jednom vrhu, z čehož vyplývá, že samice se během jedné říje může pářit i s více samci. 

První 3 až 5 měsíců zůstává medvědice s mláďaty v brlohu a využívá tukové zásoby pro vlastní potřebu i na tvorbu mléka. To může obsahovat až 20 % tuku (lidské mléko má cca 4 %), takže za dobu krmení může matka ztratit až 40 % své váhy. Zato medvíďata přibývají a když na jaře opouštějí brloh, mohou vážit už 4 až 5 kilogramů. Mléko konzumují ještě dalších 8 měsíců, ale po 5 až 6 měsících si přilepšují i pevnou stravou. 

Medvědice je ve výchově i obraně mláďat velice důkladná. Učí je, hraje si s nimi, v případě potřeby i trestá pohlavkem nebo naopak svá urputně mláďata chrání. Všeobecně platí, že potomky nechá svému osudu v jednom až ve dvou letech. Jsou ale zdokumentované případy, kdy matka mláďata vodila i tři a půl roku. Většinou záleží na velikosti a početnosti mláďat ve vrhu. Přes veškerou starostlivost matky je úmrtnost medvíďat v prvním roce života vysoká a činí 30 až 40 %.

Medvědi se vrací do Evropy

Historické důkazy potvrzují, že medvěd hnědý je naším původním živočišným druhem. Žije na našem území už od poslední doby ledové, kdy se sem dostal migračními vlnami z Balkánu. Po ústupu ledovců se rozšířil po celé Evropě (s výjimkou některých ostrovů). Rozsáhle rozšíření medvěda hnědého poukazuje na jeho přizpůsobivost. Tam, kde není rušen člověkem, obývá nejen lesy, ale i step a tundru. 

TIP: Návrat chlupáčů: Přemnožili se nám v Evropě medvědi?

Tlak ze strany lidí ovšem medvědy v Evropě dostal až na samý okraj přežití. Udává se, že kolem roku 1850 byli vyhubení takřka ve všech zemích Evropy. Na Šumavě byl poslední medvěd zastřelen roku 1865, na Moravě 1893. Na Slovensku podle odhadu žilo před první světovou válkou 120 medvědů. Jejich lov však neustal, a tak počet dále klesal. Proto se v roce 1932 přistoupilo k ochraně této šlemy a došlo k následnému růstu populace. V této době došlo k rozdělení západokarpatské a východokarpatské populace. Po druhé světové válce údajně žilo na území Slovenska okolo 50 až 80 kusů. Nyní by se mělo na Slovensku vyskytovat okolo 1 200 medvědů.