Malý krok pro člověka aneb Jak Apollo 11 dobylo Měsíc

Výprava Apolla 11 zamířila do Moře klidu (Mare Tranquillitatis). To bylo vybráno záměrně, protože šlo o poměrně rovnou oblast, navíc solidně prozkoumanou automatickými sondami. Ovšem ono „solidní prozkoumání“ mělo jiný význam než dnes, protože tehdejší technika umožňovala rozlišit z lunární oběžné dráhy detaily o velikosti  zhruba pěti metrů.

Dramatické přistání

Velitel mise Apollo 11 se o tom přesvědčil na vlastní kůži, když těsně nad měsíčním povrchem viděl, že je počítač vede rovnou do místa plného balvanů. To mohlo být pro lunární modul extrémně nebezpečné, protože přistání do rozeklaného terénu jej mohlo poškodit či dokonce znemožnit start z Měsíce (modul nesměl být nakloněný o více než sedm stupňů, jinak nemohla kabina s astronauty odstartovat). Armstrong proto přešel na ruční řízení a rozhodl se kamenité pole přeletět. V nádržích měl pohonné látky na padesát sekund letu, z toho ale dvacet připadalo na nedotknutelnou rezervu. (Ta měla posloužit k případné stabilizaci lunárního modulu, aby mohl stupeň s astronauty nouzově ještě za letu odstartovat.)

Sekundy neúprosně plynuly, napětí v řídicím středisku vrcholilo. Lunární modul měl jen minimální rezervu pohonných látek, všechny manévry byly počítány „na doraz“. Do toho se rozezněl poplach hlásící kritický nedostatek pohonných látek. S rezervou na pouhých 25 sekund letu konečně Armstrong navedl modul na přistání: „Houstone, zde základna Tranquillity. Orel přistál.“ 

Odpověď ze Země přišla obratem: „Díky, Tranquillity. Potvrzujeme, že jste na povrchu. Tady z vás spousta chlápků už začínala modrat... Teď už zase dýcháme normálně. Díky moc!“

Neznámý poplach

Nebyl to první problém, se kterým se dvojice Armstrong-Aldrin musela během přistávacího manévru vypořádat. Při sestupování z lunární oběžné dráhy se totiž v modulu rozezněl poplach „12 02“. Astronauti nevěděli, co to znamená – základní mimořádné situace sice znali nazpaměť, ale tato mezi ně nepatřila. Nebyl čas hledat v manuálech, proto vznesli dotaz na pozemní řídící středisko. „Pokračujte,“ zněla lakonická odpověď. Nebyl čas nic vysvětlovat, ředitel letu prostě uvěřil bleskovému doporučení mladého operátora Steva Balese. Přestože se alarm opakoval, odpověď byla stejná: „Můžete potlačit poplach.“

Astronauti totiž dostali oproti původnímu letovému plánu příkaz, aby nechali zapnutý sledovací radar, kterým monitorovali mateřskou loď. Jeho údaji pak doplňovali navigační měření. Pak ho ale zapomněli vypnout. Jelikož data ze sledovacího radaru jsou náročná na výpočetní kapacitu, přetížený palubní počítač se ozval právě v podobě poplachu „12 02“.

Operátor Steve Bales přitom během výcviku podobnou situaci s techniky rozebíral. Bylo mu vysvětleno, že při ponechaném sledovacím radaru skutečně dojde k tomuto poplachu, ale že není důvod, aby jej astronauti nechávali zapnutý. Nyní se ale tak stalo. Za duchapřítomnost mu pak prezident Nixon udělil Medaili svobody.

Astronauti si svoji porci smůly vybrali naštěstí právě během přistání. Vše ostatní už byla víceméně rutina: příprava na kosmickou vycházku, její provedení (s nesmrtelnou větou „je to malý krok pro člověka, velký skok pro lidstvo“), start z Měsíce i návrat na Zemi.

Traduje se, že den po bezpečném přistání Apolla 11 ve vlnách Tichého oceánu se na hrobě prezidenta Kennedyho objevil vzkaz se slovy: „Úkol splněn, pane prezidente!“