Mají zvířata city, nebo je ovládají hlavně pudy?

Tým vedený americkou bioložkou Peggy Masonovou z University of Chicago nechal spřátelit dvojici laboratorních potkanů. Potom vědci jednoho potkana zavřeli do těsné, průhledné plexisklové klícky, kterou lze otevřít jen zvenčí, a do výběhu vpustili jeho kamaráda. Zoologové pak pozorovali, zda svobodný druh kamarádovi pomůže, nebo jej sobecky nechá na holičkách.

Empatie, nebo zvědavost?

Při mnoha opakovaných pokusech viděli vědci vždy totéž – potkan, který měl svobodu pohybu, ze všeho nejdřív spěchal ke dvířkám a snažil se otevřít uvězněnému druhovi. Když se mu to povedlo a vyprostil kamaráda ze žaláře, obě zvířata spolu začala radostně pobíhat. Peggy Masonová ze série pokusů vyvodila, že se potkani dokážou vcítit do pocitů druhého. Zvíře pochopí, že je kamarádovi v kleci ouvej, a snaží se ho vysvobodit. Odborně se takovému vnímání cizích pocitů říká empatie.

Americký biolog Derek Penn z University of California v Los Angeles ale viděl na videozáznamu pokusů něco úplně jiného než Peggy Masonová. Přehrál si video až do konce a všiml si, že oba potkani – osvoboditel i osvobozený vězeň – nakonec opakovaně a zcela dobrovolně do otevřené klícky vlezli a prozkoumávali její vnitřek.

Penn si proto položil otázku: Bylo hlavní pohnutkou osvoboditele skutečně vědomí, že uvězněný kamarád trpí? Není možné, že potkan viděl druha uvnitř klícky a prostě zahořel touhou se do ní také podívat?

Zkouška experimentálním ohněm

Derek Penn rozvinul svoji interpretaci dál. Podle něj je možné, že volně pobíhající potkan si jen říkal: Co tam kámoš dělá? A jaké to uvnitř asi je? Nedá se tam něco získat? Pokud bychom na tyto otázky odpověděli kladně, znamenalo by to, že potkan druha neosvobozuje, aby jej zbavil utrpení, ale jen proto, aby ukojil vlastní zvědavost. To už není nezištný motiv, nýbrž ryze sobecké jednání. Osvobození vězně by pak nebylo zamýšleným cílem, ale pouze nechtěným vedlejším efektem.

Peggy Masonová přiznala, že tato interpretace ji nenapadla. Rychle proto provedla další pokusy. Vědci při nich uvězněnému potkanovi pobyt v klícce různě znepříjemňovali. V případě, že měl Penn pravdu, byla by reakce potkana-osvoboditele pořád stejná.

Zvířeti je jedno, jestli a jak moc kamarád trpí. Zvědavost by ho měla pohánět stále stejnou silou. Pokud je ale potkan skutečně obdařen určitou empatií, tak bude o osvobození kamaráda, který strádá silněji, usilovat s větším nasazením. A přesně to se také potvrdilo. Čím nepříjemnější byl vězňův pobyt v klícce, tím horečněji jej kamarád osvobozoval. Potkaní empatie tedy v této zkoušce experimentálním ohněm obstála.

Nezištnost, nebo podmíněný reflex?

Různých výkladů jednoho a téhož experimentu najdeme v oblasti výzkumu zvířecích schopností mnohem víc. Jeden z nich se týká nezištnosti šimpanzů. Ti jsou považováni za sobecká stvoření, která si navzájem pomáhají jen nerada a tuto domněnku potvrzovala i řada experimentů.

Zcela opačně však vyzněl pokus světoznámého primatologa Franse de Waala z Emory University v americké Atlantě. Vědci rozdali šimpanzům žetony dvou typů. Když lidoop ošetřovateli vrátil jeden typ žetonu, byl odměněn banánem. Když mu podal druhý typ žetonu, dostal banán nejen on ale také šimpanz ve vedlejší kleci. Vědci sledovali, jak často šimpanzi používají každé z „platidel“. Ukázalo se, že lidoopi dávají přednost žetonům, při jejichž vracení je odměněn i jejich soused. Frans de Waal z výsledků studie usoudil, že šimpanzi jsou nesporně schopni nezištné pomoci.

Psycholožka Cecilia Heyesová z University of Oxford nabízí jiné vysvětlení, které lidoopům tolik nelichotí. Banány byly zabaleny v papíře a při vybalování odměny se ozývalo typické šustění. Podle Heyesové si šimpanzi spojili zvuk rozbalovaného papíru s chutí banánu a rádi šustění naslouchali. Odevzdávali sice žeton, za který byli odměněni i šimpanzi v sousední kleci, ale nebyli k tomu vedeni nezištnou touhou pomáhat druhým, nýbrž vlastní zálibou v šustivém zvuku. Odevzdávali raději žeton, za který byli odměněni jedním banánem a dvěma zašustěními. Je tedy možné, že de Waal neprokázal nezištnost šimpanzů, ale vypěstoval u nich podobný reflex, jakým naučil ruský fyziolog Pavlov slintat psy na signál zvonku. Spor o nezištnost šimpanzů zatím není rozhodnutý.

Pozná zloděj zloděje?

V poslední době se množí důkazy o tom, že ptáci jsou navzdory svým příslovečným „ptačím mozečkům“ stvoření velmi inteligentní. Vrány si vyrábějí nástroje, straky poznají samy sebe v zrcadle, krkavci komunikují posunky. Sojky si zaslouží náš obdiv za vynikající paměť, v níž uchovají rozmístění tisíců skrýší s potravou.

Britská bioložka Nicola Claytonová z University of Cambridge pozorovala sojky při ukrývání potravy v laboratoři a zjistila, že ptáci schovanou potravu přemisťují do nové skrýše, pokud byli při prvním ukládání sledováni jinou sojkou. Vypadá to, že si pták umí představit, co se odehrává v mysli druhé sojky, a odhadne její úmysly. Bojí se, že mu druhá sojka skrýš vykrade.

S tímto výkladem ostře nesouhlasí bioložka Rineke Verbruggeová z university v nizozemském Groningemu. Podle ní vyvolává přítomnost cizí sojky stres. Ten je zvláště intenzivní, pokud je přihlížející pták výrazně silnější. Vyděšená sojka pak zmatkuje a přenáší uschovávanou potravu z místa na místo. Z její strany nejde o pochopení cizích úmyslů ale o projev paniky.

Také v tomto případě však hraje více argumentů ve prospěch názoru, že sojky jsou inteligentní a odhadnou cizí záměr. Ptáci, kteří už někdy sami vykradli cizí skrýš, přenášejí při přistižení cizí sojkou zásoby do nové skrýše mnohem častěji než ptáci, kteří nic podobného neprovedli. Zdá se, že i u sojek platí: Podle sebe soudím tebe a zloděj pozná zloděje.

Suchaři proti romantikům

Výzkum schopností živočichů prodělal v poslední době prudký rozvoj. Potvrzuje se názor, který razil už Charles Darwin a podle nějž se člověk neodlišuje od zvířat schopnostmi, které příroda živočichům zcela odepřela. Slavný britský přírodovědec měl za to, že od zvířat se lišíme v tom, jakou měrou se u nás společně sdílené schopnosti projevují. Mnozí současní vědci s Darwinem souhlasí a jsou přesvědčeni, že v jednotlivých „disciplínách“ nervové činnosti se nám mohou některá zvířata překvapivě přiblížit. Zdá se, jako kdyby každý nový objev zahlazoval propast, která člověka od zvířat dělí.

„Probíhá jakýsi závod o to, kdo najde nejchytřejší zvíře,“ glosuje současnou situaci biolog Lars Chittka z University of London. Zároveň jsme svědky sporu, v němž jedni biologové viní své kolegy-suchary z toho, že nejsou ochotni přiznat zvířatům nic víc než jednoduché pudy. Suchaři naopak vyčítají kolegům-romantikům, že za každým jednáním zvířat hledají analogii s lidskou inteligencí.

Takové spory však k vědě neodmyslitelně patří. Diskuse jsou ve vědeckém bádání hybnou silou pokroku, ať už se týkají rychlosti pohybujících se neutrin, vzniku zhoubných nádorů nebo výkonnosti nervového systému zvířat.