Láska a sex ve středověku: Jak moc ovládala církev intimní život svých oveček?

Předně si musíme uvědomit, že celý středověk zahrnoval víc než tisíc let, během nichž se vztah k sexu i vliv a postoje církve výrazně proměňovaly v čase i prostoru. Ponechme stranou Byzantskou říši na jihovýchodě Evropy, která přímo navazovala na tradice antického Říma. Celkově tak působila jako mnohem civilizovanější a kulturnější, ale též změkčilejší a náchylnější ke slabostem a výstřelkům. Tamní církev se navíc od vlivu římského papeže brzy odstřihla.

Od požitků k duchovnu

Na západě a jihu Evropy se pak rozkládalo obrovské území nástupnických kmenových království, utvořených po rozpadu Západořímské říše na konci 5. století. Připomeňme, že lidé v pozdním antickém Římě zaujímali k sexu velmi uvolněný postoj. Homosexualitu více než tolerovali, a v bohatších vrstvách ji někdy dokonce upřednostňovali. Ve velkých městech se nacházela spousta lázní i veřejných domů, kde se erotické hrátky a občas také sexuální orgie považovaly za vítané zpestření všedních dnů římské smetánky. Profesionální společnice se často těšily postavení vážených a ctihodných žen.

Současně se však v pozdním impériu už výrazně rozšířil vliv křesťanské církve, jejíž první Otcové formulovali svá stanoviska k hříchům, pohlavnímu styku, manželství a vztahům obecně. Samotný Nový zákon totiž definuje přikázání ohledně uvedených záležitostí jen velmi povšechně a stručně. Ostatně sám Kristus odpustil Máří Magdaléně coby bývalé prostitutce a prohlásil, že i ona si zaslouží spásu duše. Jenže zmiňovaní představitelé rané církve cítili potřebu vymezit se vůči rozšířenému římskému hédonismu. Viděli v něm mravní úpadek a odvádění od duchovních záležitostí správného křesťana.

Žena, nádoba hříchu

Přísná poučení k chování žen psal ve svých listech Korintským již svatý Pavel. Pozdějším středověkým myslitelům sloužil jako vzor především svatý Augustin, jenž rozvíjel učení o dědičném hříchu a nutné životní askezi. Vycházel z příběhu pramáti Evy, kterou svedl na scestí zrádný had. Skrze ni tak vlastně všechny ženy ztělesňovaly „nádoby hříchu“. I proto se jim v křesťanské společnosti přisuzovala značně druhořadá role, kdy měly být podřízeny svému muži.

Na druhou stranu svatý Augustin velmi oceňoval manželství, jež vede k monogamii, tedy k věrnosti muže k jedné ženě a naopak. Zmíněná praxe se sice většinově uplatňovala už v římských dobách, ale nebyla tak pevně daná. Na téma mnohoženství v pohanských společnostech by potom mohl vzniknout samostatný článek.

Sériová monogamie

Později katolická církev svůj vliv úspěšně přenesla do Franské říše, která se stala kolébkou nejdůležitějších středověkých států západní Evropy. Na přelomu 8. a 9. století tam vládl Karel Veliký, jenž měl postupně pět manželek. Právě jeho příklad ukazuje, že církev sice nebyla schopná panovníkům vnutit úplnou monogamii, ale dokázala prosadit alespoň její „sériovou“ podobu. Vladaři tedy měli v danou chvíli pouze jednu oficiální ženu, mohli ji však zapudit, pokud jim z nějakého důvodu přestala vyhovovat. Nicméně Karel Veliký i jeho nástupci si stále vydržovali konkubíny a totéž praktikovali panovníci v průběhu celého středověku. Žádný papež ani arcibiskup jim v tom nemohl zabránit, přestože se mnozí snažili.

A jaký vlastně měli středověcí lidé názor na nevěru? Tak především žena usvědčená z cizoložství zpochybňovala svým prohřeškem legální otcovství potomků manžela. Naproti tomu pánské zálety tolerovala společnost mnohem víc: Muži sice mohli zplodit bastardy (přičemž se v mnoha prostředích vůbec nejednalo o pejorativní označení), ti však kvůli svému zjevně nelegitimnímu původu nemohli konkurovat zákonným potomkům.

Intimnosti pod kontrolou

Internet dnes nabízí řadu poutavých a čtivých článků, v nichž se píše, že církev měla intimní život svých oveček zcela pod kontrolou a každý prohřešek nemilosrdně stíhala. Minimálně u žen se předmanželský sex řadil mezi nejhorší zločiny proti morálce a panenství nevěsty podléhalo přísnému zkoumání.

I v manželství měly intimnosti sloužit výhradně k plození dětí, přičemž k nim mělo docházet zásadně potmě a v misionářské poloze, jinak šlo o zvrhlost. Zároveň církev zakazovala sex o nedělích a významnějších svátcích, což znamenalo takřka polovinu dnů v roce.

Populární literatura kromě toho často připomíná nerozlučitelnost manželských svazků, absenci lásky, jelikož sňatek obvykle domlouvala rodina, či naprostou podřízenost ženy manželovi. Samozřejmost představuje odsouzení homosexuality jako nepřípustné perverzní praktiky (viz Úchylky pouze v soukromí) a také zákaz incestu, který nám ovšem z hlediska moderní genetiky nijak nesmyslný nepřipadá. Naproti tomu v případě práva první noci a pásu cudnosti už i populární autoři uznávají, že jde o pouhé romantické legendy.

Nebo to bylo jinak?

Každopádně vzdělaní duchovní otcové skutečně často žili jako samotáři, jejichž negativní vztah k ženám ovlivnilo učení raných křesťanských filozofů typu svatého Augustina. Někteří byli navíc přesvědčení, že církev dostala od Boha pověření kontrolovat ložnice věřících, aby zamezila zbytečným tělesným hříchům. Jenže náboženská instituce složitě kontrolovala už samotné manželství a do ložnic určitě neměla přístup.

Všechny zmíněné zákazy ohledně svátků a jediné povolené milostné polohy byly sice formulovány a nejeden farář je kázal svým ovečkám při nedělních bohoslužbách, neměly však formu trestně vymahatelného zákona. Církev hrozila něčím mnohem tíživějším: Božím zatracením, a dokonce tím, že Bůh hříšně zplozené děti potrestá na zdraví. Na spoustu věřících podobná představa pochopitelně zabírala, ale mnozí další „hříšníci“ ji házeli za hlavu – stejně jako se běžně dopouštěli drobných prohřešků, přičemž věřili, že jim Bůh odpustí.

Povinně ochotní

Někteří učenci tvořící v bludné samotě tedy skutečně mohli být frustrovaní misogyni trpící neukojením, z čehož vinili všechny hříšné ženy toužící jen po rozkoši. Nicméně mnozí kněží si přirozenost lidských potřeb dobře uvědomovali, a proto se je pouze snažili usměrnit do správných kolejí. Dokonce i slavný křesťanský filozof Tomáš Akvinský přijal Aristotelovu představu rozkoše coby pozitivní hodnoty. Dominikánský teolog Albert Veliký pak obhajoval potěšení z manželského sexu s ohledem na jeho prospěšnost pro lidské zdraví. A mnozí další kněží se k nim přidávali s tím, že dostatek pohlavního styku v manželství zmenšuje touhu po nevěře a cizoložství.

S uvedeným se pojí sousloví „manželská povinnost“, zakotvené v několika středověkých zákonících. Vyjadřuje povinnou ochotu ženy i muže poskytnout partnerovi své tělo k sexuálním rozkoším. Primárně šlo zajisté o plození dětí, ale na sklonku středověku už zákonodárci pamatovali i na duševní a tělesné zdraví poddaných: Samozřejmě se udává různá frekvence styku, ovšem nejčastější doporučení znělo „zhruba jednou týdně“. Středověk tudíž zdaleka nebyl tak sexuálně zdrženlivý, jak „romanticky“ naznačovalo zejména 19. století, které se k tehdejším hodnotám svou upjatostí často hlásilo.

Ani málo, ani moc

Proč vlastně církev kladla takový důraz na mravní čistotu a zdrženlivost? Do jisté míry se snažila distancovat od pohanského náboženství, jež chtěla nahradit. Vedle již zmíněné římské zhýralosti stála také původní víra barbarských národů, tedy Keltů, Germánů a Slovanů, kteří si v sexuálních rituálech doslova libovali. Jednalo se pochopitelně o oslavu plodnosti, a to nejen ve vztahu k přírodě – plození potomků patřilo k základním zásadám přežití každé společnosti. Konkrétně u Slovanů se tak například letní slunovrat pojil se skákáním přes oheň či společným koupáním.

Naproti tomu křesťané chtěli zdůrazňovat především duchovní hodnoty a pomíjivost těla, proto se všemožně snažili bezuzdnému sexuálnímu hýření zamezit. Racionálně smýšlející část kleriků si ovšem uvědomovala, že úplným zákazem tělesných rozkoší – ať už sexuálních, či spojených s jídlem a alkoholem – si proti sobě popudí mocné vládce a velmože. A ty církev k prosazení svého vlivu nutně potřebovala. Navíc rozumní duchovní tušili, že by absence potěšení vyvolala špatnou náladu a rebelii věřících, čemuž se náboženská instituce logicky chtěla vyhnout. Proto se pokoušela dosáhnout správné míry požitků, tedy „ani málo, ani moc“.

Pochybný celibát

V průběhu celého středověku se objevovala také otázka sexu samotného kléru. Proklamovaný celibát neboli závazek žít bez ženy, který římskokatolické kněze zavazuje dodnes, prosazovala církev až od 11. století. Do té doby bylo manželství duchovních naprosto běžné a pro jejich spokojený život dozajista prospěšné. Dobrovolně žili bez žen pouze mniši v klášterech. Celibát tedy nemá nic společného s původním učením Krista či apoštolů. Jde o čistě účelový konstrukt, aby kněží nemohli mít zákonité potomky. Ti by totiž dědili jejich výnosné úřady, jež si chtěla církev ponechat pod kontrolou.

Je tak nejspíš jasné, že směrem k pozdnímu středověku stále přibývalo duchovních žijících se svou hospodyní jako konkubínou, někdy téměř zcela nezakrytě před očima všech farníků. V 15. století mohlo jít odhadem o 25–40 % z nich. Uvedená praktika se pochopitelně stávala terčem kritiky různých reformních snah, u nás konkrétně husitů, které naopak charakterizovala velmi přísná sexuální morálka.

Manželství až po styku

Podle středověkého zvyku vstoupilo manželství v platnost teprve ve chvíli, kdy bylo tzv. konzumováno, tedy jakmile došlo k pohlavnímu styku. Jednalo se o pozůstatek původního kmenového práva, podle nějž museli snoubenci prokázat schopnost sexuálního soužití, a tudíž i plození potomků. V křesťanských dobách se pak občas kontrolovalo panenství, které směl porušit až novomanžel. Je pravda, že u žen kladla církev na daný požadavek mimořádný důraz, hlavně kvůli možným pochybnostem o otcovství. Naopak u mužů se zdrženlivost v předmanželském styku vyžadovala spíš formálně a nijak zvlášť se po ní nepátralo – nejen proto, že se nedala fyzicky prokázat.

Ovšem na „konzumaci“ hned při svatební noci se zdaleka netrvalo vždy a všude. Scény známé z filmů a seriálů, kdy mají novomanželé první sex za přítomnosti rodiny, kněží a dalších svatebních hostů čekajících za pouhou tenkou látkovou zástěnou, se sice v mimořádně politicky důležitých případech občas odehrály, ale nepředstavovaly příliš rozšířený ani častý jev. Nicméně v důsledku pozdější stížnosti ženy na manželovu impotenci mohl být sňatek zrušen. Šlo o jeden z legálních důvodů, jak uniknout z nepříjemného svazku, což poněkud narušovalo požadavek na jeho nerozlučitelnost.

Svatby ze vzdoru

Církev však rozhodně neměla nad manželstvím takovou kontrolu, jakou by si přála. Na počátku středověku dokonce nebyla přítomnost kněze u obřadu nijak samozřejmá a danou povinnost si církev vymohla až později. Požehnání od Boha, v nějž od dětství bezmezně věřili, bylo pochopitelně obvykle v zájmu samotných novomanželů. Zejména v nižších sociálních vrstvách se ovšem sňatky často uzavíraly čistě soukromě: Zamilovaná dvojice si jednoduše vyměnila patřičné sliby, manželství následně „zkonzumovala“ a teprve poté vše oznámila rodině, případně knězi. Jenže povolený věk pro sňatek tehdy činil čtrnáct let u chlapců, respektive dvanáct roků u dívek, takže unáhlených „svateb“ psychicky nevyzrálé mládeže se zjevně mohla odehrát celá řada.

Církev se sice snažila taková manželství potlačit, ale většinou přece jen zpětně uznala jejich platnost. Podobné svazky obvykle vznikaly ze vzdoru k rodině, které se uvedená praxe zajisté také nelíbila. Z právního hlediska ovšem nemohla dělat nic jiného než nezdárného potomka vydědit – přičemž v některých krajích se zakazovalo i to, takže se zmíněné děti po smrti otců často úspěšně domohly svých práv. Ačkoliv se tedy sňatky nezřídka odehrávaly se svolením rodiny, a v případě šlechty prakticky výhradně, nejednalo se o základní podmínku: Byla to právě svobodná vůle snoubenců, bez níž se svazek nedal uzavřít.