Kurfiřti hledají slabého vládce: Jaké poměry vládly v pozdně středověké Svaté říši římské?

Svazek knížectví, vévodství, marek, říšských měst a arcibiskupství se v průběhu 13. století stále více rozvolňoval a tendence upevňovat jednotlivé zemičky pod panováním místního vládce nezávisle na dění v říši se čím dál častěji odrážela při volbách nových římských králů. Zatímco slavná jména typu Fridricha Barbarossy (vládl 1152–1190) nebo Fridricha II. Sicilského (vládl 1210–1250) pomalu a nenávratně upadala v zapomnění, říšské elity poznenáhlu, ale jistě mířily k volbě takového panovníka, který by nedisponoval dostatečnou mocí a za jehož vlády by tak jednotlivé státní útvary nerušeně vzkvétaly v relativní nezávislosti na říši jakožto celku. Panovník by byl v takové mocenské konstelaci pouhou nastrčenou figurkou, která si nemohla klást na úkor jednotlivých prospívajících zemí příliš vysoké cíle. 

Nemilá hrozba autority

Trend vyloučení všech možných silných kandidátů, kteří by se mohli prosadit na římský panovnický stolec, postihl i českého krále Přemysla Otakara II. (vládl 1253–1278). Schopný panovník v čele bohatého a mocného království totiž představoval pro říšské pány nevítanou hrozbu v podobě moci a autority, s níž by Přemyslovec mohl nemile zasahovat do dění v říši. Kolegium voličů proto raději upřednostnilo neznámého Rudolfa z rodu dosud spíše méně mocných Habsburků. 

Podobná praxe se uplatnila i při výběru římského krále na konci první dekády 14. století, kdy do čela konglomerátu zemí usedl neznámý Jindřich VII. Lucemburský (římským králem 1308 až 1313). Ani pečlivá snaha vybírat nepříliš mocné kandidáty ale občas nezabránila dosednutí skutečně vlivného panovníka, který, alespoň nakrátko, scelil říši a upravil stávající poměry. K takové volbě došlo například v osobnosti Karla IV., za jehož vlády se Svatá říše římská opět povznesla nad dosavadní obraz nestálého, řevnivého a rozdrobeného svazku. 

Druhou sílící tendencí říšské domácí politiky, která šla ruku v ruce s volbou co možná nejslabšího kandidáta, bylo časté volení takzvaných vzdorokrálů jako za Jindřicha IV. (vládl 1056–1105). Vybraní volitelé se mnohdy neshodli na konkrétním jméně a povolali na říšský trůn hned dva právoplatně vybrané panovníky. Říše se za takových situací, které se opakovaly s železnou pravidelností, zmítala v bratrovražedných šarvátkách, jejichž konce se zdály být v nedohlednu. Sváry a vojenská střetnutí těžce decimovala prosté obyvatele a navíc demoralizovala zbývající říšské pány, jimž mohl titul římského krále v takových okamžicích připadat jako přežitek. Římský král, potažmo císař, si ve druhé polovině 13. století mohl jen těžko nárokovat roli univerzalistického vládce tak, jak to činil třeba Fridrich Barbarossa. 

Sedm kurfiřtů 

Na rozdíl od dřívějších dob se spolu s poměry v říši změnila rovněž volební praxe. Zatímco v minulosti se tohoto závažného aktu účastnila celá řada německých feudálů, po roce 1257 bylo volební právo svěřeno do rukou pouhých sedmi mužů. Byla to čtyři světská knížata: vévoda saský, markrabě braniborský, falckrabě rýnský, král český. Vedle nich pak tři duchovní hodnostáři: arcibiskupové trevírský, kolínský a mohučský. 

Těchto sedm osob se rázem stalo nejmocnějšími činiteli v celé říši, neboť možnost přímo se podílet na výběru vhodného kandidáta v sobě skrývala dosud netušené výhody. Nejenže mohli kurfiřti ovlivňovat říšskou politiku, ale hlavně si díky svým prodejným hlasům mohli snadno rozšířit državy a posílit rodový majetek. Prostě nabídli novému kandidátovi na římského krále, že ho podpoří, když jim udělí nějaká území do dědičné držby. Ani se s touhle zjevnou korupcí moc netajili. Stávali se ovšem nejen cílem uplácení a manipulace, ale v horším případě mohli být i terčem nevítaného nátlaku ze strany kandidátů na trůn. V případě, že se volitel s novým a později skutečně zvoleným panovníkem včas a řádně dohodl, čekala jej za jeho hlas tučná odměna. 

Sedm kurfiřtů zastávalo mimo jiné rovněž výsadní říšské úřady. Mohučský arcibiskup byl nejvyšším německým kancléřem, trevírský arcibiskup kancléřem italským a zbývající prelát z Kolína nad Rýnem držel hodnost kancléře burgundského. Duchovní otcové se tak podělili o správu nad třemi oblastmi, z nichž ve středověku sestávala Svatá říše římská. Z významných říšských úřadů však nebylo vyloučeno ani světské kolegium volitelů. Český král se honosil úřadem arcičíšníka, rýnský falckrabě zastával postavení stolníka. Saský vévoda se pyšnil titulem nejvyššího maršálka a markrabě braniborský zase hodností nejvyššího komorníka říše. 

Praxe uvedená do zákona 

Přestože v praxi volilo římského krále sedm kurfiřtů již od poloviny 13. století, k právnímu zakotvení celého aktu došlo teprve o sto let později Zlatou bulou císaře Karla IV. v roce 1356. Ta také rozhodla o pořadí hlasování. Prvním volitelem se stal trevírský arcibiskup, teprve po něm přišli na řadu arcibiskupové kolínský a mohučský. Ze čtyř světských pánů měl privilegované postavení český král, protože na rozdíl od zbylých volitelů zastával „pomazaný úřad“. Přestože falckrabě rýnský, saský vévoda a braniborský markrabě s výsadním právem českého volitele nesouhlasili, jediný neněmecký hlas si své privilegium obhájil. 

Českému králi byla navíc Zlatou bulou Karla IV. udělena ještě další, po právní stránce vskutku nezanedbatelná výhoda. Český stát se totiž vyhnul běžnému postupu, kdy po vymření té které dynastie spadla země disponující kurfiřtským hlasem zpět do rukou vrchního lenního pána, tedy římského krále. Jen na jeho blahovůli později záviselo, jaký další rod bude pověřen správou takto významného léna, k němuž se vázal mocný kurfi řtský hlas. Český panovník byl navzdory této praxi volen domácím sněmem a do jeho nástupnictví nemohl římský král zasahovat. Zatímco se tedy právo kurfiřtského hlasu vztahovalo jen na daná panství, představitel českého státu jej třímal osobně. 

Stačí prostá většina 

Zásadní nedostatek volby římského krále spočíval v tom, že ke zvolení bylo potřeba souhlasu všech sedmi kurfiřtů. Jeden každý z nich tak mohl zamezit právoplatné volbě. Tahle nešťastná praxe vedla často k nepříjemnému nešvaru, volbě dvou panovníků současně, kteří pak mezi sebou bojovali. Zápasil s tím zpočátku i sám Karel IV., který byl nejprve zvolen jen pěti kurfiřty a teprve po smrti svého soupeře Ludvíka Bavorského dosáhl plného uznání. Proto chtěl ve Zlaté bule takovým situacím zabránit a uzákonil, že napříště bude stačit volba prostou většinou hlasů (tedy čtyř ze sedmi).

Zlatá bula Karla IV. vešla v platnost roku 1356 a závazně platila až do zrušení Svaté říše římské v roce 1806. To ovšem neznamenalo, že by v průběhu století nedošlo k zásadním změnám. Tou nejvýznamnější bylo patrně odebrání kurfiřtského hlasu Falci a jeho předání Bavorsku v roce 1623. 

Navzdory neúnavné snaze Karla IV. o udržení říše v pevném svazku pokračovalo po jeho smrti další a další rozvolňování, které vedlo až ke krizi Svaté říše římské. Hašení věčných konfliktů mezi představiteli jednotlivých panství bylo příliš složité a snaha o centralizaci moci se zde setkávala jen s malým pochopením. Na počátku 15. století byl již konglomerát zemí zcela volným svazkem svébytných státečků, z nichž se některé později přerodily v mocné činitele středoevropské politiky.