Následník dávných imperátorů: Karel IV. a nástrahy jeho římské korunovace

Sféra vlivu římských panovníků se ve středověku přesunula na sever od Alp, a i tam bylo pro ně s postupem času stále těžší udržet si moc. Nicméně Karel IV. si byl vědom symbolické hodnoty Říma a dokázal, jako snad žádný jiný panovník vrcholného středověku, se symboly pracovat a pro zdůraznění svého majestátu je obratně využívat. 

Řím byl pro něj důležitý v první řadě kvůli jeho korunovační tradici. V návaznosti na zakladatele Říše Karla Velikého, jenž právě v městě nad Tiberou obdržel po způsobu dávných římských imperátorů císařskou korunu, se stal panovník středověké Svaté říše římské císařem teprve poté, co absolvoval korunovaci ve svatopetrské bazilice v Římě. Před ní musel podniknout takzvanou římskou jízdu. Císařský titul sice nijak nerozšiřoval jeho moc (potestas), ale dodával mu svrchované důstojenství (dignitas), byl věcí prestiže. 

Král, ale ne císař 

Dostat se do Věčného města a nechat se v něm korunovat nebyla ve středověku vůbec snadná věc. Jednak musel být panovník zadobře s římským biskupem, tedy papežem, který při obřadu asistoval, v čemž byl často problém kvůli sporům o moc. Navíc Itálie byla rozdrobená do vzájemně soupeřících městských států a jen samotná cesta Apeninským poloostrovem představovala obrovské riziko. Shrňme si však nejdříve, co celé výpravě předcházelo. Karel nejprve získal titul římského krále v roce 1346, kdy obdržel hlasy dostatečného množství volitelů-kurfiřtů. 

V té době jej však už držel Ludvík Bavor z rodu Wittelsbachů, jehož ale neuznával papež Kliment VI. a uvalil na něj i církevní klatbu. Ludvík zase papežské nároky okázale ignoroval tím, že si nechal proti všem zvyklostem vložit na hlavu císařskou korunu od příslušníka římské aristokracie. Karel Lucemburský, který vyrůstal v Paříži, se s Klimentem VI. z dřívějška osobně znal a měl jeho podporu. Navíc v roce 1347 zemřel náhle Ludvík Bavor, takže Karlovu pozici v čele Říše už nemohlo nic ohrozit. Stále mu však chybělo ono nejvyšší důstojenství v rámci křesťanstva, jež mu mohl dodat jen císařský titul. A protože už víme, že Karel IV. byl mužem symbolů, začal se v roce 1354, osm let po zisku říšského trůnu, chystat do Říma. 

Italské tažení 

Nabízí se otázka, proč mu trvalo tak dlouho. Vždyť i samotný papež ho zpočátku k převzetí císařské koruny opakovaně vybízel. Musíme si ovšem uvědomit, že v té době papežové sídlili už téměř půlstoletí v jihofrancouzském Avignonu (tehdy byl součástí Říše), takže na dění v Římě neměli žádný vliv. Italský papežský stát, který po většinu 14. století ovládaly tamní soupeřící rody, se zmítal v naprosté anarchii. Vytoužený pořádek, který by hlavě církve umožnil se sem vrátit, se stále vzdaloval. 

Karel měl tedy podporu v klíčovém činiteli, jelikož od dob již zmíněného Karla Velikého to byl právě papež (osobně či prostřednictvím zástupce), kdo panovníkovi uděloval při korunovaci pomazání svatými oleji a vkládal mu na hlavu císařskou korunu. Co si však počít, když papež v Římě nevládne? V první řadě to byla otázka politiky, obratné diplomacie a správného načasování. Karel věděl, že aby měla římská výprava šanci na úspěch, musí nejdříve vyčkat na vhodný okamžik, až bude jeho pozice v Říši upevněna. Ta chvíle nastala právě v polovině padesátých let 14. století. 

Cesta zatím nezajištěná 

Mezitím však Kliment VI. v roce 1352 zemřel a jeho nástupcem se stal Inocenc VI., také původem Francouz jako jeho předchůdce a většina avignonských papežů. Karel si v první řadě musel vyžádat jeho souhlas, aby vůbec mělo smysl celou věc podnikat. Pro umožnění průjezdu horkou italskou půdou pak byl nucen pustit se do vyjednávání s místními městy, aby si zajistil alespoň základní bezpečnost na cestu. Celý Apeninský poloostrov byl totiž mozaikou států, státečků a měst, které rozdělovaly konkurenční boje. Vstup římského krále na své území vnímaly tamní městské státy jako ohrožení svých práv. 

Vedle toho se zpozdila i odpověď z Avignonu. I když papežovo povolení stále neměl černé na bílém, vydal se Karel v září 1354 na cestu. Zahájil ji symbolicky na svátek svého křestního patrona sv. Václava, kdy s početným doprovodem vyrazil z hornofalckého Sulzbachu. Po překročení Alp dospěl do Udine, kde se setkal se svým nevlastním bratrem, akvilejským patriarchou Mikulášem. Zde se dozvěděl, že nedlouho předtím zemřel jeho úhlavní protivník na italské půdě, milánský arcibiskup kardinál Giovanni Visconti. Znovu ho tedy v klíčovém okamžiku potkalo nenadálé štěstí. Jeho situace se zčistajasna podivuhodně vyřešila a cesta za císařskou korunou byla nyní mnohem schůdnější. Karel se ovšem snažil jít štěstí i sám naproti. Při průchodu Itálií se diplomaticky stylizoval do role mírotvůrce, díky čemuž obratně odbourával jednoho potenciálního protivníka za druhým. 

Lombardská koruna 

Na několik měsíců se usadil v Mantově, kde oslavil vánoční svátky a kde ho konečně zastihlo papežovo poselstvo. Inocenc VI. mu souhlas s římskou korunovací udělil a dojednal s ním podrobnosti. Místo sebe mu přislíbil tři zplnomocněnce-kardinály, kteří ho při římské ceremonii zastoupí. Z Mantovy pokračoval královský průvod do Milána. Zde v bazilice sv. Ambrože přijal Karel na počátku roku 1355 lombardskou „železnou“ korunu a s ní titul lombardského krále. Ten byl pouze nominální, opět se jednalo o pozůstatek staré tradice, podle níž musel před římskou korunovací panovník obdržet i starodávnou korunu lombardskou. 

Na další zastávce v Pise se ke Karlovi připojila také jeho manželka, teprve šestnáctiletá Anna Svídnická, která přijela v doprovodu pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic a českých pánů a rytířů. Zde se k nim přidaly rovněž ozbrojené posily z Říše a v neposlední řadě i jeden z přislíbených papežských vyslanců, ostijský kardinál Petr z Colombiers. Ten zůstal nakonec jediným prelátem, protože zbylí dva se nedostavili kvůli nejistotě, zda dostanou proplaceny cestovní náklady. Kardinál Petr neprohloupil, neboť vděčný vladař se mu za jeho službu nadmíru štědře odměnil. V samotné Pise měl Karel navíc možnost uctít památku svého zvěčnělého děda, císaře Jindřicha VII. Lucemburského, jehož hrob se zde nacházel. 

Návštěva inkognito 

Před brány Věčného města se svým asi čtyřtisícovým průvodem dospěl na Zelený čtvrtek 2. dubna 1355. Dovnitř zatím oficiálně nevstoupil, slíbil totiž Inocenci VI., že v Římě nestráví víc jak jeden den. Důvodem byly papežovy obavy, aby na sebe panovník v jeho vlastní nepřítomnosti nestrhl moc. Vztah císařů a papežů byl totiž po celý středověk velmi napjatý a často se jednalo o vyloženě konkurenční souboj. Navzdory Lucemburkově náklonnosti církvi nebyly Inocencovy obavy neopodstatněné. Samotnou korunovaci Karel příznačně naplánoval na nedělní Boží hod velikonoční, vrchol nejdůležitějších svátků křesťanstva. 

Není bez zajímavosti, že navzdory dohodě s papežem se rozhodl navštívit město již předem, a sice inkognito. V převlečení za prostého poutníka si během čtvrtka, pátku a soboty prohlédl hlavní římské svatyně. Svou korunovační jízdu totiž pojal i jako zbožnou pouť. Coby vášnivého sběratele relikvií Karla nadmíru zajímaly nejrůznější svaté ostatky, jimiž Řím pochopitelně oplýval. Nejdříve zamířil do baziliky sv. Petra, kde uctil roušku s otiskem Kristovy tváře zvanou veraikon. Poté navštívil další přední římské chrámy, jako baziliku sv. Pavla za hradbami, sv. Jana v Lateránu či chrám Santa Maria Maggiore. 

Sláva císařské koruny 

V samotný den korunovace vstal budoucí císař již před svítáním. Oblékl se do purpurového oděvu a spolu se svým několikatisícovým doprovodem zamířil k Andělskému hradu, kde stála městská brána. Poté už se musel vyloženě prodírat davy lidí, kteří se přišli podívat na tu velkou slávu, až konečně dospěl za hlaholu zvonů k bazilice sv. Petra. Na jejích schodech ho uvítal ostijský kardinál Petr. I přes přítomnost pouze jediného světitele nemohla být platnost korunovace zpochybněna, což se, jak už víme, nedalo říct u jeho předchůdce Ludvíka Bavora. Karlův zmíněný děd Jindřich VII. se roku 1312 zase vůbec nedostal do svatopetrského chrámu a korunovační akt „nouzově“ proběhl v lateránské bazilice. 

Ještě před započetím obřadů byl panovník oděn do korunovačního roucha a vstoupil do chrámu, kde už na něj čekala jeho mladičká manželka. Z kardinálových rukou přijal pomazání svatými oleji a poté samotné odznaky císařské moci – korunu, žezlo a říšské jablko. Zajímavé je, že pod samotnou korunou měl panovník ještě mitru, což symbolizovalo duchovní rozměr císařské hodnosti. Poté obdržela pomazání a korunu Anna Svídnická a oba se posadili na připravené trůny. Celý obřad probíhal v rámci velikonoční mešní liturgie. Po jejím skončení vyšel císařský pár v korunovačních pláštích a s odznaky moci ven z baziliky, kde je s jásotem přivítal římský lid. Jeho středem pak oba pokračovali na koních k Lateránskému paláci. 

Také tato cesta se protáhla, protože císař byl během ní nucen uspokojit zástupy zájemců o rytířství, jež pasoval dotekem svého žezla. Stojí za povšimnutí, že teprve od tohoto dne, 5. dubna 1355, se začal oficiálně titulovat jako Karel IV., čímž se zařadil mezi římské císaře toho jména počínaje Karlem Velikým. 

Na závěr velkého dne se pak v Lateránském paláci konala slavnostní hostina, na kterou už ale císařské dvojici nezbyl prakticky čas. Karel totiž hodlal dostát svému slibu (návštěvu inkognito nepočítal), že v Římě nezůstane déle jak do soumraku. Přestože někteří jeho současníci tento ukvapený odchod vnímali nelibě, Lucemburk znal své možnosti a vyhnul se všem nerealistickým pokusům opanovat italský prostor. Řím sevřený hradbami tedy znovu opustil a ubytoval se v nedalekém klášteře při bazilice sv. Vavřince. Tím však peripetie římské výpravy neskončily, čekala je ještě dlouhá cesta přes Itálii zpět. 

Pisánské úklady 

Že byla obezřetnost při tažení Apeninským poloostrovem na místě, ukázal incident, jenž se odehrál při zpáteční zastávce v toskánské Pise. Karel zde chtěl nějakou dobu pobýt, aby si odpočinul a uspořádal některé urgentní záležitosti. Málem však za to zaplatil životem. 

TIP: Otec vlasti málem v pasti: Kterak Karel IV. unikal smrti

Odpůrci císařské moci totiž úkladně zapálili v noci z 19. na 20. května palác, v němž panovnický pár nocoval. Z žáru plamenů je zachránil na poslední chvíli útěk v nočním oděvu. Povstání se Karlovi IV. nakonec podařilo potlačit, a aby ukázal svou panovnickou autoritu a vyslal odstrašující signál, nechal několik vzbouřenců popravit. Pak už se raději na neklidné italské půdě nezdržoval víc, než to bylo nutné, a na počátku léta opět překročil hranice německých zemí.