Krvavé děti noci: Historie evropských vampýrů

Legendy o lidech, kteří po smrti vstávají z hrobů a přežívají díky konzumaci cizí životní síly, pocházejí – podobně jako příběhy o vlkodlacích – z celého světa. První doklady o  podezírání určitých osob z nekalé činnosti vůči zdravotnímu stavu zbytku populace známe už z paleolitu. Na pohřebištích archeologové čas od času nacházeli kosterní pozůstatky, vybavené zvláštními opatřeními: nebožtík byl svázán do kozelce a poblíž těla ležely předměty, jež měly s běžnou pohřební výbavou pramálo společného – vypadaly spíše jako nástroje k probodávání částí trupu. Vědci předpokládají, že šlo o „pojistky“ proti nežádoucímu návratu do světa živých.

Jak se stát vampýrem

Co vlastně znamená samotné slovo „vampýr“, není zcela jasné. Snad má původ ve východoevropských jazycích a odvozuje se od kmene „pít“, možná jde o turecký výraz pro čarodějnici. V 18. století  tento pojem zdomácněl díky kontrole části Balkánu Rakouskem i v  západní Evropě a o sto let později se zde prostřednictvím románu Dracula rozšířil masově.

TIP: Pravda o skutečném Draculovi: Krutý sadista i spravedlivý vzdělanec

K nařčení z vampyrismu stačilo leckdy velmi málo. Narodilo se dítě, které vypadalo jinak než běžný novorozenec? Mělo zuby, chyběly mu prsty, nebo mu na hlavě zbyly kusy plodové blány? Vypadal někdo nezdravě, měl dlouhé zuby a zarudlou pokožku? U takových lidí se automaticky předpokládalo, že se v budoucnosti stanou upíry.

Vampýry se podle středověkých názorů často stávali sebevrazi, poněvadž tento akt byl – podobně jako vražda – posuzován jako smrtelný hřích. Tradice uvádí i možnosti přenosu vampyrismu – k tomu, aby se zrodilo nové nebezpečí pro společnost, prý stačil pouhý pohled, jímž o údajného vampýra zavadila těhotná žena, o pokousání takovým stvořením ani nemluvě.

Klasickou ukázkou, jak si získat reputaci vampýra, se stal případ, jenž se odehrál během let 1726 – 1731 v jižním Srbsku, tehdy „horké“ oblasti blízko rakousko-tureckých hranic. Spolu s četnými přistěhovalci z turecké části Srbska se v městečku Medveďa na rakouském území usídlil i Arnaut Pavle. Roku 1725 se tento hajduk, sloužící předtím v oblasti dnešního Kosova, zabil pádem z vozu. Jeho smrt by patrně nikoho nezajímala nebýt toho, že měsíc po pohřbu se přihlásilo několik lidí se svědectvím, podle něhož měli být dotyčným napadáni.

Do celé věci se okamžitě vložily úřady; všichni postižení totiž během krátké doby za nejasných okolností zemřeli. Pavle si navíc už za svého života vybudoval dosti podivnou pověst: s člověkem, který o sobě tvrdí, že byl dříve napaden vampýrem a léčil se pojídáním půdy z jeho hrobu, nemohlo být vše v pořádku. Při nařízené exhumaci pověřená komise zjistila, že Pavleho tělo nepodlehlo rozkladu, ba naopak: mrtvý voják měl místo starých nehtů nové a zdálo se, že mu opět narostly i vlasy a vousy. Pokožka se navíc vyznačovala narudlou barvou a v ústech komisaři nalezli krev. Vše podle tehdejší víry ukazovalo na jediné: Pavle se po smrti stal upírem. 

Nemrtvá stvoření

Většinu případů vampyrismu charakterizuje společný jmenovatel – nemrtvost. Jak si lidé stvořili nemrtvé? Lví podíl na původu tohoto jevu mají nálezy nerozložených ostatků, zvláště pokud takový jev doprovázely zvláštní okolnosti. Přitom nejde o nic mimořádného – v době „upířího šílenství“ ještě nebyl znám průběh rozkladných procesů v mrtvém těle, jejž navíc mohou ovlivnit i specifické půdní a atmosférické podmínky. Zdrojem, živícím pověsti o nemrtvých, se stávaly také scény, kdy noční chodec spatřil na odlehlém místě „přízrak“ – nejspíše člověka, kterého choroba či postižení donutily k žití v temnotě.

Značnou měrou se o vznik mýtů o živoucích mrtvých nevědomky zasloužili i lidé, kteří se stali oběťmi mezer ve znalosti klinických stavů – nešťastníci pohřbení zaživa. Lékaři totiž až do 19. století nedokázali rozeznat skutečnou smrt od kómatu, není tedy divu, že se domnělý nebožtík nezřídka v rakvi probral a snažil se za každou cenu osvobodit.

TIP: Gerard van Swieten: Muž, který se postavil strachu, bludům a pověrám

Spojení slov „vampýr“ a „nemrtvý“ nemuselo platit vždy. Dokládá to aféra z 15. století, kdy se postrachem skotského kraje Midlothian stala rodinná tlupa vedená jistým Sawneym Beanem. Její členové přepadávali pocestné a živili se jejich masem a krví, dokud jejich více než pětadvacetiletému řádění neučinil přítrž soud. Tento a mnoho dalších případů nekrofilie a kanibalismu byl považován za zvláštní druh vampyrismu, kdy lidským stvůrám nebylo třeba podstoupit fázi smrti a opětovného probuzení do tohoto světa.