Krvavá bouře nad Krymem: Jak vypadalo německé obléhání Sevastopolu (2)

Pátého června ráno se mohl kanon vrhající sedmitunové granáty až na vzdálenost 47 km zapojit do bojů. Prvním cílem obřího děla se 6. června 1942 ráno stala sovětská pobřežní baterie. Hned úvodní rána mířila do černého a k nebi se po úspěšném zásahu vznesl sloup kouře. Další výstřely již ale netrefily a nepřátelské kanony stejně jako pevnost Maxim Gorkij I, na kterou Němci přenesli palbu, zůstaly dalších větších škod ušetřeny.

Předchozí část: Krvavá bouře nad Krymem: Jak vypadalo německé obléhání Sevastopolu (2)

Dora se zlobí

Granáty dopadaly i 300 m od svého cíle. Odpoledne Němci stříleli na pevnost Stalin, která sice při jednom zásahu utrpěla poměrně velké škody, ale úplně zničit se ji nepodařilo. Podobně smíšených výsledků dosáhla Dora dalšího dne dopoledne, kdy vyslala sedm granátů na pevnost Molotov. Sedmého června odpoledne si němečtí dělostřelci připsali největší úspěch, když trefili nejlépe chráněný objekt celého pevnostního komplexu. Jednalo se o velké muniční skladiště vybudované pod hladinou moře, jehož existenci zjistil německý průzkum. 

Poslední z devíti vypálených průbojných granátů pronikl několika metry vody a 30 metry skály, aby vybuchl uvnitř skladiště a přivodil jeho totální destrukci. Sověti přišli o velké množství munice a sekundární exploze trvaly ještě několik hodin. Tento zásah přivodil nepříteli těžké ztráty a také se velmi negativně podepsal na jeho morálce. O dalších pět dní později se Dora dočkala dalšího nasazení, když vypálila pět granátů na pevnost Sibiř, kterou blízké výbuchy oslabily a umožnily následnou úspěšnou pěchotní zteč. Obdobná situace pak nastala ještě 17. června, tentokrát u pevnosti Maxim Gorkij II.

Hněv severských bohů 

Další těžkou zbraní, s jejíž pomocí chtěli Němci ničit sevastopolské pevnosti, byl takzvaný Karl-Gerät 040 (Zařízení Karel 040). Jednalo se o těžký samohybný minomet ráže 600 mm, který vznikl v pouhých sedmi exemplářích. V rámci praporu těžkého dělostřelectva 833 se tři z nich dočkaly nasazení na Krymu, přičemž u dvou zbraní jsou známé i jejich přezdívky – Thor a Odin. Na rozdíl od obrovské Dory šlo tyto severské bohy mnohem lépe schovat před slídivými zraky sovětských průzkumníků.

Těžké minomety zahájily palbu 2. června 1942 se zbytkem dělostřelectva a za následujících 11 dní spotřebovaly téměř všechnu přidělenou munici. Velká část německé palby směřovala na pevnost Maxim Gorkij I, kde způsobila těžké škody tamějšímu dělostřelectvu a velitelství umístěnému v týlu. Železobetonové opevnění však poškodila jen lehce. Na konci června pak zásobovací loď přivezla další zásobu granátů, takže mohl Thor i Odin pokračovat ve svém smrtonosném díle. Těžké minomety vypálily několik set střel, ale jejich nasazení zanikalo v rámci celé palebné přípravy, kterou Němci pojali doopravdy velkoryse. Před závěrečnou ofenzivou použili desetitisíce dělostřeleckých granátů a těžké kanony představovaly jen malou, byť důležitou část celkové mozaiky.

Opona se otevírá 

Celkově vyslala 11. armáda mezi 2. a 6. červnem na sovětské pozice munici o hmotnosti 2 449 t, přičemž použila necelou desetinu své munice. V rámci divizních jednotek šlo o 19 750 granátů ráže 105 mm, 5 300 granátů kalibru 150 mm. S dalšími 9 500 výstřely se přidaly zbraně nižších ráží a minomety. Jednotlivé sbory měly přidělené i prapory nebelwerferů, ale ty se prozatím do akce nezapojily a šetřily munici na samotný útok. I z toho důvodu byl účinek dělostřelecké přípravy v různých úsecích rozdílný.

Sověti utrpěli těžké škody na materiálu a řada pevností byla vyřazena z boje, lidské ztráty však zůstaly relativně nízké. Například jedna rota námořní pěchoty sice odepsala 16 ze 78 mužů, ale jeden střelecký pluk hlásil za celou pětidenní palbu jen 12 mrtvých a 20 zraněných. Sověti tušili, že po pěti dnech dělostřelecké přípravy přijde velký pozemní útok, takže se jej pokusili již v zárodku narušit. Šestého června ve 23.00 spustili v severní části sevastopolského perimetru rušivou palbu na předpokládaná shromaždiště německých jednotek.

Ještě před nimi ale měli mít naposledy hlavní roli dělostřelci. Dne 7. června ve 3.15 zahájila 11. armáda po celé délce fronty masivní přípravu, která tentokrát již nebyla tak striktně zaměřena na jednotlivé cíle jako v předcházejících dnech. K plošné palbě opět přispěly i zbraně Thor a Odin a tentokrát i prapory raketometů Nebelwerfer. Tentokrát již obsluhy nedělaly přestávky potřebné k ověření účinků a pálily vytrvale celou hodinu, aby obránce pokud možno ochromily. 

Konečně vítězství 

Útočící jednotky se hned 7. června zakously do hlavního obranného pásma, na což čekali dělostřelci, a ještě vystupňovali svou palbu. V dalších několika dnech probíhala opotřebovací bitva, která sice stála Němce obrovské množství munice, ale na rozdíl od protivníka ji mohli doplnit. Při opakovaných útocích se uplatnily obzvlášť baterie nebelwerferů, jež potlačovaly sovětskou obranu v okamžiku těsně před ztečí.

TIP: Houfnice Hummel: Těžká váha mezi samohybnými děly

Dělostřelci dostali zásadní úkol také 13. června, kdy palbou těžkých zbraní podpořili dobytí pevnosti Stalin. O čtyři dny později dosáhli Němci v severním sektoru průlomu a mohli své baterie přisunout blíž k přístavu, který následně zasypali granáty a minami. O výsledku celé bitvy rozhodl 29. červen, kdy se část útočníků přeplavila přes zátoku Severnaja a vpadla Sovětům do zad.

Prvního července vstoupili vojáci Osy do města a o tři dny později utichl organizovaný odpor. Wehrmacht dobyl jednu z nejmohutnějších pevností na světě. Velkou zásluhu na tom mělo dělostřelectvo, jež v závěrečné fázi bitvy (2. června–4. července 1942) poslalo na nepřátelské pozice 46 486 t munice včetně 410 000 granátů ráže 105 mm, 100 000 projektilů kalibru 150 mm a 32 000 raket.