Krutá rodinná politika: Římané „vykradli“ sousedům ženy!

Podle některých zdrojů byli Sabinové potomky starořeckých Sparťanů. Podle jiných šlo o kmen Umbrijců, kteří si v rámci osidlování Itálie přisvojili Apeniny a změnili jméno. Jak to bylo ve skutečnosti, není pro historický vývoj tak důležité. Co naopak důležité je, že měli velmi krásné dcery! Dokonce natolik krásné, že upoutaly pozornost Římanů. A to byl problém především proto, že o římskou pozornost tehdy nikdo nestál. 

Na druhou stranu, upoutat pozornost tehdejších Římanů nebylo nic zas tak těžkého. Řím totiž ve svých počátcích trpěl nadbytkem jak chuti k dobývání dalších území, tak i nedostatkem žen. S Romulem do Říma totiž přišli jen samí muži. Bohužel pro Římany však žádný z okolních kmenů neukázal pro římské strasti dostatek pochopení. Dcery z okolních kmenů měly kategoricky zakázáno se směrem k Římu jenom podívat, natož pak si nějakého Římana vzít. Starověcí Římané totiž, paradoxně k budoucímu historickému vývoji, neplatili za příliš dobré partie. Právě naopak, byli vnímáni jako jacísi občané druhé kategorie, a to především kvůli Romulovu rozhodnutí rozšířit římskou populaci o všelijaké pochybné existence, včetně pobudů, opilců a námezdních rváčů. 

Romulův plán 

Jak se chovat, když jste starověký Říman, zoufale potřebujete ženu, ale nikdo vám ji nechce dát? Úplně stejně, jako řešíte všechno ostatní – dostanete ji lstí, či násilím. Nebo násilím za pomoci lsti. A to je přesně také to, co Romulus, bratrovrah a legendární zakladatel Říma, provedl. Uspořádal slavnostní hry, takzvané Consualie, na které pozval okolní kmeny, Sabiny nevyjímaje. 

Tribuny amfiteátru, ve kterém se zábava odehrávala, sloužily římským mladíkům spíš jako jakési dávné verze výkladní skříně. Zatímco všichni ostatní sledovali hry, Římané si mezi sabinskými dívkami vybírali potenciální manželky. Když jim dal Romulus smluvené znamení, lov na manželku započal. Římané se lačně vrhli na přihlížející dívky a každý popadl, kterou chtěl. Ti schopnější z nich se zmocnili své předem vyvolené, zbytek vzal zavděk těmi, které nedokázaly utíkat tak rychle. 

Přikrášlená historie 

Postupem času, stovky let od okamžiku, co dozněl poslední nesouhlasný výkřik unášené mladé ženy, se rozvinul silný starořímský kult. Dávná římská civilizace byla nahlížena novýma, idealistickýma, téměř až naivně nekritickýma očima. V tomto duchu také římský historik Livius napsal onomu příběhu sexuálního násilí na ženách takřka pohádkový konec. Romulus sám prý téměř na kolenou pomocí dojemného proslovu obměkčil srdce sabinských dívek. Ty postupem času zahořely k novým římským manželům láskou. Dokonce tak horoucí, že později, když si to zhanobení otcové zneuctěných dcer přišli s nechtěnými zeti do Říma vyříkat mečem, samy dcery prosily o milost pro své manžely a požehnání pro děti, které mezi tím porodily. „Nechceme ztratit otce svých dětí, ani přijít o své muže,“ volaly prý podle Livia Sabinky. 

Vše se v dobré obrátí 

Celý příběh tedy končí v legendách téměř idylicky. Sabinky vyprosily u rodičů milost, a tím celý spor vyřešily. Jejich otcové se jako noví příbuzní Říma usadili na nových místech Itálie. Jejich spartánská výchova a způsob žití se – alespoň ze začátku – s římským velmi dobře setkávaly a přímo vybízely ke společnému dobývání středomořského impéria. Smutnou skutečností zůstává, jak ostatně potvrzuje většina historických pramenů, že celá Liviova verze o horoucí lásce není pravdivá. Římané Sabinky násilím vytrhli z náruče rodin, unesli, znásilnili a v mnoha případech také zabili, pokud se vzpouzely příliš dlouho. Jejich otcové a bratři, kteří nezahynuli během únosu, skutečně později město oblehli a dobývali. 

Opět zde mluví legendy o ženě, a to o dceři velitele obrany hlavní římské pevnosti Kapitolu. Tarpeia na rozdíl od Sabinek ale dobré jméno v historii nemá. Měla velmi ráda peníze a šperky a snad se bála, že by o všechen svůj majetek po dobytí pevnosti přišla. Smluvila se s útočícími Sabiny, že jim tajně otevře bránu pevnosti výměnou „za to, co nosí na levé ruce“. 

Sabinští válečníci nosili na levých rukách zlaté náramky a Tarpeia tudíž čekala, že z bitvy vyvázne ještě bohatší, možná se jí líbil i samotný ztepilý sabinský vojevůdce Tatius. Velitel Sabinů byl však hrdý válečník, který nechtěl dobývat pevnosti za pomoci ženské zrady. Když Tarpeia otevřela dveře, místo předání náramku ji praštil svým štítem, který na levé ruce nosil také. Podobně se zachoval i zbytek jeho armády. 

Snad by se zdálo, že mír mezi znepřátelenými příbuznými může vydržet. Romulus, vládce Říma, a Tatius, velitel Sabinů, nakonec dosáhli kompromisu a oba národy a oba náčelníci žili ve městě společně. Řím, v jehož základech byla bratrovražda, byl však brzy svědkem dalšího zločinu. Tatius byl zákeřně zavražděn. Romulův trůn a všichni římští obyvatelé znovu náleželi pouze jednomu panovníkovi…