Krása vzdáleného vesmíru: Životadárné exploze a velkolepá hvězdná spojení
Zimní krajina zázraků
Obraz evokující zimní krajinu je ve skutečnosti komplex několika emisních mlhovin a domov nejhmotnějších hvězd, jaké jsou v naší Galaxii k vidění. Některé z nich jsou až 100× hmotnější než Slunce. V oficiálních katalozích tuto vesmírnou oblast, ležící zhruba 5500 světelných let od Země, najdeme pod označením NGC 6357. Spletité tvary této nádherné části vesmíru opracovávají mezihvězdné větry a energetické záře mladých a nově vznikajících hmotných hvězd.
Stužky a perly
Centrum spirální galaxie NGC 1398 zdobí nejen perlový prstenec z hvězd, plynu a prachu, ale i příčka ze stálic a plynu, jež dál od středu vypadá jako stužky. Snímek s tak jemnými podrobnostmi pořídil dalekohled VLT Evropské jižní observatoře. NGC 1398 se nachází asi 65 milionů světelných let od Země. Nyní tedy pozorujeme světlo, které ji opustilo, když z naší planety zmizeli dinosauři. Fotogenická galaxie je viditelná v souhvězdí Pece i malým dalekohledem.
Dvousečný meč
Snímek zachycuje dva kosmické výtrysky, jejichž paprsky míří ven z nově zrozené stálice. Úžasná scéna zabírá asi 2,5 světelného roku a odehrála se ve vzdálenosti 1 300 světelných let ve hvězdné porodnici komplexu molekulárního mračna Orion B. Centrální protohvězdu, kterou nelze přímo vidět, obklopuje studený prach a plyn zploštělý do rotujícího akrečního disku. Materiál z něj padá do mladého stelárního objektu a zahřívá jej. Podél rotační osy soustavy pak směřují úzké energetické výtrysky a vytvářejí sérii rázových vln.
Úplně jiný pohled
První položku ve slavném katalogu Charlese Messiera – Krabí mlhovinu (M1) – tvoří rozpínající se mračno trosek po výbuchu supernovy. Složitý obraz ve falešných barvách (vlevo) kombinuje data z kosmických observatoří Chandra, Hubble a Spitzer, a umožňuje tak útvar zkoumat v rentgenovém světle (modrobílá), v optickém (fialová) a v infračerveném (růžová). Jasná skvrna poblíž středu je pulzar, jeden z nejexotičtějších známých vesmírných objektů. Jedná se o neutronovou hvězdu, která rotuje 30× za sekundu. Tento zhroucený zbytek jádra stálice pohání emisi Krabí mlhoviny jako kosmické dynamo. M1 měří asi 12 světelných let a nachází se ve vzdálenosti 6 500 světelných roků v souhvězdí Býka.
Větrno v Orionu
Proměnná hvězda LL Orionis se stále formuje v hvězdné porodnici mlhoviny v Orionu a vytváří při tom energetičtější větry, než jaké vanou ze Slunce. Rychlý hvězdný vítr naráží do pomalu se pohybujícího plynu, čímž vzniká kosmická rázová vlna, pojmenovaná LL Ori. Na snímku je viditelná jako malý oblouk vlevo nahoře, ve skutečnosti měří asi půl světelného roku. Z mlhoviny v Orionu vytéká pomalejší plyn z horké centrální hvězdokupy Trapéz, jež se nachází v levém horním rohu fotografie.
Hvězdné splynutí
Fotografie pořízená Hubbleovým dalekohledem zachycuje sloučení dvou spirálních galaxií do jediného objektu s označením NGC 2623. Jádra obou hvězdných ostrovů se sjednotila do aktivního galaktického jádra, kolem nějž dál vznikají stálice, stejně jako podél slapových ohonů. Podobné srážky mohou trvat stovky milionů let a dochází při nich k několika gravitačně ničivým průchodům. NGC 2623, též známá jako Arp 243, měří asi 50 tisíc světelných roků a nachází se ve vzdálenosti zhruba 250 milionů světelných let v souhvězdí Raka.
Životodárná exploze
Většina prvků nezbytných pro život na Zemi pochází z hvězdných pecí a z výbuchů, jež ukončují život některých stálic. Proto vědci již dlouho zkoumají explodované hvězdy a jejich relikty. K nejvíce studovaným pozůstatkům supernov patří Cassiopeia A. Nový snímek z rentgenové observatoře Chandra ukazuje rozmístění různých prvků ve zbytcích výbuchu: křemíku (červená), síry (žlutá), vápníku (zelená) a železa (fialová). Každý z nich vytváří rentgenové paprsky v úzkém energetickém rozsahu, což umožňuje sestavit mapy jejich výskytu. Vlna výbuchu vše uzavírá do zářivě modrého prstence.
