Král všech planet, Jupiter: Bouře, které svými rozměry předčí celou Zemi

Atmosféra Jupitera rotuje diferenciálně – rovníková rotace je o pět minut kratší než rotace v okolí pólu. Dobře je patrná dlouhodobě stálá pásová struktura, přičemž se pásy mraků na rozhraní často pohybují vůči sobě, vznikají tedy mohutné víry. Mnohé z nich jsou pozorovatelné i amatérskými dalekohledy. Vlastní rotace tyto víry stabilizuje, a z mnohých se tak stávají samostatně existující útvary cestující po dlouhou dobu atmosférou.

Nepřehlédněte: Král všech planet, Jupiter: Plynný obr s kamenným jádrem

Nejznámějším oblačným vírem je Velká rudá skvrna, která měří 24 000–40 000 km ze západu na východ a 12 000–14 000 km od severu k jihu. Její vznik a vývoj je pro vědce stále velkou neznámou, společně s faktem, že tento atmosférický útvar přežil zřejmě již více než tři staletí s různě se měnící výrazností. Vědci se obecně shodují, že uvnitř skvrny se větry pohybují rychlostí až 640 km/s. Tmavá barva je pravděpodobně důsledkem chemických pochodů, na nichž se podílejí sloučeniny fosforu. 

Původ barevnosti Jupiterovy atmosféry musíme hledat ve vertikální cirkulaci v oblačné vrstvě, která je asi jen 50 km silná. Odlišné chemické složení a měnící se teplota mají vliv na výskyt sloučenin, jež představují původce „barvy“. Nejvyšší mraky jsou načervenalé (obsahují sloučeniny fosforu), níže se nacházejí bílé vrstvy (s krystalky amoniaku a jeho derivátů), ještě níže pak vrstvy hnědé a úplně nejníže namodralé. Předpokládá se, že se v atmosféře vyskytují krystalky vodního ledu – vědci tak soudí podle elektrických blesků, které ke své existenci potřebují polární molekuly. 

Jednotka hmotnosti

Hmotnost Jupitera dvaapůlkrát převyšuje celkovou hmotnost zbylých malých těles Sluneční soustavy. V oboru exoplanet se jeho hmotnost stala jednotkou, vůči níž se odhadují hmotnosti cizích planet. Co se týče velikosti, výrazně větší plynné planety již ve vesmíru nejspíš nenajdeme. Naopak, kdyby byl Jupiter hmotnější, byl by v důsledku strmější gravitační stratifikace hustší, a tudíž menší. Tělesa hmotnější než třináct jupiterů mají jiný charakter – mluvíme o hnědých trpaslících, objektech na pomezí hvězd a planet.

V nitrech hvězd na rozdíl od planet probíhají termojaderné reakce. I v nitrech hnědých trpaslíků dojde během jejich vývoje k zapálení alespoň některých termojaderných reakcí. Nitra plynných planet však k tomu nemají podmínky. Přesto již první pozorování v infračerveném oboru ukázala, že Jupiter vydává asi dvakrát více záření, než získává od Slunce – musí mít tedy svůj vlastní zdroj energie. Toto záření vzniká na úkor potenciální energie plynu, a Jupiter se tak smršťuje přibližně o dva centimetry za rok. 

Cirkulace (vířivé proudy) ve vrstvě kovového vodíku udržuje mohutné magnetické pole planety, jež je přibližně čtrnáctkrát silnější než pole zemské. Jupiterova magnetosféra představuje největší útvar ve Sluneční soustavě – její plazmový ohon zasahuje na straně odvrácené od Slunce až za dráhu Saturnu. V magnetosféře Jupitera se zformovaly mohutné radiační pásy, v nichž jsou dlouhodobě uvězněny nabité částice s vysokou energií. Tyto částice by mohly poškodit (a počítá se s tím, že poškodí) sondu Juno, která k Jupiteru právě míří.