Kouzlo perského Golestánu: Ve stínu kaspického pralesa

V místech, kde se táhlé horstvo Alborz odklání od pobřežní linie Kaspického moře a pokračuje dál na východ, leží Golestán – nejstarší národní park a největší lesní masiv v Íránu. Peršané, zvyklí na otevřenou krajinu bez kousku zeleně, odedávna vnímali les jako magický a symbolický prostor a v náruči stromů popouštěli uzdu fantazii. Ne náhodou pojmenovali mohutný zalesněný kus země Golestán – Růžová zahrada.

Džungle daleko od rovníku

V tisíc let starém cestopise líčí arabský kupec strastiplnou pouť z Mašhadu do Rej, tehdy hlavního města Persie: „Šel jsem po celý čas ve stínu staletých stromů…“ Popsal tak obrovský komplex lesa, který dnes nese název Golestánský. Mísí se tu historie s mytologií a skutečnost 21. století jakoby přestává platit.

Fenomén lesa neznámého stáří, v němž lze stěží najít zásah lidské ruky, zůstal dodnes. Při cestě od východu, z aridního vnitrozemí, se nejdřív přihlásí jalovce na vápencových výchozech. Keře přibývají, až jsou z nich stále vyšší stromy s hustým podrostem, a to už se objeví skutečný les. Souvislé dubové porosty sestupují z hřebenů hor do hlubokých dolin. Tam návštěvníka postupně pohltí neprostupný, vlhký a temný prales. Jen na málo místech se jeho náruč otevře, aby poskytla místo rýžovištím. A tak to jde takřka beze změny nejméně osmdesát kilometrů. Pouhý krok do houští zimostrázu a je tu nefalšovaná divočina, která brání projití. Mužíci z lišejníků a závěsy mechů oživují svět, v němž pro člověka náhle není místo. Scenerie tropické džungle tisíce kilometrů od rovníku.

Prototyp ztraceného ráje

Na rozhraní dvou typů krajiny – vlhké (přímořské) a suché (kontinentální) – a dvou biogeografických oblasti (eurosibiřské a íránsko-túránské), oplývá příroda nesmírným druhovým bohatstvím. Dřeviny známé z Evropy (habr, dub, javor, jasan, lípa či dřín) zastupují východní, orientální druhy. Mezi nimi nalezneme vzácné relikty či kaspické endemity, třeba parocii perskou (Parrotia persica), které se tady říká „železné dřevo“. Byť Golestán vzhledově odpovídá středoevropským horským lesům, divokostí se skutečně blíží džungli (les se mimochodem v perštině řekne džangal). Všechno, co tu roste, se zdá být mohutnější a úctyhodnější, nadčasové a stěží zařaditelné.

Temný a neprostupný hvozd plný zvěře s všudypřítomným pachem prasat a ryzí divočiny vzbuzuje až strach. Věkovité kmeny stromů nesou stopy medvědích drápů a odkudsi z pokroucených větví se ozývají neznámé zvuky, což ve stálém šeru vyvolává nejrůznější asociace.

Golestán se zdá být prototypem ztraceného ráje, což může z určitého pohledu vyznít paradoxně. Nad místem zamořeným mraky komárů totiž až donedávna visela hrozba malárie. Ještě po druhé světové válce byl zdejší kraj zapovězeným místem a malárie zastavila skoro každého, kdo se odvážil do pralesních mokřin. I díky ní se prales dochoval v tak nedotčené a úctyhodné podobě.

Souboj s řekou

Zdejší vlhko je na íránské poměry mimořádné a vegetace v něm bují skoro celý rok. Všudypřítomný pocit vlhkosti panuje i za dlouhého sucha, kdy se zvěř stahuje k posledním zbytkům tůní. Neobvyklou zkušeností je zažít zdejší povodně. Přicházejí několikrát do roka – vždy neočekávaně a bleskově. Během dvou tří hodin stržemi doslova propadává nesmírný proud a v něm balvany, padlé větve a vývraty. Už jen stopy po velké vodě působí impozantně. Náplavy dřeva nakupené podél obřích kmenů připomenou pravěká lidská obydlí. Ještě o kus výš zejí v dubech rány po nárazu stromů, které příval unáší jako dětské lodičky.

Co svedou golestánské vody, jsme poznali na vlastní kůži. Šňůry vod přinesly 160 milimetrů za jediný den a noc. Řidiči čekali naprosto klidně, vědomí toho, že oprava silnice potrvá týdny, je nijak nerozházelo. Když jsme se vydali proti živlům, netušili, jsme, do čeho jdeme. Prodrali jsme se třicet kilometrů napříč pralesem jako jediní – pěší. Řeka brala všechno: asfalt, pilíře vyšších mostů, zatímco ty nízké rovnou zaplavovala. Ustavičně jsme se brodili skrz pahýly stržených mostů, kličkovali přes rozbouřené přítoky po padlých kmenech. Velebná příroda vládla všude kolem a stáda prasat na břehu to naše pinožení pozorovala za zpěněnou hladinou netečně a s klidem.

Bohatá přehlídka fauny  

Skladba přítomných velkých savců a jejich kvanta vzbuzují respekt. Stovky šakalů zlatých, stovka medvědů a několik smeček vlků. Několik druhů zastupuje středně velké kočky – třeba manul, údajný předchůdce ušlechtilých plemen perských koček. Zdejší levhart (Panthera pardus) je největší na světě, o polovinu těžší než indičtí či afričtí bratránci. Na ploše několika tisíc kilometrů čtverečních se jich pohybují desítky. Krom vlků, kteří se zimě stahují k okolním vesnicím, představuje levhart pro člověka skutečné nebezpečí, skoro každoročně se odehrají tragická setkání, často se smrtelným koncem.

Golestán je místem s největší koncentrací levhartů v Íránu. Už při letmém pohledu do interiéru lesa je jasné proč. Břehy potoků jsou souvisle rozryté divokými prasaty, která jsou hlavní potravou obávaného predátora. Kromě divočáků se v lesích a na skalnatých svazích pasou stovky až tisíce divokých ovcí arkalů, jelenů východních a menších maralů, kozorožců, muflonů či gazel. Běžně lze narazit na metrového dikobraza. Statut parku omezil vnější vlivy a dal vzniknout skutečnému útočišti, v němž mnohé druhy mají blízko k přemnožení. Tolik zvěře jako v Golestánu nežije na žádném jiném místě v Íránu.

Černí vládci Golestánu

Nejvíc o sobě dávají vědět divoké prasata. V Íránu je nikdo nestřílí a prales plný žaludů, bukvic a larev hmyzu je pro ně optimální biotop. Rok od roku jejich stavy kolísají, ale přibližné odhady mluví o pěti, možná i více tisících. Štětinaté zvíře se dokonale adaptovalo na rostoucí návštěvnost. Stahuje se k silnici, kde se hromadí odpadky, a postupně ztrácí ostražitost. Byť tu jsou sporadické odpadkové nádoby v podobě velkých klecí, kolem nich je pro prasata i tak dost. Každou chvíli nalézáme výkaly v „ekologickém balení“, rozdělené igelitovými sáčky a kusy polystyrénových talířů – všežravci si zvykli na každodenní přikrmení. Pozorovat stovky divokých prasat za jediný den se snad nepodaří nikde jinde. Celá stáda se nerušeně pasou hned vedle přihlížejících výletníků.

TIP: Iránský národní park Tendooreh: V roklích a kaňonech Kopet Dagu

A zůstat tu v noci mezi pobíhající černou zvěří? Rozhodně nelze doporučit. Golestánští kanci s třiceticentimetrovými tesáky se dokážou postavit vlkům a mohou být stejně nebezpeční jako levharti. Lesní mýtinu, kde ve dne hlučí mraky výletníků, v noci opanuje divoká zvěř. Za světla zaslíbené místo, ale jakmile přijde šero, les ožívá: prasata přibíhají v ohromném množství a tlupy se dožadují potravy. Tuhle situaci nelze zvládnout a nezbývá než se stáhnout. Další den pro jistotu nocujeme na zpola oploceném dvoře u cestářů. Večer je to zábava, bachyně s mláďaty si to rázuje mezi zaparkované náklaďáky. Ale za úsvitu se zjeví statný divočák, jen pár metrů od mého spacáku – div se o něj neotře. Snad aby dal najevo, kdo je pánem Golestánu.