Kosmický bombardér rakouského raketového konstruktéra Eugena Sängera

 „Soudruhu majore, tohle jsem našel u latríny,“ hlásil se voják u inženýra Alekseje Isajeva a podával mu zmačkanou knihu. Slovo GEHEIM v záhlaví si přitom správně přeložil jako TAJNÉ. Isajev, konstruktér raketových motorů, si přečetl název Über einen Raketenantrieb Für Fernbomber a poděkoval. Hned mu bylo jasné, že drží v ruce jeden z klíčových dokumentů, po kterých pátrali – návrh na kosmický bombardér.

Jakmile oddíly Rudé armády obsadily začátkem května 1945 raketovou výzkumnou stanici Peenemünde, přijeli tam odborníci, aby hledali nové německé zbraně. Pátrali po nich i na dalších místech Německa. Obdobné specializované oddíly vědců a inženýrů měli rovněž Američané a Britové.

Plán na nadzvukový raketový bombardér dokončili rakouský konstruktér Eugen Sänger a jeho přítelkyně Irena Bredtová o rok dříve. Navrhli dvoustupňový stroj, vystřelovaný z tříkilometrové kolejnice, který by se skokem po balistické dráze s vrcholem okolo 150 km dostal nad jakýkoliv cíl na Zemi a po shození bomby by se vrátil zpět. Měl být dlouhý 25 m, s rozpětím křídel 15 m, prázdnou váhou 10 t, včetně paliva 30 t, a dosahovat rychlosti až 22 100 km/h, přičemž bomba mohla vážit 4 t. Po dosažení výšky 145 km se měl odrážet od vrchních částí atmosféry jako žabka k cíli vzdálenému až 12 000 km. Němci tomuto kosmickému bombardéru říkali také Silbervogel čili Stříbrný pták (více v Tajemství vesmíru 11/2014).

Nalezená studie putovala spolu s ostatními do Moskvy. Po podrobném pročtení a zhodnocení Rusové užasli. V Reaktivním výzkumném ústavu dokončili kapalinový raketový motor s tahem 1,5 t, zatímco Wernher von Braun postavil pro svou raketu A4/V2 motor o tahu 30 t. A Sänger počítal se 100 t.

Projekt RaBo neboli RaketenBomber se nakonec dostal i do Kremlu na stůl Josifa Stalina. Sovětského vůdce představa bombardovacího kosmoplánu fascinovala. Kdo by mohl pro takový stroj vypracovat teoretické předpoklady? Nejspíš profesor Mstislav Keldyš. Pětatřicetiletý talentovaný matematik se osvědčil už na jiných praktických úkolech. A v té době sám upozornil na význam raket, především jako dodatečného pohonu pro letadla, neboť v nich viděl budoucnost leteckých sil. Ministerstvo leteckého průmyslu kvůli tomu dokonce 29. listopadu 1946 znovu založilo Vědecko-výzkumný ústav č. 1 (NII-1) a svěřilo Keldyšovi jeho vedení.

Stalin nařídil: „Přiveďte ho!“

V pátek 4. dubna 1947 se konala u Stalina v Kremlu porada nad Sängerovým projektem a Keldyšovým hodnocením. Sovětského vůdce kosmický bombardér stále fascinoval. Možná, že by jeho stavbu nejlíp vysvětlil sám rakousko-německý konstruktér. „Kde je Sänger? Musíte ho najít!“ nařídil proto Stalin generálu Ivanu Serovovi, náčelníkovi specializované kontrarozvědky Smerš. Diktátorův syn generál letectva Vasilij Stalin usoudil, že by se vyznamenal, kdyby Sängera otci přivedl. Proto se k tomuto úkolu sám přihlásil a nechal si jako specialistu přidělit podplukovníka profesora Grigorije Tokajeva z Žukovského vojenské letecké inženýrské akademie.

Kontrarozvědka Smerš zjistila, že projektant bombardovacího raketoplánu už pracuje u Francouzů. Jejich tajná služba ho přitom chránila tak bedlivě, že únos nepřipadal v úvahu. Tato zpráva Stalina rozčílila: „Já jsem hlavním vítězem nad Německem, ale raketové a atomové specialisty nám vyfoukli západní Spojenci!“ Tokajev se chtěl rehabilitovat, proto poslal do Moskvy ideový návrh na raketu TT1. Třístupňový nosič na tekuté palivo – podle mínění britského odborníka Kennetha W. Gatlanda silně ovlivněný Sängerovými představami – měl dopravovat výbušniny na tisícikilometrové vzdálenosti, stejně jako družice na dráhu okolo Země. Ovšem čekání na zprávu z Kremlu, jak Stalin jeho projekt přijal, Tokajeva znejistilo. Potom se náhodou dověděl, že ho má Smerš zatknout: 3. listopadu 1947 proto přešli s manželkou a dcerou do britského sektoru Berlína, kde požádali o azyl. Britové jim ho s radostí udělili – podplukovník měl přehled o tom, jaká německá vědecká tajemství Sověti získali.

Keldyšův tým dokončil studii Sängerova projektu v listopadu 1946. Některé jeho parametry přitom zdokonalil: Zatímco rakouský inženýr počítal s motory na zádi, moskevští specialisté posadili dva náporové motory na konce křídel. Ostatní charakteristiky zůstaly víceméně shodné. Sovětští odborníci však dospěli k závěru, že naděje na brzké postavení kosmického bombardéru neexistuje. Úroveň techniky nemohla konstruktérům poskytnout odpovídající materiály, přesto tento výzkum usnadnil vývoj některých bojových raket.

Rakušané nemají zájem

Eugen Sänger se narodil 22. září 1905 v Přísečnici u Chomutova v Čechách. Na vídeňské univerzitě pracoval jako asistent. Když si přečetl knihu Hermanna Obertha Raketou do meziplanetárního prostoru, doslova pro dané téma zahořel. Zabýval se problémy kapalinových raketových motorů a na podzim 1933 odzkoušel ve své laboratoři několik motorů vlastní výroby.

Studii o raketovém letu chtěl obhájit jako doktorskou dizertaci. Na radu svého profesora se však nakonec tohoto úmyslu vzdal a v roce 1933 získal titul za jinou práci. Původní dizertaci vydal o tři roky později v knižní podobě pod názvem Technika raketového letu. Uvedl ji slovy: „Tato studie se skládá z čistě teoretického, kritického srovnání různých možností proniknutí do kosmického prostoru, určuje nejracionálnější a nejspolehlivější metodu (létající lodička – družicová stanice – kosmická loď) a rozpracovává konečnou teorii této metody.“

Po dokončení projektu raketového letadla požádal Sänger rakouské ministerstvo obrany o finanční dotaci. Avšak 3. února 1934 zmíněná instituce jakoukoliv pomoc odmítla s odůvodněním, že taková myšlenka není proveditelná a jde jen o fantazii. Konstruktér si uvědomil, že musí své návrhy směrovat do Berlína, který horečně zbrojil. Pokračoval v experimentech ve své univerzitní laboratoři a v prosinci 1934 uveřejnil studii o nových možnostech raketových letů. Jenže jakmile se o ní dověděl děkan fakulty, okamžitě všechny pokusy zakázal. Na jaře následujícího roku rozebírali Sängerovu práci nadšenci v Guggenheimově letecké laboratoři Kalifornského vysokého učení technického. Stala se jedním z podnětů k zahájení jejich vlastního výzkumu.

Laboratoř v Trauenu

Sängerova článku si všimli také důstojníci německého vojenského letectva. V únoru 1936 mu nabídli, aby vybudoval raketovou laboratoř v Trauenu u Hannoveru. S radostí přijal. Největší pozornost věnoval konstrukci náporových motorů pro letadla. Spolu s ním tam pracovalo na osmdesát lidí, většinou s vysokoškolskými tituly – víc raketových specialistů soustředil pouze von Braun v Peenemünde, kde vedl vývoj dálkových balistických raket.

Začátkem roku 1940 navštívil Trauen s několika spolupracovníky právě von Braun. Myšlenka kosmického raketoplánu jako bombardéru se mu líbila. Definitivní verzi studie suborbitálního raketového bombardéru RaBo takřka na 400 stránkách předložil Sänger svým nadřízeným v srpnu 1944. Pro potřeby odborníků ji vytiskli ve stokusovém nákladu. Němci plán schválili a přesunuli další práce do laboratoří v horách poblíž rakouského Loferu. V tomto izolovaném středisku se pak odborníci zabývali různými bizarními projekty, například zvukovým dělem, větrným kanonem či elektromagnetickou železnicí. Rovněž projektovali mezikontinentální raketu A9/A10, určenou k bombardování východního pobřeží USA. 

Koncem války obsadili ústav v Trauenu britští vojáci, Američané ho od nich převzali 15. května a hned začali s výslechy. Do konce listopadu mluvili se Sängerem pětadvacetkrát. Potom ho propustili.

Návrat k fotonovému hvězdoletu

V červnu 1946 odjeli Sänger, Bredtová a několik dalších kolegů do Châtillonu nedaleko Paříže. Bývalý šéf výzkumu německé Luftwaffe Walter Georgi jim tam s pomocí svých vlivných přátel zajistil zaměstnání. Zůstali tedy v Evropě a pod ochranou tajné služby, aby se nedostali do sovětských rukou. Francouzi je využili jako poradce při vývoji bojových raket a raketových motorů. 

Sänger a Bredtová se vzali v roce 1951. Už v roce 1950 zvolili profesora Sängera prvním prezidentem Mezinárodní astronautické federace (IAF). Vrátil se i k myšlence, kterou se poprvé zabýval již v roce 1929 – k fotonovému hvězdoletu. Na základě Einsteinovy teorie relativity předpokládal přímou přeměnu hmoty v energii. Touto reakcí, anihilací, by ze spalované hmoty vznikalo světelné záření, jehož částice – fotony – by se uvolňovaly a vytvářely tah. Raketa poháněná tahem fotonů by mohla letět až rychlostí světla, tedy 300 000 km/s.

V srpnu 1954 dovolili Spojenci Němcům obnovit letecký výzkum. Spolková vláda požádala Sängera, aby ve Stuttgartu založil ústav pro studium reaktivního pohonu. Konstruktér vynakládal mnoho energie, aby se i západní Evropa začlenila do výzkumu vesmíru a aby se velké projekty uskutečňovaly v mezinárodní spolupráci. Na přelomu 50. a 60. let působil spolu s dalšími německými kolegy v Egyptě – stavěli tam bojové rakety krátkého a středního doletu. Když však izraelská tajná služba Mossad začala v roce 1962 v rámci operace Damocles těmto specialistům posílat dopisové bomby a po některých i střílet, Němci se raději stáhli.

V roce 1961 se západoněmecká letecká firma Messerschmitt-Bölkow-Blohm (MBB) vrátila k myšlence kosmického kluzáku a chtěla ho s využitím nové techniky postavit. Sänger navrhl jeho zdokonalenou verzi – stroj o hmotnosti 200 t by se dostal do vzduchu díky katapultu a pomocí kyslíko-vodíkového motoru by dopravil na oběžnou dráhu družici vážící 3 t. Studii o 32 stranách dokončil projektant posledního rána svého života. Profesor Sänger zemřel náhle při přednášce na Technické univerzitě v Západním Berlíně 10. února 1964. Bylo mu pouhých 59 let. Jeho manželka ho přežila o 19 roků. Firma MBB rozpracovávala jeho ideu ještě dalších pět let, poté vývoj vzdala.

Svým vzděláním, vědeckým přístupem a činností patřil Sänger k teoretikům první generace. Pro technickou preciznost jeho myšlenek jej však můžeme přiřadit k teoretikům generace druhé. Své mladší kolegy ovšem bezprostředně ovlivnil řadou originálních nápadů.