Kolaps civilizace: Jak bude vypadat svět po člověku
Jen málokdo by asi nesouhlasil s tvrzením, že Zemi by bylo bez lidí lépe. Jak velká katastrofa by však naši planetu musela postihnout, aby lidský rod zcela zmizel z jejího povrchu? A jak dlouho by přírodě trvalo, než by zase ovládla „ztracená území“?
Zkuste se na chvíli zamyslet – napadlo vás už někdy, že tu jednou lidstvo nebude? Zní to absurdně, téměř nepřijatelně. Přesto je víc než jisté, že člověk nebude Zemi obývat věčně. A k jeho „odchodu“ rozhodně nemusí dojít v řádech miliard let, kdy naši planetu zřejmě zničí rozpínající se Slunce. Představme si nějakou náhlou a nečekanou zkázu, která by udeřila úplně bez varování… Postapokalyptická předpověď světa plného opuštěných domů a zrezivělých aut je poměrně děsivá, ale nikoliv zcela nereálná.
Návrat do doby kamenné
Pokud by měl člověk náhle „vyklidit pole“, muselo by jít o následek nějaké hrozivé katastrofy, například masivní sopečné činnosti nebo srážky s mimozemským tělesem o velikosti přesahující deset kilometrů. Podobná zkáza nastala na konci druhohor před 66 miliony let a nejspíš zapříčinila vyhynutí dominantních dinosaurů i dalších živočichů a rostlin. Kdyby takový meteoroid dopadl na Zemi dnes, lidé by pravděpodobně přežili. Ztráty na životech bychom však počítali v miliardách a společnost by se vrátila do doby kamenné, v lepším případě do středověku.
Těleso o průměru nad třicet kilometrů by už zřejmě zlikvidovalo veškerý pozemský život s výjimkou mikroorganismů. Povrch planety by zůstal ještě dlouho neobyvatelný a po naší civilizaci by zbylo jen velmi málo stop. Vyhubení lidstva by mohla způsobit také pandemie nějaké smrtící choroby nebo exploze supernovy, přičemž následně uvolněná radiace by Zemi doslova sterilizovala.
Vzdálení pozorovatelé
Při pohledu z vesmíru by byl zánik pozemské civilizace znatelný již velmi brzy – konkrétně na odvrácené straně planety, která se v noci utápí ve stále intenzivnější záři městských světel. Podle odhadů energetiků by totiž do 24–48 hodin nastal celosvětový výpadek proudu a následoval by kolaps automatických řídicích systémů. Část osvětlení by udržovaly v chodu solární panely a větrné elektrárny, brzy by je však vyřadilo z chodu zhroucení distribuční sítě. Všechny družice na oběžné dráze by postupně přestaly fungovat a mnohé by shořely v atmosféře či dopadly na zemský povrch.
„Dole“ na Zemi by nápadné stopy po nás zmizely po několika desítkách tisíc let, z geologického hlediska tedy velmi brzy. Kdyby přibližně sto tisíc let po smrtící katastrofě přistáli na Zemi vesmírní biologové, nenašli by žádné nesporné důkazy o našem původním rozmachu.
O někdejší přítomnosti velmi progresivní a početné rasy dvounohého primáta by svědčily pouze spousty lidských ostatků. V místech původních skládek a aglomerací by případní mimozemšťané objevili také nezvykle velké množství plastů a jiných „podivných“ látek, včetně vzácných chemikálií a prvků, jež se v přírodě nevyskytují. Zvláštní chemické složení by zčásti vykazovaly také oceány a atmosféra.
Zarůstající svět
Příroda by si každopádně své území brala velmi rychle zpět: Podle propočtů a simulací by například v kanadských lesích již za 50 let nebylo pod bující vegetací vidět na 80 % silnic a za 200 let by potenciální pozorovatel spatřil jen 5 % původní silniční sítě. Nejrychleji by však příroda ničila lidské stavby a komunikace v lokalitách s horkým podnebím.
V místech, kde člověk vykácel lesy a založil rozsáhlá pole, by se naopak přírodní nadvláda obnovovala poměrně dlouho. Návrat k prvotnímu stavu by se přitom většinou nekonal, protože by nejspíš nadále převažovaly nové, zavlečené rostliny. Úspěšné nepůvodní druhy živočichů, jako jsou krysy nebo králíci, by se velmi rychle šířily a v budoucnu by možná prodělaly výrazný evoluční vývoj. Odolná domácí zvířata by rovněž mohla prospívat i ve své druhotně zdivočelé formě, zatímco citlivá plemena chovaná pod úzkostlivým dohledem zemědělců by brzy vymizela – nedokázala by soupeřit se silnějšími konkurenty a odolávat nepřátelskému vnějšímu prostředí. Pro některé živočichy už by navíc bylo příliš pozdě, protože v důsledku činnosti člověka klesl jejich současný počet pod kritickou mez.
Na území dnešních Čech by se časem opět rozšířili vlci, rysi a medvědi. V ruinách zarůstajících měst by se samozřejmě proháněli také hlodavci, zajíci, lišky, psi a kočky a mnozí další savci. V řekách by se brzy objevilo více ryb, zejména pokud by se rozpadly všechny přehrady a vodní díla. I nebe by záhy zaplnili ptáci, ačkoliv by šlo z velké části o vrabce nebo krkavcovité. Obecně by mezi nejčetnější obyvatele někdejších metropolí patřili polodivocí psi a kočky, potomci původních domácích mazlíčků. Později by se snad přidali i divočáci, velké šelmy a jeleni, lamy nebo třeba losi – podle zeměpisné polohy.
Pomníky lidstva
Velkou otázkou zůstává osud jaderných elektráren. Při absenci chladicí vody by se totiž mohly reaktory roztavit, načež by došlo k zamoření blízkého okolí na několik desetiletí až století. Jak ovšem ukazuje příklad ukrajinského Černobylu, ekosystémy by nemusely zaniknout zcela. Téměř třicet let po katastrofě žijí v okolí někdejší jaderné elektrárny stádečka divokých prasat a na místo se vracejí i vlci.
Velké stavby, například obří visuté mosty nebo mrakodrapy, by se zřejmě zhroutily za několik málo staletí, Eiffelova věž či socha Svobody by přetrvaly maximálně tisíc let. Nejdéle by paradoxně nevydržely moderní budovy, ale spíš kamenné svatyně a starověké monumenty.
Například egyptské pyramidy by pravděpodobně trumfly slavný sanfranciský most Golden Gate i mrakodrapy. Jejich hladké vápencové bloky totiž odolají počasí spolehlivěji než železobeton, který je extrémně citlivý především na vlhkost s vyšším obsahem síry, jež ho účinně rozleptá. Odhalí se tak kovové výztuže, do nichž se následně pustí koroze. Pokud by přitom katastrofu způsobil například výbuch sopky, dostala by se síra do atmosféry ve značném množství.
TIP: Pohled do budoucnosti: Jak bude vypadat náš svět za 100 let?
Pozůstatků po lidském druhu v podobě chemikálií a škodlivin by se příroda dokázala zbavit relativně snadno, i když pesticidy a další látky by přetrvaly možná i staletí. Víc by se planeta prala se skleníkovým plynem, oxidem uhličitým, jenž by vykazoval vyšší hodnoty ještě dlouhá tisíciletí. Posledním „pomníkem“ lidské civilizace by se však nepochybně staly odolné plasty, které ve vhodných podmínkách vydrží zřejmě až miliony let.