Kodex Manesse: Sbírka středověkých rytířských zpěvů vyzdvihuje i Václava II.
S fenoménem rytířské kultury je neodmyslitelně spjat minnesang – milostný zpěv. Nepěli ho však výhradně rytíři a nezasahoval jen do vztahu muže a ženy. Vyvíjel se a měl mnoho poloh. Jeho pestrost dokládá „Kodex Manesse“, nejkrásnější sbírka středověkého minnesangu
Svým rozsahem a uměleckým provedením představuje Kodex Manesse jeden z nejznámějších středověkých iluminovaných pergamenových rukopisů, a to především díky obrazovému doprovodu, jenž je využíván zejména jako zdroj ilustrací s rytířskou tematikou.
Počin rodiny Manesse
Rukopis získal svůj název až v 18. století, kdy jej švýcarský historik a literát Johann Jakob Bodmer (1698–1783) pojmenoval po patricijském rodu Manesse sídlícím ve 14. století v Curychu. Podle univerzitní knihovny v Heidelbergu, kde je rukopis od roku 1888 uložen, bývá též označován jako Velký heidelberský sborník.
Ve své době představoval pokus o vytvoření uceleného souboru středo-hornoněmecky psané rytířské lyriky. Jádro sborníku vznikalo okolo roku 1300 ve švýcarském Curychu ve spojitosti se sběratelským úsilím příslušníků patricijské rodiny Manesse, zejména pak Rüdigera staršího († 1304) a jeho syna Johannese. Do kodexu bylo nadále zapisováno přibližně do roku 1340 a svým obsahem představuje skutečně reprezentativní sbírku německého laického básnictví.
Jako takový je Kodex Manesse předním pramenem pro poznání vrcholně středověkého minnesangu. Na 426 foliích (listech) obsahuje bezmála šest tisíc slok písňových textů. Sbírka se však neomezuje na jeden žánr, ale představuje druhově i formálně pestrou směsici textů 140 autorů, většinou milostné, ale též náboženské lyriky, lejchů a didaktických básní. Jsou do ní zařazena díla náležící do širokého chronologického rámce od poloviny 12. století do počátku století čtrnáctého. Písňové texty jsou v kodexu představeny bez notového zápisu.
Co je a není minnesang
Termín minnesang je spojením slova minne, které ve střední horní němčině znamenalo láska, a sang – zpěv. Minnesang ale nikdy nebyl autentickým zpěvem lásky v intimní chvíli milenců, jak by se mohlo na první pohled zdát. Byl vysoce stylizovanou součástí dvorské kultury a odehrával se za přítomnosti obecenstva, především na dvorských slavnostech, jejichž součástí byly turnaje, hodování a jiné společenské zábavy.
Obrazy ze života
Již v době pořízení rukopis obsahoval 137 celostránkových vyobrazení. Tyto iluminace jsou díly čtyř autorů, mezi nimiž dominuje tvůrce 110 z nich. Dnes představují významný doklad hornorýnské gotické knižní malby.
Iluminace zachycují jejich autory při rozličných aktivitách, které se úzce vážou k ideálu rytířského a dvorského života přelomu 13. a 14. století. Obrazy vycházejí z postavení autora nebo obsahu jeho básní. Přední místo ve sborníku zaujímají nositelé říšské koruny: trůnící císař Jindřich VI. třímající v pravé ruce nápisovou pásku následovaný synem krále Konráda IV. Konradinem, adeptem na římsko-německý trůn, zachyceným při lovu pomocí dravých ptáků.
Z pohledu českého čtenáře je bezesporu zajímavé, že čtvrté místo ve sborníku náleží českému a polskému králi Václavu II., jehož zpodobnění následuje po iluminaci představující literární postavu (nikoli samotného básníka) krále Tyra.
Václav je v kodexu vyobrazen jako trůnící panovník obklopený pěvci, hudebníky a básníky a je mu zde připsáno autorství tří milostných textů. Následují texty a obrazy vévodů, markrabat, šlechticů, ministeriálů (nižší šlechtici vykonávající dvorské a vojenské služby) a básníků měšťanského původu. Ti všichni, a mezi nimi i mniši, byli minnesängry.
Pronikání do českých zemí
Václavova záliba v milostné rytířské lyrice, již považuje současné historické bádání za prokázanou, odpovídá celkové kulturní situaci na dvoře posledních Přemyslovců, kde již od doby Václavova dědečka, Václava I. zaznamenáváme aktivitu německy tvořících představitelů minnesangu. Ten lze chápat jako jeden z průvodních projevů přijímání rytířské kultury v českých zemích, jež se v našich zeměpisných šířkách poprvé ohlašuje ve dvou veršovaných příbězích štýrského ministeriála Ulricha von Liechtenstein, jednoho z nejznámějších středoevropských minnesängrů a též jednoho z básníků, jehož dílo je obsaženo v Kodexu Manesse.
Ulrich se údajně dvakrát – poprvé roku 1227 a podruhé roku 1240 – vydal na rytířskou pouť Evropou. V obou případech na ní absolvoval rytířská klání v řadě zemí, mimo jiné i v Čechách. Jakkoli je dosud nezodpovězenou otázkou, kde k avizovaným turnajům na území přemyslovského regna došlo, samu výpověď potvrzující schopnost Čechů, respektive Moravanů, utkat se v první třetině 13. století v rámci rytířského klání se zkušeným turnajovým zápasníkem, je třeba brát vážně.
O dvě desetiletí mladší zprávy v takzvané lávské sbírce (soubor dokumentů a formulářů sestavených za časů Katolda z Wehingu, hejtmana Přemysla Otakara II. v Lávě) napovídají, že přinejmenším v hraničních regionech na jihu českých zemí, kde se mnohdy usazovala rakouská šlechta a kde byly běžné přeshraniční sňatky, nebylo turnajové klání, jakož další projevy vrcholně středověkého rytířství, ničím neobvyklým.
Na přemyslovském dvoře
Pro rozvoj rytířské lyriky i epiky v českém prostředí, respektive přímo na panovnickém dvoře, sehráli zásadní roli minnesängři z říšských oblastí. Prvním jednoznačně doloženým básníkem na pražském dvoře byl Reinmar von Zwetter (kolem 1200 – kolem 1260), pozvaný do Čech někdy kolem roku 1236 ze sousedního babenberského dvora, u něhož, přes svůj původ na Rýně, působil. Tento básník a pěvec, jenž vytvořil během svého života na pražském dvoře více jak tři sta krátkých písní s politickou, moralistní a náboženskou tematikou, byl následníkem velkého německého básníka Waltera von der Vogelweide (kolem 1170 – kolem 1230). Díla obou obsahuje přirozeně i Velký heidelberský sborník.
Je otázkou, nakolik našla jeho činnost na panovnickém dvoře Václava I. odezvu. Nevíme totiž, zda česká šlechta opravdu znala klasická díla žánru a zda Reinmarovi naslouchala i ona (některé jeho verše jako by svědčily o opaku – viz Bez dámy, i koníka). Oproti tomu lze předpokládat, že aktivitu německy mluvícího a píšícího minnesängra podporovala královna Kunhuta Štaufská. Ostatně vzor královen a jejich fraucimoru, přicházejícího z oblasti říše, nelze při šíření rytířství v českých zemích v žádném případě podcenit, podobně jako vliv některých manželek českých šlechticů pocházejících z rakouských, bavorských, míšeňských či slezských rodů.
TIP: Praví muži ve zbrani: Co obnášelo stát se ve středověku rytířem?
V samém závěru vlády Václava I. působili v Čechách i další z německých minnesängrů, mistr Sigeher a Friedrich von Sonnenburg (činný ve třetí čtvrtině 13. století), kteří zde působili i za vlády Přemysla Otakara II., jehož činy zachytili ve svých básních. Ani tito dva jmenovaní neunikli pozornosti kompilátora tvořícího Kodex Manesse. Již počátkem sedmdesátých let 13. století se na pražském dvoře objevuje též básník Ulrich von Etzenbach (kolem 1250 – po 1300), tvůrce dvou významných rytířských eposů o Alexandru Makedonském a Wilhelmovi von Wenden, jenž v přemyslovském prostředí setrval i za panování Václava II., jehož vyobrazení v kodexu tak celkově zapadá do kulturního klimatu doby.
Bez dámy, i koníka
Narodil jsem se u Rýna,
rost v Rakousích, však Čechy vlast má jediná.
Žel, kvůli králi spíš než kvůli zemi, ač je hezká.Král, země – dobré obojí.
Jen jedno mrzí mě: mé verše obstojí,
až když je schválí král. Pak teprv zem též tleská.Kdybych se v království snad Božím jednou ocit
a nebyl anděly dost ctěn, tu měl bych pocit,
že na mně páchána jest křivda veliká.Co platen jest mi král? S ním vyhraji jen stěží,
kdyžtě jsem bez dámy a bez jezdců a věží,
když nemám sedláka, a natož koníka!
Reinmar von Zweter (překlad Pavla Kopty)