Kmitání létajících drahokamů: Kolibříci, „motýli“ mlžného pralesa

Blízké setkání s kolibříkem nachovohrdlým na ostrově Martinik na začátku roku 2003 mě vlastně přivedlo k fotografování divoké přírody. Od počátku jsem žasnul nad titěrným tvorem, který je neuvěřitelně aktivní a obratný. Později jsem kouzlu kolibříků propadl ještě víc, to když jsem poznal jejich, v živočišné říši v mnoha ohledech výjimečné, chování. Na jejich společnosti a fotografování jsem si vybudoval závislost, kterou obtížně krotím. Na konci roku 2009 jsem se za nimi vydal do Ekvádoru.

Ekvádor – země kolibříků

Kolibříci mají domov pouze v Novém světě, ale jednoznačně nejlépe se cítí v tropických oblastech Střední a Jižní Ameriky. Bylo jich popsáno 320 druhů (jde jen o přibližnou hodnotu, názory na počet druhů se různí) a více než třetinu lze potkat právě v Ekvádoru. Pro intenzivní poznávání kolibříků se tedy cesta do této rovníkové země vyloženě nabízí.

TIP: Ostražití lovci aneb Ledňáčci od kostarické řeky Rio Frío

Ekvádor jsem navštívil již v roce 2002, ale v té době pro mě byl jednoduchý fotoaparát pouze nevinným doplňkem k dokumentování dlouhé cesty po aktivních sopkách. Kolibříky jsem sice hojně potkával a s úžasem dlouho pozoroval, ale ani ve snu mě tehdy nenapadlo, že by šli při své vzdušné akrobacii fotit. To přišlo až později.

V horském mlžném lese

Ekvádorem se od severu k jihu táhnou dva pásy And, s vrcholky atakujícími šestitisícovou hranici. Pro „nenásilný lov“ ekvádorských kolibříků jsem vytipoval několik míst v nadmořské výšce 1 500–4 000 metrů, jak v Cordillera Oriental, tak v Cordillera Occidental. Na obou stranách horstev je biotop malinko jiný, a tak je na každém z úbočí možné objevit jiné kolibří druhy. Někdy stačí jen jeden exemplář určitého druhu kvetoucí rostliny a hned se na místě vyskytuje kolibřík, který je na něj vázaný.

Horský mlžný les, který je domovem kolibříků, obývá i spousta dalších atraktivních tvorů, bohužel na jejich intenzivnější fotografování nezbývá čas. Třeba těžko uvěřitelných 1 550 druhů ptáků je neskutečné lákadlo, ale pokud chce člověk pořádně postihnout jedno téma, nesmí se rozptylovat ničím jiným.

Hledej květy, najdeš kolibříky

V minulosti jsem létající kolibříky fotografoval zejména v blízkosti pítek s cukrovou vodou. Ovšem nesrovnatelně přírodnější je zachycení drobného ptáčka nasávajícího u květu. Chce to ovšem trpělivost a v prvé řadě dostatečné znalosti o druhu květů, jež jsou pro kolibříky nejvíce lákavé. Obecně platí, že kolibříci mají velmi rádi květy červené a žluté, jejichž tvar je protáhlý,  „trubicovitý“. U nich totiž mohou uplatnit své dlouhé zobáčky.

Některé druhy jsou vázané pouze na jeden druh rostliny, případně keře. Pro každou nadmořskou výšku je typická jiná rostlina, kterou si třeba hned několik druhů kolibříků oblíbilo.

Sbírka lákadel

Po příjezdu na lokalitu jsem strávil první odpoledne tím, že jsem v okolí hledal květiny, které kolibříci navštěvovali nebo jsem z podkladů věděl, že jsou pro ně přitažlivé. Pak už se stačilo „jen“ vrátit s fotoaparátem, postavit se ke květu a čekat. Druhou možností pak bylo, že květ (případně celá drobnější větev) se mnou putoval do blízkosti našeho noclehu. Výjimkou pak nebylo ani to, že jsem si ráno na celodenní fotografování připravil i pět různých květů pro kolibříky. Ne vždy se však podaří tyto drobné opeřené drahokamy na donesený květ nalákat. A když se zastaví u květu, třeba jej jen očichají a do vteřiny jsou pryč.

V mlžných horách s kolibříky

Pro fotografování kolibříků jsme navštívili pět různých lokalit. Dvě na východní straně And (Papallacta – 2 800 m, Baeza – 2 300 m) a tři místa ve výškách 2 300 m, 1 750 m a 1 400 m na západní straně And v oblasti Mindo. Záměrem mimo jiné bylo podchytit co největší množství druhů.

Je až neuvěřitelné, že někdy stačí sjet pouze pár stovek výškových metrů do údolí a hned potkáváte zástupce jiných druhů. Samozřejmě existují druhy kolibříků, jejichž areál je širší, ale častěji jsem se setkával s tím, že se určitý druh  vyskytoval v rozpětí výšek 400–800 metrů.

Ve své fotografické tvorbě se věnuji především tropické přírodě. Zejména její barevnosti a pestrosti, kterou kolibříci symbolizují snad nejlépe ze všech ptáků. Věřím, že jsem je ani tentokrát neviděl naposled, protože bez jejich těsných průletu, šustění křídel a vzájemného hašteření u květů nemůžu dlouho být.

Co asi nevíte o kolibřících

Tito nejmenší ptáci světa měří od zobáku k ocasu obvykle pět až osm centimetrů. O primát nejdrobnějšího opeřence mezi sebou na dálku soupeří dva druhy rodu Mellisuga, pouze dva gramy vážící kolibříci z Jamajky a Kuby.

Navzdory své křehkosti kolibříci neváhají zaútočit na každého vetřelce, který se přiblíží ke květům s nektarem, nejdůležitější složce jejich jídelníčku. Pokud uvidíte ve střední Americe motýla s potrhanými nebo zcela utrženými křídly, můžete si být téměř jisti, že ke svému zranění přišel při okupaci květů plných nektaru na rudém keři obsazeném kolibříky.

Kolibříci plní podobnou funkci jako hmyz. Přenášejí pyl z květu na květ a tím je opylují. Jejich zobák je vždy přesně uzpůsoben květům, které se v dané oblasti nejčastěji vyskytují. Pouze jeden druh kolibříka květ ve spodní části proklovne a nasává z boku nasává.

Během nočního klidu (a též během špatného počasí) výrazně klesá látková výměna a tělesná teplota drobných letců na několik hodin. Letargický spánek jim umožní zachovat energii potřebnou k cestě k prvnímu rannímu květu, kde na ně čeká snídaně. Jedná se o metabolickou regulaci, obdobu zimního spánku medvědů.

Denně musejí přijmout tolik potravy, kolik činí polovina jejich tělesné váhy. Nektar občas pro zpestření menu doplní drobným hmyzem a pavouky. Ve srovnání s ostatními ptáky mají šestkrát vyšší spotřebu kyslíku na jeden gram tělesné váhy, jejich srdce je vzhledem k tělu třikrát větší a mají dvojnásobné množství červených krvinek.

Evolučními centry kolibříků (Trochilidae) jsou vysokohorská údolí Kordiller a deštné lesy Amazonie. Odtud se rozšířili na celý jihoamerický kontinent a když postupně roztály ledovce z doby ledové, přicestovali přes středoamerickou šíji daleko do severní Ameriky. V současnosti lze kolibříky při pozorných toulkách přírodou potkat od jižní Aljašky až po Ohňovou zemi.